Listopad 2007

Bela Lugosi - Můj článek! ©

3. listopadu 2007 v 13:57 Upíři
Béla Ferenc Dezső Blaskó
Tento muž se oficiálně narodil 20. 10. 1882 a oficiálně zemřel 16. 8. 1956. Jeho rodné město se nazývá Lugoj. Do roku 1918 bylo částí Rakouska-Uherska, dnes se nachází v Rumunsku. Nejspíše již víte, že se z menší evropské obce dostal během svého života až do USA, do Hollywoodu.
Na pomyslný žebřík vedoucí k filmu vstoupil, když začal hrát v divadle. Na jevišti se objevil již v devatenácti letech. Jakmile propukla první světová válka, dobrovolně nastoupil do vojenské služby, aby byl třikrát zraněn.
Roku 1917 začíná hrát ve filmu, zatím pod pseudonymem Arisztid Olt. Později však přijímá ono známé Bela Lugosi. Nejdříve se pokoušel působit v Maďarsku, poté v Německu, ale usadil se až roku 1922 v Americe. Tam, ač občas musel překonávat všemožné překážky, natočil mnoho filmů. Nejvíce ho proslavily role Drákuly.
Na sklonku života tento skvělý herec propadl drogám (morfiu) a musel podstoupit dlouhou léčbu v sanatoriu. V té době se jeho takřka neměnný vzhled měnil téměř ze dne na den k horšímu. Níže položená fotografie byla pořízena na zahradě onoho sanatoria. Zde pak můžete shlédnout video z roku 1955, z doby, kdy sanatorium opouštěl.
Záhada jménem Bela Lugosi
Možná se ptáte, kde je ona záhada, když vlastně vše víme. Víme kdy a kde se narodil, co ho proslavilo, kdy zemřel. Tady se ale musíme zarazit. Schválně jsem výše uvedla před slovo "zemřel" jisté "oficiálně". Nemusí být totiž vše tak, jak se na první pohled zdá.
Patříte-li ke čtenáři zajímajícímu se o vampyrismus, jistě již víte, kam směřuji. Ale pro ty ostatní. Existují dohady, že Bela svou roli upíra ztvárnil tak dokonale právě proto, že sám upírem byl (či dokonce stále je). Ano, vidíte dobře. Dnes by se dalo najít mnoho lidí, kteří tento názor zastávají. A věřte nebo ne, nejde jen o pubertální "dětičky" co chtějí být zajímavé. I mezi dospělými a i u nás se dají najít takoví jedinci. Tuto domněnku (?) navíc podporuje několik doložených faktů. Podívejme se teď na ně blíž.
Když se žena až moc snaží...
Žena se může snažit o mnoho věcí. Já však nyní narážím jen na jednu. Na snahu strávit noc (i víc) v milostném objetí Drákuly. Tedy, samozřejmě Bely. Takových žen bylo mnoho, nás však zajímá jen jedna z mála, které se to povedlo. Jistá Clara Bow. Tato herečka totiž od mužů neznala slovo "ne". A tak, když jí ho Bela řekl, nedokázala se s tím smířit. Nasadila všechny své ženské zbraně. Nakonec tedy zažila úspěch. To když ho přesvědčila, aby svou dovolenou strávil v jejím sídle v Renu. Přirozeně s ní. Na ten čas měla velké plány. Dokonce prozradila, že není vyloučen náhlý sňatek.
"Prázdniny" se ale nějak nevydařily. Již za dva dny se totiž Clara vrátila. Prý otřesená, vyděšená a vzteky nepříčetná. Čím to vysvětlila se píše třeba v pamětích jejího kolegy a přítele Jacka Oakiea, jejichž část je přeložena v Knize Nosferatu od Petra Štěpána. Odtud také cituji: "Je to sadistická zrůda! Dopustil se na mně násilí hned druhý den. Ne, se sexem to mělo pramálo společného. Myslím, že mu dělá dobře, když může způsobit krutou bolest. Nedokáže totiž dosáhnout, aby měl čím způsobit rozkoš… Raději bych spala na podlaze, než bych s tím netvorem strávila ještě jedinou chvíli ve společné ložnici." Michael Benson z redakce Vanity Fair se ještě na odchodu dotázal:
"V čem konkrétně je tak jeho úchylka? Bije?"
"Ne. Kouše" zněla stručná šokující odpověď."
Bela dorazil den poté, přičemž jí vrátil klíče od domu a jehlici do kravaty, kterou mu darovala. Jen obraz, též od ní, si nechal. To ji pobouřilo, protože vyobrazoval její nahou postavu. Pohádali se a "pobili". Tedy, Clara Belu poškrábala a ten jí za to uštědřil pořádnou ránu hřbetem ruky. Snad právě na truc za tento incident obraz pověsil ve své šatně, všem na očích.
Veskrze by se mohlo jednat o tuctovou milostnou zápletku, ale něco je tu navíc. Ono prohlášení: "Ne. Kouše".
Novinář Brandon Kelley
Kelley byl zdá se zastáncem Belova upírství již v době Lugosiho života. To dokazuje alespoň jistý článek, jehož překlad čerpám opět z Knihy Nosferatu:
"Jistě si ještě všichni pamatujete dobře na mrazivě hrůzné reklamní snímky, které uváděly do kin legendárního Draculu. Nebylo k nim potřeba žádných pochmurných zřícenin hradu, natož pak litrů krve. K tomu, aby vám po páteři začalo přebíhat ledové chvění, stačilo, aby se kamera v dlouhém detailu upřeně zadívala do tváře hlavního představitele - Bely Lugosiho. Strnulým, lačným pohledem svých podivně světélkujících oči vás přikoval k zemi ještě dřív, než pomalu - výhružně a pomalu - v polozvířecí grimase, odhalil své ostré a oslnivě bílé horní zuby. Výrazně přečnívající šelmí špičáky…
Proč? Mnozí z Vás si skutečně - jak již bylo řečeno - na tento sugestivní reklamní snímek pamatují. A většina z Vás při lehce děsivém pohledu na Lugosiho upíří tesáky tiše obdivovala práci filmových maskérů.
Pokud ovšem byly jejich dílem…
Možná ano.
Ale mám-li tomu uvěřit, musel by mi někdo povolaný vysvětlit, proč Bela Lugosi tuto hrůznou rekvizitu poněkud nelogicky používá i ve svém nejnovějším filmu "WHITE ZOMBIE". Proč, když postava doktora Legendra, kterou ztělesňuje, je sice bezcitným zločincem, avšak nade vší pochybnost zcela pozemského původu? Že jste si něčeho takového nevšimli?
Nedívali jste se dost pozorně. Bela "Dracula" si obvykle ve všech snímcích, ale i v civilním projevu dává až úzkostlivý pozor, aby při řeči nebo v úsměvu neukázal horní zuby. Tentokrát však tvůrci "ujeli" hned dvakrát.
Bela neviděl svou denní práci, nebo nebyl dosti opatrný? Poprvé je to zcela kratičce, téměř nepostřehnutelně, na zlomek sekundy. Ovšem podruhé už je to horší. Ve chvíli, kdy Lugosi v dialogu se svým partnerem mírně zakloní hlavu, tak se na pár vteřin zřetelně zablýsknou o dobré 3 až 4 milimetry přesahující upírské špičáky.
Několik mých kolegů se domnívá, že to patří k složitým a ne dost dobře pochopitelným finesám reklamy. Dokonce se prý proslýchá cosi o existenci prapodivné smlouvy mezi Lugosim a společností Universal. Já osobně v existenci takové smlouvy nevěřím a pokládám to za fámy, které výborně poslouží Universalu jako levná, rafinovaná reklama a Lugosimu jako kouřová clona použitelná k zastření pravého stavu věcí a jeho skutečné podoby.
Je pochopitelné, e Universal se tak své hvězdě odvděčuje za nemalé částky, které plynou do pokladny společnosti po kasovních úspěších jeho filmů. To je pochopitelné, ale je to i moudré?
Zastírat fakta tak nepopiratelná mi připadá spíše naivní. Ani přes sebevětší snahu totiž nelze nijak zastínit fakt, že Bela "Dracula" je přinejmenším osobností s nanejvýš prapodivnými fyzickými dispozicemi.
V poněkud nadnesené, ale výstižné formě to vyjádřil scénárista Jay Hammers, když na jednom z volnějších večírků prohlásil:
"V Hollywoodu je veselo. Tady je všechno. Měli jsme tu už opilce i vrahy, hysterky a sebevrahy, ale lycanthropa jsme tady ještě na mou duši neměli!"
zpracoval: BRANDON KELLEY pro "Zelený pokoj"
Ještě jeden jeho článek, tentokráte o hrozícím soudním sporu mezi Belou a jistou garderobiérkou i herečkou Universalu:
"ČERNÝ PETR V RUKOU UNIVERSALU
Černého Petra drží Universal, a to i přesto, že se snaží vzbudit dojem, jakoby ani žádné karty nebyly rozdány. Jenže jsou. A hraje se pěkně naostro. Všechno nasvědčuje tomu, že esa tentokrát Universalu nepřipadnou. A co je ve hře?
Nic menšího než hrozící soudní spor mezi mladičkou, teprve osmnáctiletou garderobiérkou Kathryn Brewsterovou a hereckou hvězdou Universalu, Belou Lugosim. Právníci Universalu bojují jako ranění lvi, jen aby k vlastnímu soudnímu projednávání nedošlo. Je jim totiž víc než jasné, že jim i panu Lugosimu by před porotou začalo být nepříjemně horko. Se zástupci tisku se ovšem tito pánové nehodlají bavit. Novináře patrně povazují za prosťáčky, ochotné uvěřit čemukoli. Například i tomu, že žádný spor neexistuje a cokoli by kdo vyprávěl o tom, co se jednoho pozdního večera přihodilo v šatnách Universalu, patří do říše bajek.
Slečna Brewsterová k nám byla o mnoho vstřícnější, ale z pochopitelných důvodu, na radu svého právního zástupce, nemohla se zveřejněním podrobností očekávaného sporu souhlasit. Soukromá sdělení slečny Brewsterové byla vskutku šokující, přestože byla učiněna jen v náznacích. Oč více ale slečna Kathryn zamlčela, o to výmluvněji hovořil pevně utažený obvaz kolem jejího krku. Například o tom, že Bela "Dracula"pro tentokrát povolil svým zvráceným choutkám přespříliš. O tom, co se děje na přísně privátních večírcích za pevně uzamčenými dveřmi jeho luxusní vily, jsme se již několikrát zmiňovali. O to větším znechucením nás naplnilo zjištění, že podobné excesy a sadistické aktivity jsou Lugosimu trpěny i na místě, na kterém bychom to očekávali nejméně. V domě lady Elinor Glynnové, ctihodné dámy a spisovatelky, která svými pověstnými večírky již tradičně udává společenský tón. Z dobře informovaných zdrojů k nám spolehlivými cestami pronikla jména některých účastnic, jimž jsme se zprvu zdráhali uvěřit. Domníváme se, že několik nositelů zvučných jmen a vysokých postů by udělalo dobře, kdyby sáhlo do svědomí svých paní chotí a slečen dcer."

Bela Lugosi: druhá část - Můj článek! ©

3. listopadu 2007 v 13:56 | Míša |  Upíři
Mrtvá láska

Tenhle poněkud románový nadpis neuvádí žádný příběh o zamilovaném mrtvém. Ona mrtvá láska v době svého největšího rozkvětu žila. Byla jí Bridget Brightonová. Snad největší láska Bely vůbec. Její život i smrt jsou ovšem (jak jinak) plny tajemství a záhad. To dává prostor fantazii rozvíjet se, ale považme, do jaké míry jde skutečně jen o fantazii?
Bridget byla krásná mladá žena a jako jedna z mála měla to štěstí dostat se k Belovi blíže. Možná tak blízko, jak to jen šlo. Zcela ho "spoutala" láskou a on ji také. I z její jediné dochované fotografie níže je to patrné. Vypadají prostě šťastně. A tady se zastavme. Naše pomyslná první záhada je spjata právě s touto fotografií. Kdosi ji prý pořídil na jistém společenském večírku. Zde to možná není až tak patrné, ale Bridgetini šaty mají podezřele vysoký úzký obepnutý límeček. Což otvírá první "bránu" různým spekulacím, především o krytí kousnutí ...
To je bohužel z jejího života vše, nikde o ní nic nemůžu najít. Ale smrt je přecejen ještě záhadnější. Našli ji na zahradě Belova domu. Nebylo pochyb, že jde o vraždu. Čím ji vlastně zabili? Bridget měla rozdrásané hrdlo a vrah se nikdy nenašel...
Je mimo vší pochybnost, že Bela tuto ztrátu nesl skutečně těžce. A co víc, nikdy ji nepřestal milovat. Když se konečně oženil, bylo to v téměř sedmdesáti, bral si o několik desítek let mladší Hope Linningerovou. Odůvodnil to tím, že mu prý strašně připomíná Bridget.Tato žena, jeho dlouholetá obdivovatelka s vyplněným snem, však nebyla "to pravé ořechové". Již několik hodin po svatbě začala sama svého skutku litovat. Nikdy si nerozuměli, ač na veřejnosti vystupovali jako šťastní manželé. Nyní bych ráda citovala z Knihy Nosferatu část jejího povídání o Belovi. Jak mimo jiné zjistíte, v srdcích obyvatelů Belova sídla Bridget nikdy nezemřela:
"Ten jeho majordomus nebo co on to vlastně byl, ten s tím smrťáckým obličejem, se po mně jenom ušklíbal. Nikdy mě nebral vážně, pohrdal mnou, ani ve snu mě nepovažoval za paní domu. Zatímco obraz té Brightonové věnčil květinami jako nějaký oltář. Chápete to? Jednou jsem i jeho - ano, svého famózního chotě - přistihla před tím portrétem. Bylo skoro k ránu, nemohla jsem spát, tak jsem sešla dolů. Byla jsem bosá, neslyšel mě. Zíral na ten portrét jako v transu a tekly mu slzy! Pane na nebi, zrovna jemu! Spínal ruce a hýbal rty, jako kdyby se k tomu obrazu modlil.
Potěšilo mě to. Na jeho žal a utrpení bych se vydržela dívat celé hodiny. Ne, nejsem špatná, to on mě naučil tak děsivě nenávidět. Plnilo mě to radostí i údivem. Že zrůda, netvor jako on, dokáže také cítit bolest. A jakou!
Ke konci jeho života, když už byl slabý a apatický, jsem občas neodolala a pronesla něco hodně nepříjemného. Něco, co by ho zasáhlo a urazilo. Nedělala jsem to často, ale troufala jsem si stále víc. Nikdy totiž nijak nezareagoval. Maximálně na mě zavrčel jako vlk a odhalil ty svoje tesáky. Jednou jsem řekla, že si z toho obrazu jednou stejně udělám terč na šipky. To jsem přehnala. V jednu chvíli jsem si byla jistá, že mě ta poznámka bude stát život. V budoucnu jsem se chránila pronést ještě někdy něco podobného.
Jestli jsem ho milovala? Ale ano. Ovšem! Celých deset let! Celé ty roky jsem mu psala zamilované dopisy. Byla jsem jeho nejvěrnější obdivovatelka. Každý lístek, každý řádek od něho jsem ukrývala jako poklad, jeho filmy jsem proplakala. Stačilo mi vidět jeho oči, jeho úsměv a slyšet jeho hlas. Byla jsem jako v transu.
Do Hollywoodu jsem se přestěhovala jen kvůli němu, stávala jsem u okna a čekala že ho zahlédnu aspoň koutkem oka, až ho filmařská limuzína vyloží u ateliéru. Později jsem mu psala každý den. Myslím, že to potřeboval. Podstupoval odvykací kůru a prý to s ním bylo velmi zlé.
Jsem váš paprsek naděje, psávala jsem (Hope - naděje).
Když se u mne objevil, myslela jsem, že zešílím radostí. Že jsem v pohádce. Nikdy jsem si ani v koutečku duše nepěstovala naději, že by se právě tohle mohlo stát, že mě požádá o ruku! Ale ani deset let beznaděje by nestačilo k tou, abych se zbavila své lásky. Zato k tomu postačilo pouhých osm hodin manželství.
V poledne jsem zářila štěstím v oddací síni, Manely Hall měl tak dojemný proslov… Téhož večera ze mne byla třesoucí se pološílená troska, vyděšená k smrti, znechucená a otřesená. Svatební noc s ním bylo něco, nač se mi asi do smrti nepodaří zapomenout. Ta jeho aristokratická uhlazenost a dvornost evropského gentlemana mu vydržely přesně ke dveřím ložnice. Uvnitř se se mnou zamklo zvíře.
Už jsem věděla a pochopila, proč se nervově zhroutila Clara Bow a proč Lilian odešla, jak jen to bylo možné. Rozvést jsem se odmítla, takový skandál by mi neposloužil, ale odmítla jsem se také zdržovat v jeho domě. A vůbec s ním zůstávat o samotě. Zuřil, ale nemohl nic dělat. Několikrát to zkusil násilím. Jednou, když nás ten jeho odporný majordomus odvážel z nějaké premiéry. Na veřejnosti jsem samozřejmě vystupovali jako manželé. Mezi lidmi jsem se ho nebála. Teď bylo hrozné se dívat, jak těma svýma smyslnýma očima fascinuje ženy. Jak za ním jdou jako uhranuté. Chudinky, kdyby tak věděly!
Pokud ho ta Brightonová opravdu milovala, musela být šílená. Stejná, jako on. Byla taková, vím co mluvím. Jednou nechal na stole desky. Takové, co se do nich ukládají dopisy. Nahlédla jsem dovnitř. Uchovával si dopisy od ní jako relikvie. Stihla jsem přečíst jen jeden, bála jsem se, že se vrátí, ale stačilo mi to.
"Má něho, má lásko, horečko mých žil! Uplynul už týden cos mě opustil a já tě ještě dnem i nocí cítím v sobě." Jestli to myslela tak doslova, jak se obávám že ano, pak se jí ani moc nedivím. On byl monstrum a počínal si s krutou přímočarostí zvířete. "Prosím" bylo v tom dopise dál. "Zkus beze mne vydržet ještě těch pár dnů než přijedu. Vím, že tě trápím, má lásko, ale chci tě pak mít beze zbytku. Jen pro sebe! Přijmout tě jako oběť. Tvou vášeň i tvůj krvavý hlad. Miluji Tě. Zdáš se mi. Stále všude vidím tvou tvář. Nemám tě pár dnů a je mi, jako by mi vzali srdce z těla. Tak strašně mi chybí tvé dlaně, tvé oči, tvůj hlas, tvoje nádherné tělo, tvá něha ovšem - tvé tesáky. Alespoň zdálky Tě líbá Tvá šílená…"
Ke konci byl už tak slabý a nemocný, že jsem se občas odvážila přespat v jeho domě. Jednu noc, dva dny před smrtí, mě probudil jeho výkřik. Nerozuměla jsem mu, ale on zavolal znovu.
"Boris!" vyběhla jsem z pokoje, on stál ve dveřích. Musel se opírat a vypadal, že je mu skutečně zle!
"Co se děje?" zeptala jsem se. Nezdálo se, že mě vnímá.
"Boris?" řekl znovu a znělo to jako otázka. V tu chvíli jsem s ním snad měla i soucit.
"Boris tady není, ještě je v Anglii" řekla jsem.
Zavrtěl hlavou, "Ne." Trval na svém.
"Čeká na mě dole." Naštěstí neměl dost sil, aby se dokázal sám obléct. Byl jen ve spodním prádle, sedl si na podlahu, zvrátil hlavu a polohlasem mluvil k bůhvíkomu. Nebylo to anglicky. Snad to byla maďarština nebo nějaká jiná divná řeč. Taky nějaká jména. Divná jména. Tu Brightonovou k sobě ale nevolal. Jen Karloffa. Pouze jeho. Nakonec řekl:
"Já už na tebe namůžu čekat, Borisi. Už ne."
"Boris čeká na mne venku." Trval stále na svém. Byla bych ho asi nezvládla, ale naštěstí byl tak slabý, že se nedokázal sám obléknout. Zůstal sedět v hale na podlaze, opřel se o křeslo a díval se na dveře.
"Nestihne to" řekl po nesmírně dlouhé době a tak tiše, že jsem mu sotva rozuměla.
"Slyšel mě, ale přijde pozdě…"
"Bojíš se smrti?" řekla jsem. Nemohl se už skoro hýbat a tak jsem si troufala.
"Bojíš se?"
Začal se smát. Smál se tak strašně, že jsem utekla a zamkla se v patře na dva západy. Vůbec jsem nespala a brzy ráno z domu utekla. Za dva dny nato jsem se tam zastavila. Nevím proč. Nevím.
Bylo otevřeno. Nahoře v jeho ložnici byly čalouny až po strop zastříkané krví. On ležel naznak přes postel, ruce rozdrápané od loktů dolů a košili na cáry. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl mrtvý. Byl doopravdy mrtvý. Zřízenci později řekli, že musel dokonat jen pár minut před mým příchodem.
To se stalo odpoledne. Večer někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a za dveřmi stál - Karloff. Přijel. Ale přijel pozdě. Byl velmi nepříjemný. Chtěl po mně Belovy dopisy, deníky, osobní věci a bůhví co ještě. Taky obraz té Brightonové. Hádal se se mnou i se zřízenci z pohřebního ústavu. Kdyby na mě přišlo, zavřela bych ten prokletý dům i s ním na deset západů a odjela co nejdál. Ale nešlo to. Tak jsem odešla na noc alespoň k přítelkyni.
Tu noc, tu první noc po smrti s ním strávil pouze jediný člověk - Karloff. Byl s ním stále. Ráno jej doprovodil do smuteční síně. Ta už byla obležena fanoušky a novináři. Byl tam nezvladatelný zmatek. Nechtěli nikoho pustit k rakvi. Přede mnou se tam probojoval jeden novinář z Variety. A po něm nějaký fotograf. Vykřikl a potácel se ke zdi bílí jako stěna. Zvracel. A pak jsem uviděla do rakve i já.
Ne, na ten pohled co budu živa nikdy nezapomenu. Vlasy mu ztmavly a zhoustly, kůže se vyrovnala a on vypadal jako před třiceti lety. Oči měl zavřené, ale já cítila, že se dívá přímo na mne. Karloff stál nad rakví až do konce pohřbu, nehnutě jako socha a jen se na mne těma svýma výsměšnýma očima díval. Jako kdybych byla nějaký odporný hmyz. Odešel až po obřadu, když na Holly Cross konečně zavřeli hrob. S nikým nepromluvil. S nikým nerozloučil. Odešel. Dívala jsem se, jak se jeho tmavá postava ztrácí mezi kříži hřbitova…
Když jsem později chtěla zaplatit účty, řekli mi, že už je vše zaplaceno. Neptala jsem se, nechala jsem to tak. Proč ne?"

Bela Lugosi: třetí část - Můj článek! ©

3. listopadu 2007 v 13:55 | Míša |  Upíři
Život smrtí nekončí!

A Belův život už vůbec ne. A to ani pokud nikdy žádným upírem nebyl. K tomu však později. Vraťme se nejprve k samotné smrti. Rovnou tři záhady ji doprovázely. Začneme tedy od té nejmenší.
Boris Karloff (Belův přítel), o kterém bude ještě řeč, v době Belovy smrti natáčel film v Anglii. Toto natáčení nemělo skončit dříve než dva měsíce po ní. Jenže jenže. Aniž by ho prokazatelně kdokoliv informoval, vrátil se do Hollywoodu právě večer toho dne, kdy Bela zemřel. Jak jste již mohli přečíst, přišel do Belova domu a žádal si jeho osobní věci. Tuším neúspěšně. Někdo si v souvislosti s tímto nepochopitelným návratem myslí, že spolu Bela a Boris byli nějak propojeni. Je ale také docela možné, že třeba Belův majordomus, o němž se zmiňuje Hope, Borise informoval. Jen to nikomu neřekl.
Již o něco záhadnější je způsob, jakým Bela zemřel. Tedy, to vlastně nevíme, víme jen, jak ho našla manželka. Pro přesnost ještě jednou zopakuji část jejího líčení: "...v jeho ložnici byly čalouny až po strop zastříkané krví. On ležel naznak přes postel, ruce rozdrápané od loktů dolů a košili na cáry..." Ať už si to udělal sám či ne, je nasnadě otázka. Jednoslovní a tak prostá otázka: "Proč?"
A poslední, co je snad na celé jeho smrti nejzáhadnější, je pohřeb. Bela se dle vlastního přání nechal pohřbít v kostýmu Drákuly. Nic divného, vezmeme-li v úvahu jeho sžití s touto postavou, řeknete si. Ale to není ta záhada, jen zajímavost :,) Nahoře jste pravděpodobně četli o strašném leknutí Hope a "blinknutí" si novináře. Fotograf ale naštěstí nezapomněl dělat svou práci! Pořídil snad jedinou Belovu posmrtnou fotografii. Při pohledu na ni mě osobně poprvé napadlo, že to není možné. No jen se podívejte, ten rozdíl!
Někteří z vás by možná rádi slyšeli, že zasypáním rakve to vše skončilo. Omyl! Na začátku téhle části článku jsem psala, že "ani pokud nikdy žádným upírem nebyl". Od doby pohřbu se začínaly na Belově hrobě houfovat fanoušci. Pravděpodobně z něj jeden z nich dokonce odcizil kříž. Co byl však vrchol, když se jistý muž pokoušel Belu vlastnoručně vyhrabat. Prý aby získal něco jeho krve. Naštěstí ho ale zastavila policie. I tohle jistě přispělo k soudnímu rozhodnutí na popud Universalu. Počátkem osmdesátých let totiž na tento příkaz byl hrob otevřen a zalit betonem. Aniž by se rakev otevřela či jen vyzvedla.
A co mluví pro upírství? No, něco by se našlo. Očití svědkové totiž tvrdí, že "spatřili, jak se Bela Lugosi v černé peleríně prochází mezi hroby hřbitova. Občas se zastaví a ohlédne, jako by pozorovatele zval, aby jej následovali…" (citováno z Knihy Nosferatu)
A nakonec zajímavost. Letos by Belovi bylo (či snad je) 125 let.
Přátelství až za hrob
Nadpis skutečně není myšlen jen metaforicky. Boris Karloff byl snad hned po Bridget Belovým nejmilejším člověkem. Toto bylo vlastně oboustranné, jen Boris měl místo Bridget Deann Reevesovou. Seznámili se pravděpodobně u filmu. Stejně jako byl totiž Bela prvním Drákulou, byl Boris prvním Frankensteinovým monstrem.
Karloff, vlastním jménem William Henry Pratt, se narodil 23. 11. 1887 v Anglii, Londýně. Zemřel pak 2. 2. 1969. To je (plus mínus) dvanáct let, pět měsíců a sedmnáct dní po Belovi. A věřte nebo ne, už nevím, co bych k jeho životu (co se netýče Bely) řekla. Pro bližší informace o něm můžete kliknout zde.
Co se však týče života s Belou, musím konstatovat, že takového přítele, jako mu Boris byl, by si přál každý. První noc po smrti, i následný den s Belou strávil až do pohřbu. Když bylo po všem, odešel bez jediného slova, ale vzpomínku (asi dost bolestivou) si vzal s sebou. Dokud Bela žil, chodili oba vždy na premiéry svých filmů, kde sami sedávali v lóži připravené jen jim. Ani po jeho smrti toto nechtěl Boris porušit. Vždy v ní sedával úplně sám. Nikdy s ním nikdo nešel. Jen na prázdné místo vedle pokaždé položil bílou lilii. Snad jako důkaz, že nezapomněl.
"Můžeš zemřít v životě, ne však v našich srdcích!"

Ať už to je jak chce, myslím, že tento výrok nikdy nepozbude platnosti. Neboť dokud alespoň jeden člověk na Belu vzpomene, stále bude žít tady s námi. A to i kdyby všechny jeho filmy zmizely pod nánosem prachu v nejtemnějším koutu police nejzapadlejšího archivu.
Asi bych se ale ještě závěrem měla vyjádřit sama za sebe. Nevím, co jste usoudili z článku, tak to uvedu na pravou míru. Jako u Drákuly samého, tak ani u Bely si nejsem jistá, byl-li či nebyl upírem. Jedno ale vím jistě. Vždy, když uslyším tvrdošíjné ne, zeptám se vás bez okolků: "Ale co když ano?".
Oficiální Belovy stránky - www.belalugosi.com
České stránky o Belovi - www.bela-lugosi.websnadno.cz
My také nezapomněli!