Říjen 2007

Dlouhokrká příšera z Gambie

31. října 2007 v 18:31 | Míša |  Lochnesská příšera a jí podobní

Dlouhokrká příšera z Gambie

Nad žlutavě zbarvenou hladinu afrického veletoku pomalu padá soumrak. Člověk plující na kánoi se rázem stává vnímavějším vůči všem zvukům a historky o vodním drakovi, se mu už nezdají tak směšné.
Na stopu další tajuplné příšery obývající údajně mangrovové močály podél západoafrické řeky Gambie mě přivedlo svědectví Angličana Thomase H. Dalrymplyho, který ve svých poznámkách píše: "V roce 1935 jsem působil jako úřední lékař na řece Gambii v západní Africe. Jedné noci mě probudil značný hluk způsobený domorodci. Ráno jsem zjistil, že příčinou rozruchu bylo objevení se takzvané ninkenanky. Podle popisu mělo toto zvíře koňskou tlamu, krk jako žirafa, tělo podobné krokodýlímu, dlouhý ocas a dosahovalo délky asi devíti metrů. Požádal jsem náčelníka kmene, aby mi dal vědět, až bude to zvíře příště k vidění. Říkalo se, že se objevuje čas od času za měsíčných nocí, kdy vylézá z mangrových bažin, kde žije ponořené v bahně. Uplynulo několik měsíců a jednoho dne jsem se dozvěděl, že se zvíře opět ukázalo. Bohužel však byly bažiny obklopeny takovým rojem moskytů, že jsem se vrátil zpět, aniž bych ninkenanku spatřil.

Jako úřední lékař pro oblast řeky Gambie jsem pravidelně navštěvoval různá místa svého rajónu a dostalo se mi příležitosti zastavit se u ředitele jedné z obchodních společností. Během oběda jsme z nedalekého domorodého tržiště uslyšeli velký povyk. Vyšli jsme ven, abychom zjistili co se děje, a objevili jsme jednoho z ředitelových sluhů, kterak mává naučným časopisem Zvířata celého světa. Vzrušený dav vykřikoval, že bílý muž vyfotografoval ninkenanku. Ve skutečnosti to byl snímek betonového dinosaura v jednom z newyorských parků. Všichni v něm poznali zvíře, které vídali v bažinách za měsíčných nocí."

Taková informace musí nutně zažehnout v každém pro kryptozoologii bijící srdce plamen touhy a tak jsem v říjnu vyzbrojen mačetou a nafukovacím člunem opustil letiště v Bruselu, abych po šesti hodinách letu nad západní Saharou přistál v gambijské metropoli Banjulu.
Najít na mapě Afriky maličkou Gambii není zrovna lehké. Miniaturní republika je totiž jen něco kolem čtyřiceti kilometrů široká a čtyřista kilometrů dlouhá. Celkově tak připomíná spíše vlasovou nudli než vážně míněný státní útvar. Kuriózní hranice, která vůbec nerespektuje etnické složení obyvatelstva, vytváří jakýsi dlouhý a kostrbatý klín vražený do území frankofonního Senegalu, jenž anglicky mluvící Gambii ze tří stran obklopuje.

Měl jsem možnost strávit v nejmenším africkém státě celý měsíc a během svého putování po stopách záhadného říčního monstra jej alespoň trochu poznat. Záměrně jsem se vyhýbal turistickým centrům a žil hlavně v rodinách domorodých Wolofů, Fulů a Mandinků nebo jen tak ve stanu na březích čarokrásné řeky Gambie. Zmíněný veletok obývaný mimo jiné hrochy a krokodýli půlí jako stříbrný břit již tak útlou zemi na dvě části. Řeka pramení na území Guiney a protéká senegalským národním parkem Niokolo-Koba, kde se vyskytují lvi, hyeny, levharti, buvoli a pochopitelně i největší suchozemská zvířata na světě sloni. Po senegalských bažinách a pralese vtéká řeka na gambijské území, kde se razí cestu savanou a buší. Čím více se řeka přibližuje k moři, tím více stoupá její slanost. Gambie je životadárnou tepnou stejnojmenné země a poskytuje početným rodinám zdejších černochů základní zdroj masité potravy v podobě mnoha druhů ryb. Kuriózní na tom je, že mnoho z těchto nádherně zbarvených oploutvených živočichů obdivují Evropané ve svých akváriích a vynakládají na jejich pořízení nemalé finanční prostředky. Pro Gambijce však znamenají všichni tito sumečci, tilapie a nožové ryby jen vítaný zdroj bílkovin.
Není divu, že mě nádherná řeka fascinovala a to tím spíše, že prakticky každý zdejší rybář se kterým jsem zavedl řeč na ninkenanku mne ujišťoval, že ve zdejších vodách tajuplná obluda doopravdy žije. Je však prý velmi vzácná. Nechal jsem několik náhodně vybraných lidí nakreslit její přibližnou podobu - vždy z toho vznikl stejný obrázek silně připomínající sauropodního dinosaura se všemi jeho atributy - dlouhým krkem a maličkou hlavou. Podobnou siluetu však měli i někteří dávno vyhynulí mořští ještěři například plesiosaurus, který se na první pohled lišil jen menší velikostí, krátkým ocasem a veslovitými končetinami.

Po nekonečném vyptávání při hledání konkrétnějších informací se mi ve vnitrozemském městečku Ka-ur podařilo narazit na starého rybáře Momodua Keita z kmene Tilibanka. Stařec mě přesvědčoval, že zná místo, kde dlouhokrká obluda žije. Když jsem mu ukazoval obrázky nejrůznějších tvorů, tak bezpečně poznal všechna africká zvířata. Důkazem hodnověrnosti tohoto malého testu pravdomluvnosti, jemuž jsem ho podrobil, byla skutečnost, že například neidentifikoval medvěda a tapíra, kteří na černém kontinentu nežijí. Bezpečně však "poznal" snímek na němž byla vyfotografována neumělá plastika dinosaura rodu apatosaurus s extrémně dlouhým krkem, o němž bez váhání prohlásil, že je to ninkenanka. Tento tvor dlouhý jako dvě kánoe (tj. asi deset metrů) prý žije na velkém ostrově Lilibolong vzdáleném asi deset kilometrů od Ka-uru k němuž však vede cesta jen po řece. Po krátkém dohadování jsem se dohodli na ceně za jeho průvodcovské služby a hned druhý den jsme mohli vyrazit proti silnému proudu Gambie způsobeném mořským přílivem.

Jsme asi dost komická dvojice. Stařičký vrásčitý Momudu se svou zpuchřelou kánoí do níž neustále teče a zarostlý běloch na kanárkově žlutém nafukovacím člunu budí pozornost místních rybářů, kteří nám ze svých lodí přátelsky mávají. Hledání dinosaura na konci dvacátého století je opravdu prazvláštní dobrodružství a ani se příliš nedivím, že si teď zřejmě klepete na čelo.
Čemu však člověk nevěří v teple domova, tomu je ochoten uvěřit při noční cestě po africké řece, v níž žijí i velcí krokodýli, kteří jsou přece blízkými příbuznými dinosaurů. Moje nedůvěra byla navíc silně naviklána neochvějným přesvědčením téměř všech Gambijců v existenci dlouhokrké ninkenanky.
Cesta k doupěti záhadné příšery trvala na našich lodích více než dva dny. Po mezipřistání ve vesnici Kuleňa, kde mi místní pradlena suverénně potvrzuje, že nedaleko odtud ninkenanka opravdu žije, se mi po hodině tvrdého pádlování naskytá nádherný pohled na říční ostrov Lilibolong pokrytý bujnou tropickou vegetací a obklopený prstencem mangrových dřevin. Ani malíř nadaný bujnou fantazií by si nemohl vymyslet lepší sídlo tajuplného netvora. Vzpomínám na slova mladého rybáře, který mi řekl, že ninkenanka je velice nebezpečná a útočná. Lidi však rozhodně nežere - naopak se živí po způsobu krokodýlů rybami. Tato informace však rozhodně nezapadá do celkového konceptu sauropodního dinosaura, který by se měl živit jen rostlinnou potravou. Naopak představuje ninkenanku jako tvora podobného dávno vyhynulému vodnímu plazu plesiosaurovi. Tento dlouhokrký dravec by se na ostrov, připustíme-li alespoň teoreticky jeho existenci, mohl před lety zatoulat z moře a zasloužit se tak o celé generace předávanou legendu. Rybářovo svědectví o existenci obludy je však zajímavé i tím, že je takříkajíc z druhé ruky a nikoliv z folkloristických tradic o "říčním drakovi". Všichni dotázaní totiž v podstatě shodně tvrdili, že ninkenanka sice v řece žije, ale oni sami ji nikdy neviděli. Mladík mi však řekl, že siluetu dlouhokrké nestvůry na ostrově Lilibolong viděl asi před dvaceti lety jeho otec když se zvolna nořila do vod Gambie.

Proti existenci jednoho přežívajího dinosaura však hovoří neměnná biologická pravidla. Aby hypotetická veleještěří "komunita" nevyhynula musí ji tvořit populace čítající nejméně dvě stě pohlavně dospělých jedinců, což je v případě systému velkých říčních ostrovů na Gambii prakticky vyloučeno. Přijmeme-li, ale teorii že jde o zatoulaného plesiosaura (jehož silueta sauropodní dinosaury připomíná) nestojí víře v existenci takové obludy prakticky nic v cestě - vždyť život v moři je dodnes velká neznámá. (Stačí si jen připomenout objev údajně vyhynulé lalokoploutvé ryby latimérie podivné).

"Když ninkenanku spatří jako první běloch tak se mu nic nestane. Kdyby se však na netvora podíval jako první černoch jistojistě zemře," poučuje mě Momodu o rasistických předsudcích příšery těsně před velkým a hlavně pořádně temným otvorem do mangrovového porostu na jižní straně ostrova. Jinak velmi odvážný Momodu ve mně alespoň na chvíli vidí hrdinu lezoucího do jámy lvové a uctivě odsouvá svou kanoi, aby měl můj kajak manévrovací prostor pro vjezd do hájemství ninkenanky. Jeden záběr pádlem a už vjíždím oponou mangrovových kořenů vstříc možná největšímu dobrodružství svého života.
Asi po dvaceti metrech cesty do nitra ostrova se začíná zelený tunel nad mou hlavou projasňovat a můj člun vjíždí do jakási mělké říčky obklopené asi dvoumetrovými částečně sešlapanými travinami. Je evidentní, že tudy velmi často procházejí nějaká velká zvířata. Lehké mrazení v zádech přerůstá po dalších asi třiceti metrech cesty do silné nervozity. Není ta celá cesta nesmyslným rizikem? Co když na konci tunelu číhá hladový šestimetrový krokodýl, pro něhož bude příjezd mého labilního kajaku znamenat vítanou změnu jídelníčku. Ani rozzuřený hroch, jehož silueta by po dalších metrech mohla zatarasit cestu, by nebyl tou nejlepší alternativou. Tím spíše, že čtrnáct dní před mým příjezdem do této oblasti zabil nedaleko od tohoto místa hroší býk neopatrného rybáře. Agresivní zvíře bylo sice vzápětí zastřeleno profesionálním lovcem, ale kdoví zda houština neskrývá jeho stejně mrzutého příbuzného. Silné praskání se zdá tomu nasvědčovat. Zbrocen potem a se svatozáří bodajících moskytů jsem zastavil svůj nejistý člun. Praskot však z ničeho nic přestal. Možná to byla pouze velká prasata bradavičnatá, která se šla napít zdejší kalné vody. Strach byl zcela zbytečný - to má člověk z toho, že nedůvěřuje svým průvodcům - Momudu mě přece jasně instruoval, že ninkenanka žádné velké zvíře na svém teritoriu nestrpí. Namáhavá cesta tedy pokračuje dál , po dalších asi padesáti metrech na mně z keřů padají desítky nesnesitelně štípajícíh mravenců. Mám už všeho plné zuby zajíždím do houštiny, abych se mohl otočit. Málem se převrhnu, ale naštěstí se člun rychle vyrovnává. Vracím se rychle zpět a v zádech mi zní protivný výsměch vodního ptáka.

Dnes když sedím v pohodlném křesle a píšu tyto řádky, jsem však rád, že jsem se do tohoto prapodivného dobrodružství pustil. Není jistě bez zajímavosti, že jsem těsně před svým odjezdem z Gambie získal informaci o tom, že ninkenku nedaleko ostrova Lilibolong před třemi lety pozoroval triedrem německý manželský pár. Většina takových svědectví má jistě jen malou hodnotu. Když je jich však tolik začínají se vkrádat pochybnosti- co když se právě teď vynořil z vln Gambie obrovský netvor a v zubaté tlamě na labutím krku se mrská velká ryba?
Je mršina dalším důkazem?
Kousíček od delty řeky Gambie na jedné ze zdejších nevelkých pláží došlo v roce 1983 k pozoruhodné události, která nepřímo existenci ninkenanky potvrzuje. Britský studen Owen Burnaham, takto nadšený obdivovatel přírody, zde našel jakousi obrovskou zdechlinu zvířete o němž v životě nic neslyšel, natož aby je kdy viděl na vlastní oči.
Ačkoliv bezpečně znal všechny druhy větších pozemních i vodních zvířat žijících v této oblasti, tohoto obludného netvora nedokázal identifikovat.
Zvíře bylo asi pět metrů dlouhé, na hřbetě bílé, mělo dva páry ploutví, dlouhý špičatý ocas a nozdry na špičce horní čelisti. Naneštěstí se ho nepodařilo důkladně prostudovat, protože domorodci mu odřízli hlavu a Burnham nestihl zachránit ani tělo.

Bela na TVR :´,(

29. října 2007 v 23:37 | Míša |  Upíři a vlkodlaci ve filmu
Lidičky, ruku na srdce, kdo umíte rumunsky? Já sice téměř vůbec (možná jsem pár slovíček někde pochytila :,), ale i tak jsem si odvodila, že zítra večer o něco přijdu. Tady by se hodil povzdech "Ach ta závist!". Skutečně Rumunům strašně závidím a myslím, že nebudu sama. Proto se vás táži, přátelé, kdo má taky rád Belu Lugosiho?
:
Ještě jsem k tomu našla ukázku - Bela Lugosi - The fallen vampire
:
:
Bela Lugosi: Vampirul căzut
Tuesday, 30 October 2007, ora 21:45 pe TVR 1
TVR 1 difuzează în premieră pentru televiziunile din România, cel mai recent documentar regizat şi produs de Florin Iepan: "Bela Lugosi. Vampirul Căzut".
Filmul face lumină în viaţa actorului american Bela Lugosi, legendă a Hollywood-ului în anii ´30-´40, care a reuşit să rămână până în zilele noastre una dintre cele mai controversate personalităţi ale secolului XX. Născut la Lugoj în anul 1882, el a devenit cunoscut de publicul internaţional ca Dracula.
Prin acest documentar, realizat pe parcursul a trei ani şi filmat în America, Austria, Germania, Ungaria şi România (la Lugoj şi în regiunea Banatului), Florin Iepan a încercat să surprindă cele mai interesante aspecte ale biografiei lui Bela Ferenc Dezso Blasko - Bela Lugosi.
Filmul este o coproducţie ARTE, AVRO, YLE, ORF, TVR, CNC si IBH HESSA şi redă povestea vieţii lui Bela Lugosi. Reconstituirea imaginii celui care a jucat cu pasiune rolul lui Dracula, cel care aproape s-a confundat cu "vampirul din Carpaţi", nu este o simplă trecere în revistă a vieţii lui Bela Lugosi. Astfel, documentarul conţine mai multe interviuri cu regizori, actori şi critici care l-au cunoscut pe Lugosi, dar şi un interviu cu fiul acestuia - Bela Lugosi Jr.
Biografia sa este urmărită începând cu naşterea şi copilăria într-un mic oraş din Transilvania, urmând cu începuturile carierei de actor şi perioada în care îl întruchipa pe Isus pe scena Teatrului Naţional din Budapesta, până la gloria obţinută cu rolul "misteriosului conte din Carpaţi", identificarea sa cu "Dracula" şi imposibilitatea de a se mai desprinde de aceasta aură.
După ce în 2005 Florin Iepan a realizat un film documentar despre actorul american de origine română Johnny Weissmuller, cunoscut cinefililor din toata lumea ca Tarzan, regizorul ne oferă "Bela Lugosi. Vampirul Căzut", o nouă producţie, parte dintr-o serie de biografii ale unor actori americani de origine sud-est europeană.
Ps.: Jestli umíte rumunsky, za překládek se nikdo zlobit nebude :,)

Příšera tureckého jezera Van

28. října 2007 v 15:50 | Míša |  Lochnesská příšera a jí podobní

Příšera tureckého jezera Van

V listopadu 1995 se vydal tým tureckou vládou podporovaných vědců a badatelů k největšímu tureckému jezeru Van, aby pátral po příšeře podobné dinosaurovi, kterou spatřilo několik očitých svědků. Byl mezi nimi Bestami Alkan zastupující guvernér provincie Van, který tuto příšeru zahlédl šest měsíců předtím, když tam měl piknik.
Dalším prominentním pozorovatelem byl Zeki Ergezen člen parlamentu provincie Bitlis, který tvrdí že příšeru zahlédl, když jezero navštívil se svou ženou. Podle některých záznamů je příšera z jezera černá, přibližně sedm až devět metrů dlouhá, s trojúhelníkovými výběžky na hřbetě (možná řadou vztyčených ploutví). A velmi chlupatou, rohatou hlavou. Další popisy hovoří o příšeře bílé s černým pruhem na hřbetě. Dokonce existují zprávy o spatření dvou příšer najednou, což by patrně vysvětlovalo dva velmi odlišné popisy. Zpráva o příšeře přišla také od jezera Ercek, asi dvanáct mil východně od jezera Van a očití svědkové ji přirovnali k bílému vodnímu koni.
Před časem se nám dostal do rukou amatérský filmový záznam natočeny 12 června 1997. Podrobili jsme ho rozboru na našich počítačích. V případě záběrů z jezera Van nás především zaujala druhá sekvence. Tajemný tvor velice svými pohyby ve vodě připomíná aligátora a lze se proto domnívat že se jedná o dravého ještěra. V posledních záběrech se vodou mihne špička ocasu. Třetí sekvenci jsme podrobili velice pečlivému průzkumu za pomoci knih, nůžek a pravítek. Po vystřižení nejlepší fotografie hlavy tvora, nastal okamžik studování možné podobnosti se zdokumentovanými adepty z řad zkamenělé minulosti. Pečlivým studiem s přihlédnutím na fakt že jezerní příšera Van nebyla nikdy spatřena na suchu, jsem došel k závěru že největším adeptem by mohl být Pliosaurus.
Jeho hlava ideálně zapadá do snímku příšery. Pro Vás čtenáře uvedu následující "mořský plesiosaurus rodu Pliosaurus patří mezi dlouhohlavé a krátkokrké zástupce opravdových vládců všech druhohorních moří. Již v triasu se dokonale přizpůsobili mořskému životu - měli čtyři charakteristické pádlovité končetiny. Během 160 milionů let dalšího vývoje, v křídě, se u plesiosaurů podobně jako u ichtiosaurů objevilo výrazné zmnožení prstů (hyperfalangie). Tím se vlastní pádlo rozšířilo a značně prodloužilo, zatímco původní kosti končetin uvnitř těla se silně zkrátily. Také se vytvořil břišní koš druhotných žeber.
Pliosaurus představoval velice rychlého dravého živočicha. Bleskurychlým pohybem lovil mohutnými ozubenými čelistmi ryby. Zde výklad na chvíli přeruším neboť z jezera Van není hlášen jediný útok na člověka což je také zajímavý aspekt. Musí se tedy jednat o tvora výlučně potravinově závislého na produktech jezera. Délka Pliosaura byla kolem 5 metrů což by též relativně odpovídalo délce pozorovaného tvora. Druhá část našeho bádání se zaměřila na pozorování stejného tvora v nedalekém jezeře Ercek. Toto jezero je vzdálené 12 mil ale nedaleko jezera Ercek teče řeka vlévající se do jezera Van. Přes velkou snahu o informace zda plesiosauři by mohli své končetiny používat i k pomalému přesunu z vodního toku do jiného vodního toku není nám nikdo tyto informace schopen podat. V případě že by končetiny Pliosaura byly schopny tuto činnost vykonat záhada jeho výskytu v jezeře Ercek by byla objasněna. Ale je zde ještě jedno úskalí a to je fakt že krajina kolem jezera Van je položena ve vysokohorském prostředí s velikány přesahujícími 3000 m. Doposud nikdo neprošel trasu mezi řekou a jezerem Ercek. A neověřil zda je přesun z řeky do jezera technicky vůbec možný.
První období druhohor -trias se ještě od předchozího permu příliš nelišilo:trvalo nadále teplé a suché klima a na souších převládaly pouště a polopouště. Kontinenty byly stále ještě spojené v Pangeu a to umožňovalo všeobecné rozšíření řady obratlovců, vzláště plazů. V juře se však Pangea začíná drobit, nejprve se znovu odděluje severní část kontinentu-Laurasie od jižní Gondwany. Další dělení Laurasie přitom pokračuje rychleji, zatímco jednotlivé kry Gongwany jsou ještě spojeny. Teplé klima stále trvá, ale je podstatně vlhčí. Okraje kontinentů jsou v mnohem větší míře zaplaveny mělkým mořem. Během křídy se kontinenty od sebe oddělují skoro do takové podoby, jak je dnes známe. Současně vznikají velká pásemná pohoří Andy, Skalnaté hory, Alpy a Himálaj. Do té doby stále teplé a vlhké počasí se na konci druhohor náhle ochlazuje a stupňují se jeho roční výkyvy. Odstředivý pohyb pevninských ker je poměrně rychlý, takže na konci druhohor se tvářnost naší planety už podobá dnešní. Druhohorám se říká věk plazů. Tito plazi však už nejsou starobylé anapsidní a synapsidní typy, které panovaly v permu a triasu. Od jury ovládají druhohorní přírodu tři pokročilejší podtřídy- euryapsidi, archosauři a lepidosauři. Jejich počáteční vývoj však spadá do triasu. Euryapsidi zahrnují čtyři řády výlučně mořských plazů, pevninu ovládli archosauři z nichž jedna větev vede až k dnešním krokodýlům. Lepidosauria vytvořila množství drobnějších forem, z nichž hadi a ještěrky žijí též dodnes. Ale o jméno druhohor se zasloužily především dvě skupiny plazů A - euryapsidi a za B - archosauři. Jejich vláda na naší planetě trvala 160 MILIONŮ LET a byla náhle, v plném rozvoji, ukončena změnami životního prostředí na konci křídy.
Co vlastně táhlo suchozemské plazy zpět do moře? Návrat plazů zpět do vody není zase tak nepochopitelný, jak se na první pohled zdá. Naopak - skýtá jim řadu výhod, pohyb stojí především mnohem méně námahy. Plovoucí plaz spotřebuje k pohybu pouze zlomek energie potřebné k pohybu na souši. Navíc si všichni plazi podrželi rybí způsob pohybu - stále se ještě příčně vlní. Za dlouhé miliony let ve vodě se jednotlivé typy ovšem stále více přizpůsobovaly změněnému prostředí. U druhohorních čeledí mořských krokodýlů se prodloužil trup a charakteristické brnění kožních destiček suchozemských předchůdců se buď zmenšilo, nebo zaniklo úplně. Ale vraťme se k původnímu tématu a to jezeru Van.
Možné dedukce o přežití plesiosaura ve sladké vodě objasňuje existence krokodýlů ve sladké vodě. Proč by se nemohl plesiosaurus též aklimatizovat. Jsem přesvědčen že zde přes krokodýli vede cesta. Nedávno jsem sledoval dokumentázní film o jednom jezírku uprostřed africké pouště kde žije oddělená populace krokodýlů. Tato populace nejenže sama koriguje své množství v malém prostoru ale též vědci dokázali že i jejich velikost se vzhledem k malé ploše zmenšila. Jak v podstatě všichni víme, krokodýl je teritoriální jedinec hájící své teritorium a to i za cenu kanibalismu. V teritoriu krokodýlů je vždy pouze tolik jedinců kolik danná lokalita uživí. Krokodýli kladou vejce v okolí svého teritoria což by mohlo platit i o plesiosaurech. V případě existence plesiosaura v jezeře Van musí existovat hnízda či zbytky po vylíhnutí. Samice plesiosaura by měla klást vejce o přibližné velikosti 20 centimetrů. Jelikož jezero Van leží ve vyšší poloze měli by být hnízda v místě zachovávající stálou průměrnou hodnotu tepla a v suchu. Zde je zajímavý námět k pátrání a v podstatě možnost získání stoprocentního důkazu existence plesiosaura.
Za negativa filmu která trošku kalí naše bádání v určení druhu tvora je první část dokumentu kdy na hladině tvor má vysloveně výrustky na hřbetě jako zmínění aligátoři. Přes veškeré zdroje dokumentace nejsem tento jev schopen vysvětlit a bohužel žádné ilustrace plesiosaurů tento jev nezachycují. Věřím že se časem objeví při zájmu o jezero Van více kvalitnějších filmů či fotografií a dozvíme se o tomto fenomenu více.

Nosferatu v divadle od 2. 11. 2007

26. října 2007 v 12:45 | Míša |  Upíři a vlkodlaci v literatuře
Tákže, zařazení nebudem řešit, lepší rubriku pro to nemám. A teď k Nosferatovi.
Čistě náhodou jsem nedávno byla v Praze. Dovezla jsem si různé vzpomínky. Na hlídače v muzeu, který mě tam nechtěl pustit ač nejméně půl hodiny před zavíračkou, na spoustu schodů petřínské rozhledny, ... ale hlavně na plakát několikrát spatřený z pojízdného schodiště v metru. Vypadal podobně, jako tohle:
Já osobně se chystám zavítat na toto představení v neděli 18., přičemž sem potom možná dopíšu své dojmy. Ale je mi jasné, že ne každý kolem sebe v metru kouká, čte plakáty (a ještě méně si vás asi stačí napsat www adresu), takže kdyby měl i takový člověk či někdo, kdo nebydlí v Praze, zájem o podrobnosti, tady jich pár máte:
  • Kdo má v čem prsty:
Scénář, režie a scéna: David Jařab
Hudba:
Petr Haas
Projekce: Ivan Acher
Kostýmy: Kamila Polívková
Hrají: Stanislav Majer, Hynek Chmelař, Martin Finger, Martin Pechlát, Ivana Uhlířová, Jiří Černý, Gabriela Míčová, Klára Lidová
  • Malé info:
NOSFERATU
Bram Stoker / David Jařab
Draculovi Brama Stokera bylo ve dvacátém století věnováno nepřeberné množství filmových či scénických adaptací. Na relativně "rodokapsovém" postgotickém příběhu o upírech však bylo vždy něco nesmírně lákavého, co nutilo autory k dalším a dalším výkladům. Režisér a dramatik David Jařab se rozhodl po svém uvedení "největšího" českého hororu Utrpení knížete Sternenhocha vstoupit do mezinárodních vod a démonické Helze dopřát v Divadle Komedie o nic méně děsivého partnera v podobě hraběte Draculy. Stejně jako německý režisér F. W. Murnau (autor filmového zpracování z roku 1922) však bude do tohoto světoznámého příběhu o temnu v nás i mimo nás zasahovat. V této tradici se tedy přiklonil k dnes již rovněž historickému názvu Nosferatu.
  • Kdy že se to hraje:
Česká premiéra je v pátek 2. listopadu 7007. Na tu si ovšem nemůžete zarezervovat lístky, proto všichni "nepražáci" jako já mají nejspíš smůlu.
Další datumy her jsou:
  1. pondělí 05.11.2007 19:30 (rezervujte zde)
  2. pondělí 12.11.2007 19:30 (rezervujte zde)
  3. neděle 18.11.2007 19:30 (rezervujte zde)
  4. čtvrtek 29.11.2007 19:30 (rezervujte zde)
Datum depremiéry zatím divadlo neuvádí, ale kolikrát myslíte, že to budou opakovat? Tak neotálejte.
  • A kde že se to hraje:
Hraje se v divadle Komedie.
  • Kudy tudy do divadla:
Tramvaj (šalina a hotovo :,) číslo 3, 9, 14, 24 zastávka Vodičkova nebo Lazarská; metro trasa A, zastávka Václavské náměstí, výstup směr Václavské náměstí, metro trasa B, zastávka Národní třída nebo Karlovo náměstí, výstup Karlovo náměstí.
V tom aby se jak se říká prase vyznalo, co? Tady máte mapku:
Jo a když ani ta nepomůže, tak tady je další na Mapy.cz. A pro úplné antitalenty (vážně bez urážky), je to na ní pod číslem 1. Tady je z ní výřez, barevnější a hlavně větší:
Nakonec to nejlepší, adresa:
Divadlo Komedie
Jungmannova 1
110 00 Praha 1
  • Kolikpak to stojí:
1. kategorie:1. - 5. řada přízemí240 Kč
2. kategorie:6. - 11. řada přízemí, 1. řada balkon190 Kč
3. kategorie:12. řada přízemí, 2. - 3. řada balkon140 Kč
Přístavky:4. řada balkon ( vyklápěcí sedátka ) 20 ks židlí v přízemí50 Kč
Sleva 2. kategorie:ZTP, důchodci a studenti ( po předložení indexu nebo legitimace MHD )95 Kč
Sleva 3. kategorie:ZTP, důchodci a studenti ( po předložení indexu nebo legitimace MHD )70 Kč
  • Kontakty, snad i správné:
Tel.: +420 224 222 484
Fax.: +420 224 216 015
E-mail: divadlo@prakomdiv.cz
Www: www.prakomdiv.cz
Jo, tak to by mohlo, stačit? Jestli ne, tak písněte, co vám chybí.

Embryo draka

24. října 2007 v 11:21 | Míša |  Draci
Někteří možná četli podobný článek kdysi v Blesku či jinde, ale pokud ne, můžete to teď napravit touto zprávou z Novinek. Není to zas tak neuvěřitelné, já myslím, že je dráček pravý.

Embryo draka zaskočilo britské vědce

Co to proboha je? To je nejčastější reakce britských vědců a veřejnosti při pohledu na sklenici s mládětem neznámého tvora. Úžas odborníků je o to větší, že třicet centimetrů měřící živočich plovoucí ve speciálním roztoku nepřehlédnutelně připomíná draka.
26.1. 2004
LONDÝN - Případ drak, jak kauzu překřtila tamní média, rozpoutala před několika dny britská rodina Hartových. Ta u sebe mládě neznámého druhu uchovávala více než sto let.
Malý dráček byl po celou dobu naložen v roztoku formaldehydu. Tělo tvora je proto dodnes velmi dobře zachováno. Jsou na něm jasně viditelné rostoucí drápky na rukou i nohou, nezbytná křídla i pupeční šňůra.
Je to podvod? Skutečný drak? Stejné otázky jako dnes si podle dochovaných záznamů kladli vědci už před sto lety.
Britsko-německý souboj
Nádobu s dráčkem poslali londýnskému přírodnímu muzeu němečtí vědci kolem roku 1890, kdy mezi sebou obě země nemilosrdně soupeřily.
Muzeum tedy proto usoudilo, že jde jen o figurínku a že Němci chtějí Británii před vědeckým světem znemožnit. Vrátný Frederick Hart měl záhadný předmět po krátkém zkoumání zničit, což ale neudělal.
Vědcům podivuhodné embryo předal před časem jeho synovec David žijící v Oxfordshire na jihu Anglie. Ten tvora našel náhodou pod haldami šatstva v garáži - místnosti, kam nádobu před dvaceti lety uložil jeho otec.
Jasno do zvláštního případu má přinést mikroskopický rozbor, který proběhne v nejbližších dnech. Dráček je totiž opravdu dokonalý, ani zblízka tak nikdo z odborníků nedokáže rozlišit, zda je pravý, nebo falešný.

Z českých kronik - Můj článek! ©

23. října 2007 v 15:17 | Míša |  Upíři
Hájkova Kronika česká:
Přihodilo se to v České zemi, tak jak ukazuje kronika opatovského kláštera, v jedné vsi, která se nazývá Blov, jednu míli od Kadaně.
Zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata a byl pohřben u kostela. Ten vstával každé noci a chodil po okolních vsích a děsil lidi a mluvil s nimi jako by byl živý. Časem je začal dávit až do smrti a přišel-li k nějakému příbytku a zavolal-li jméno, onen člověk zemřel do osmi dnů.
Sešli se proto sousedé z té i jiných vsí a poradivše se, rozhodli se jej vykopat a probíti jej dubovým kůlem. Když se toto stalo, byli všichni přítomni. V tom se Mystala jakoby probudil a řekl:
"To jste mi velmi neuškodili, když jste mi dali ten kyj, abych se psům mohl bránit."
V noci opět vstal a lidi mnohem více strašil a dávil než dříve. Okolní obyvatelé toho nemohli snésti a zjednali na něho dva katy a kázali jej vykopat. Ti jej položili na vůz a on ležel na něm na znak a v pase byl přivázán provazem. Skrčoval nohy a ruce své jako živý. Když jej vezli řval velmi hrozně ne jako vůl, ale jako nejhroznější hovado. Pak jej vložili na hranici a přivázali jej ke kůlům, které kolem zatloukli do země.
V tom jej jeden kat uhodil obojstranně ostřeným dubovým kůlem do boku, až z něho krev tekla tak silně jako z nějakého hovada. Když jej pálili, ozýval se jako osel, poté co jej spálili všechno zlé ustalo.
  • Toto se událo roku 1337.
  • O vsi Blov.
Hájkova Kronika česká:
Stalo se to v Čechách, v městečku Levín. Žil tam jeden hrnčíř jménem Ducháč, jenž měl ženu, která slula Brodka. Byla to žena plná divných čar a kouzel a šla o ní pověst, že byla napomínána kněžími, aby zanechala těch ďábelských věcí. Ona jim to slíbila, avšak stále v tom tajně pokračovala a pokud nějaký čas nekouzlila, vždy se k tomu vrátila.
Jednou se stalo, když opět volala duchy, že jimi byla zadávena a z toho důvodu jí nechtěli pohřbít mezi věrné křesťany na hřbitově, nýbrž tam, kde se takoví lidé pohřbívají, to je mezi cestami.
O několik dní později byla viděna, jak chodí ve DNE i v noci a často přichází i mezi pastevce na pole, proměněná v podivné tvory.Ty rozličně strašila a ovce a dobytek jim po polích rozháněla. V noci procházela okolními vesnicemi i městečkem, odkud pocházela a zde se ukazovala v různých podobách v lidských příbytcích a mluvila s jejich obyvateli. Později je začala i dávit. Některé vzala za hrdlo a škrtila je až k smrti.
Sousedé a obyvatelé toho města a vsí se usnesli, potom co k tomu našli vhodného člověka, že rozkopou její hrob, aby zjistili stav jejího těla. Při otevření hrobu se všichni shromáždili a povšimli si, že routa, kterou měla zemřelá na hlavě, byla z poloviny snědena. Byla vytažena krvavá z jejich úst a proto rozkázali, aby její prsa byla probyta dubovým kůlem. V tu chvíli se z ní vyřinulo tolik krve, jako z živého hovada, až se tomu všichni divili. Pak jí tou zemí zase zasypali a odešli.
Ona se však ještě více ukazovala, mluvila s lidmi, které strašila a dávila a koho udávila, po tom skákala. Proto byl znovu povolán ten, který jí vykopal, znovu jí vykopali a zjistili, že ona ten kůl ze sebe vyňala a držela jej v ruce. Proto jí vytáhli z hrobu a spálili jí nad hrobem i s tím kůlem. Prach a popel potom nasypali zpět do hrobu a zaházeli. Tím přestalo všechno trápení s ní.
Po mnoha dnech se ukázal vítr na tom místě, kde jí spálili a ten se točil nad hrobem, ale to již lidem neškodilo.
  • Toto se událo roku 1345.
  • O městečku Levín.
Bartoloměj Paprocký z Hlohol - Zrcadlo Čech a Moravy:
Léta Páně 1540 žena jedna na Novém městě pražském z Koňského trhu, v noci když spala od muže svého umrlého udávena byla a pochována 16. měsíce máje.
Mikuláš Dačický - paměti:
Podivně voubec oznamováno bylo, rozprávěno a jištěno, že tělo nějakého vojenského člověka, rozeného Poláka, jenž v klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském před některým téhodnem pohřbeno bylo, z hrobu vstávalo, v témž klášteře bouřilo, škodu činilo, mluvilo a po témž klášteře nětco psalo; což od lidí, jakž lidský obyčej, jinak a jinak vykládáno a souzeno bylo; o čemž dále mluviti a rozepisovati od vrchnosti jest zapovězeno.
Paměti Harantovy:
V Nejmarku 4 hodiny od Štukardu v bílém dni mrtví v hrobích mluvili.
  • Toto se událo roku 1625.
  • O Nejmarku se mi nepodařilo nic najít. Buďte lepší a napište adresu stránky do komentářů. Za případnou pomoc budu vděčná.

Pověst o ohnivém psu

22. října 2007 v 11:37 | Míša |  Černí a jiní psi

Pověst o ohnivém psu

Pohled pod slepičí schody
Pohled pod slepičí schody,
Autor: Fotoateliér Rudolf Vařejka
Pod Slepičími schody žil v domku punčochář Adam Moučka se svými třemi dcerami. Ty se nemohly dočkat, až nemocný otec zemře a napomohly mu jídlem z otrávených hub. Zesláblému nemocnému však upadla miska s jídlem na zem, kde ji rychle sežral velký černý pes, který krátce na to zcepeněl. Nešťastný otec poznal, co mu hodné dcerušky nachystaly a proklel je s tím, že pes bude hlídat stavení i se zahrádkou a vyžene odtamtud každého, kdo by se tam chtěl usadit.
Když otec zemřel, dcery rychle prodaly dům a odstěhovaly se pryč, dříve než se rozkřiklo, že se vždy o půlnoci objeví pod okny stavení ohnivý pes, jehož strašné vytí nelze vydržet.

Barghest

21. října 2007 v 18:08 | Míša |  Černí a jiní psi

Barghest

Je jedním z černých psů Britských ostrovů. Velký jako tele, běhající naprosto tiše tmou, jediný zvuk, který můžete zaslechnout je cvakání jeho obludných čelistí, jako většina jeho rodu je předzvěstí smrti. S jeho tvarem to ovšem není zase tak jednoznačné, protože starší záznamy hovoří o přízraku v podobě medvěda, existuje domněnka, že samo slovo barghest, jindy barguest, vychází z germánského medvědí duch.

Podobné přízraky

20. října 2007 v 14:19 | Míša |  Černí a jiní psi
Černý kocour s ohnivýma očima
Hlídá poklad nedaleko Leštiné nebo v Horažďovicích, v Mouřínově u Bučovic, kde jsou prý ve třech sudech shromážděny poklady vyhnaných novokřtěneckých habánů, sedí kocour na jednom z nich, druhý okupuje již známý černý pes a třetí přízrak černě oděného habána. Ve Ctěníně u Chrudimi sedává jeden takový pod starou hruškou, pod ním v zemi je samozřejmě něco ukryto.
Černá kočka je ovšem prastarým magickým zvířetem a kočky střeží poklady i v pověstech jiných evropských národů.
Černý kohout s ohnivýma očima
Slouží například na hradě Kumburce, místě známém působením Meluzíny nebo na Vícově, ten má k ohnivým očím navíc korunku na hlavě a nepříjemný zvyk každého, kdo k pokladu vleze mimo pašijový týden připravit o zrak. U Brna to je výjimečně kohout červený.

Černý pes s ohnivýma očima

19. října 2007 v 16:39 | Míša |  Černí a jiní psi
Černý pes s ohnivýma očima
Černí psi běhají po celé Evropě a většinou není záhodno je potkat. Na Britských ostrovech jsou povětšinou předzvěstí smrti, jinde doprovází divokou honbu, prostě straší kde můžou. I v Čechách, kde taktéž patří mezi nejčetnější přízraky.
Jedna z forem tohoto démona se vyznačuje ohnivýma očima a pokud nestraší, tedy, ona straší vždycky, tedy pokud nepobíhá někde venku, ale sedí ve sklepě, pak dozajista hlídá poklady. Třeba na Košťálově u Lovosic, kde se na Květnou neděli k jednomu pokladu - a jednomu psu s ohnivýma očima - můžete dostat. Ve stejný den, v tajné chodbě, vedoucí z někdejší hospody U císaře rakouského do zřícenin hradu Starý Falkenburk číhají dokonce dva. A také na Kašperku, kde takový pes hlídá velhartický poklad, nebo v Liptálských horách u Vsetína, tam je možno nalézt poklad slavného zbojníka Ondráše. V Náklu to není jisté, protože tamní černý pes s ohnivýma očima běhá po nocích jako pominutý, jenom neštěká, asi aby na sebe zbytečně neupozornil. Další naleznete ve Zvíkovském podhradí, na Bouzově nebo v Ostravě.
V Plzni ovšem jen doprovází bezhlavého muže s trakařem, v Pavlovicích u Přerova straší spolu s jinými přízraky na místě, kde se oběsil loupežnický hejtman Kapca, u Mariánských Lázní běhá za Hajmanem, vedoucím tamní Štvaní. Specialistou na střežení tedy není.

Krátce o černých psech - Můj článek! ©

18. října 2007 v 14:23 | Míša |  Černí a jiní psi
Krátce o černých psech
Jde o přízrak zpravidla černého a značně velkého psa, s očima žhnoucíma. Někdy jim v tlamě místo jazyka plápolá plamen a kolem je cítit síra. Většinou je pes sám, ale občas ho doprovází přízrak člověka. Může jít o kněze, myslivce nebo i rytíře. Tito psi se také vyskytují v pověstech o Divoké honbě. Jako všechna na první pohled zlovolná zjevení je lidé v dávných dobách spojovali s ďáblem a čarodějnicemi. Nazývají se psy černými, ohnivými či pekelnými.

Orang-bati - Můj článek! ©

17. října 2007 v 17:54 | Míša |  Upíři
Orang-bati (v překladu létající muž)
Pozn.: Po přečtení vám možná nebude jasné, proč je dávám k upírů. Je to jednoduché. Jako spousta upírovitých démonů unáší děti. A pak chci ještě potěšit ty, jenž stále na upířích zádech vidí pár netopýřích křídel černých jako ta havraní.
Podle folkloru z ostrova Seram v Indonésii jsou často vídáni podivní lidští netopýři, jak v noci létají a unášejí malé děti. Každé ráno se vrací k vyhaslé sopce, kde děti pravděpodobně snědí. Folklor popisuje tyto bytosti jako muže s načervenalou kůží a netopýřími křídly pokrytými hustou černou srstí. Jsou někdy vídáni i na dalších ostrovech ve stejné oblasti, ale nezdá se, že by zabíjeli lidi jinde než na Seramu.
Pozorování orang-batiů však zdaleka není záležitostí pouze Indonésie. Podobná hlášení o člověku s křídli jsou známá i z oblasti Primorska (ruský Dálný východ), kde mu říkají jednoduše "letajuščij člověk". A teď dva příběhy:
Orang-batiům jsou pak podobní ještě jedni záhadní obří netopýři. Ti se vyskytují třeba na západě Jávy, kde se jim v Sundanese říká ahool. To podle křiku, jenž třikrát opakují. V noci vylétají z jeskyně za vodopádem a pařáty loví ryby z řek. Hlavy ahoolů vypadají jako opičí, ale tvář mají prý lidskou s obrovskýma temnýma očima. Tělo jim pokrývá šedá srst a rozpětí křídel dosahuje cca 3,5 metru. Tělo samotné je velikosti ročního dítěte.
A teď trochu teorie:
Nebylo by na škodu pozastavit se chvíli nad ahooli. Mají velikost ročního dítěte a jinak se vlastně moc od orang-batiů neliší. Není tedy možné, že ahoolové jsou vlastně potomci orang-batiů, kteří jen zatím nedospěli? A proč žádné dítě nikdy neodnesla netopýří žena? Není možné, že tyto ženy své potomky vychovávají mimo oblast, kde se pohybují převážně muži (třeba aby si je nespletli s dětmi lidskými)? A když mají tito kolem roku, třeba vylétají z hnízda, úkrytu (nebo kde žijí) a začínají sami lovit ryby. Časem, až dospějí, se pak i s matkou vrátí k ostatním a mohou se směle vrhnout na lidi nebo vychovávat vlastní potomstvo.
Možná je to přitažené za vlasy, ale proč ne. Tito tvorové se přece nemohu jen tak objevit a na ostrově Seram ženy ani děti s křídly nijak zvlášť vídáni nebyli. Ostatně o tom svědčí i pojmenování těchto tvorů - orang-bati = létající muž.

Stopy upířích zubů 2

12. října 2007 v 14:30 | Míša |  Upíři
Nemrtvý Bela
"Bela, Bela Undead," kvílí zpěvák skupiny Bauhaus Peter Murphy ve svém žalozpěvu "Bela Lugosi´s Dead", tak milovaném všemi gotiky a vyznavači tajemna a hororových filmů. Jenomže - jak se vlastně věci mají? Je tedy známá hvězda zlaté éry černobílých hollywoodských hororů "dead", nebo "undead"? A kdo se v tom má vyznat? Z dobových časopisů jasně vyplývá, že s tím měli potíže i jeho současníci. A přestože se psala třicátá až padesátá léta 20. století, o Belově vampyrismu se vedly naprosto vážně míněné spory. "Pro" hovořilo například to, že do jeho pochmurné vily v hollywoodských kopcích nesmělo proniknout sluneční světlo, a také třeba jeho nepřekonatelná averze k stolování na veřejnosti nebo to, že v žádném ze svých snímků nikdy neukázal zuby. Rovněž jeho nechvalně proslulá fascinace krví a bolestí ho nejednou přivedla na stránky bulvárního tisku, jako třeba v případě jisté garderobiérky, která se dožadovala soudního vyrovnání za hlubokou ránu na hrdle, údajně způsobenou Lugosiho špičáky. Nesmysl? Jeho právníci ovšem ochotně a rychle poskytli mimosoudní vyrovnání.
Jiná dáma, erotický symbol té doby, herečka Clara Bowová, se po noci strávené s Belou Draculou - jak ho v Hollywoodu nazývali - nervově zhroutila a nikdy nikomu neprozradila, co vlastně se za zavřenými dveřmi dělo. U divy, která o sobě do té doby ochotně vykládala nejpikantnější podrobnosti, poněkud divné, nemyslíte?
Skeptikové pak na tohle všechno namítají, že nešlo o nic jiného než o mistrně vedenou reklamu, která měla probudit zájem o Lugosiho upírské role v čele s dílem nejslavnějším: filmovým zpracováním Stokerova románu Dracula z roku 1931. Což o to, možné by to i bylo. Jen by se nesmělo stát to, co se nakonec stalo, a protože se to odehrálo bezmála v žhavé současnosti, je to i fotograficky zdokumentováno.
V padesátých letech Bela propadl morfiu. Nebyl sám, ale asi jako jediný tvrdil, že je to látka, která mu (citováno z životopisu) "dokáže přivodit stav podobný lidskému spánku". Poněkud podivná formulace… Že by zase ta reklama? Pravdou každopádně je, že nestárnoucí uhrančivý tmavý krasavec neodhadnutelného věku děsivě rychle zchátral do podoby bělovlasého, vrásčitého, vychrtlého starce nad hrobem. To by samozřejmě nebylo nic divného, všichni víme, co s člověkem dokážou udělat drogy, kdyby ovšem Bela posléze neskončil jako mnoho jiných toxikomanů - v rakvi. Na rozdíl od všech ostatních v ní však spočinul s hladkou vyrovnanou tváří a tmavými vlasy, lesklými a hustými jako dřív. Snímky prořízené konsternovanými reportéry přímo na pohřbu jsou prostě - neuvěřitelné. Srovnáme-li je s těmi, které pořídili těsně před jeho… nu tak tedy dobrá, smrtí, nutně se musíme ptát, jestli "smrt" je v tomto případě opravdu to nejvýstižnější slovo. Ti, kteří se na jeho počest dodnes oblékají do rozevlátých černých plášťů a o půlnoci si pouštějí jeho mrazivě působivé filmy, by si to rozhodně nemysleli.
Upír za mřížemi
Koncem 80. let proběhla americkým tiskem zvláštní zpráva: V jedné nemocnici v San Francisku přistihli zloděje a převezli ho do cely předběžného zadržení, odkud ho později eskortovali na známou psychiatrickou kliniku Montblanc. Co má být a co je na tom tak zajímavého, natožpak neuvěřitelného? Vcelku nic, až na to, že delikvent se pokoušel vykrást lednici s krevními konzervami a byl dopaden ve chvíli, kdy z jedné z nich hltavě pil. Jistě, duševně choří, stižení bludy o vlastní identitě jistě existují, stejně jako praštění "rádobysatanisté" či vyznavači nepříliš rozumných kultů, které by něco takového úplně klidně mohlo napadnout. Zdá se však, že to nebude tenhle případ.
Lékaři totiž muže, jehož pro absenci jakýchkoli dokladů či úředních záznamů nazvali Roger Wesley (nejspíš v souvislosti se stejnojmenným hrdinou knihy Poslední upír), detailně vyšetřili a zjistili neuvěřitelné věci. Jeden z nich prý dokonce prohlásil, že tkáně vyšetřovaného jsou vlastně de facto mrtvé! Kromě toho Wesley zahájil hladovku a od své hospitalizace na psychiatrii nepožil normální pokrm. Zato prý se vrhl po hrdle ošetřovateli, jehož kolegové však stačili zabránit nejhoršímu. Po incidentu ho umístili do přísné izolace, kde každý jeho pohyb zaznamenává kamera.
Vedení kliniky se rozhodlo, že jeho opakovaným žádostem o podání lidské krve nevyhoví, a pacient bude dostávat normální stravu. Primář dr. Joffe prý dokonce poznamenal, že se tak aspoň pozná, zda upíři jsou či nejsou smrtelní, ale pokud to vskutku řekl, věřme pro klid své duše, že šlo jen o černý humor a ne o přístup k pacientům…
Že se ale o žádnou pohádku ani novinářskou kachnu nejedná, vyplynulo vzápětí z reakce americké Draculovy společnosti (The Dracula Society), což není žádný spolek duchařských bláznů, jak by se mohlo zdát, nýbrž seriózní společnost publicistů, historiků, novinářů, ale i řadových členů, kteří se zajímají o veškeré aspekty vampyrismu. S několika lékaři z vlastních řad, ale i z jiných zdravotnických zařízení, vyjádřili ostrý protest proti tak nelidskému zacházení a na jeho podporu před budovou kliniky Montblanc dokonce demonstrovali. Když se jim nepovedlo vymoct Wesleyho propuštění, ani na základě tvrzení, že jeho přečin je směšně nezávažný, domáhali se u vedení kliniky alespoň toho, aby jim bylo umožněno pacienta navštěvovat. Co si od těchto návštěv v upírově cele slibovali a jaký užitek z nich mohl vyplynout naopak pro "vězně", se sice nezmínili, ale jistě není tak těžké si to představit. Ať už to ale mělo být co chtělo, jisté je, že jim žádné návštěvy nebyly povoleny. A pak už utichly i všechny zprávy pronikající ze zdí kliniky, takže v dnešní době nikdo z členů Draculovy společnosti neví, jak se Rogerovi Wesleymu daří ani zda vůbec ještě žije… A to máme prosím 21. století!
Příliš mnoho náhod najednou
Víra v upíry, jakkoli se v naší moderní přetechnizované a romantiky zbavené době může zdát naivní a nesmyslná, provází lidstvo odnepaměti. Zmínky o jejich existenci můžeme při troše snahy nalézt snad ve všech písemných památkách veškerých minulých kultur, starověký Egypt, osvícené Řecko a prostopášný Řím nevyjímaje. A co předtím? Dávno před vynálezem písma?
V kolumbijském San Augustínu nedaleko Bogoty je ve volné přírodě rozmístěno množství monumentálních kamenných soch. Už tři a půl tisíciletí tam nehnutě stojí a mlčky shlížejí do krajiny. Postavy se zdají být stylizovaně lidské (či snad božské?), obrovité a vytesané z jediného kusu kamene. Co ale ohromí a na první pohled upoutá pozornost, jsou špičáky. Obrovské šelmí tesáky v dokořán otevřených kamenných ústech. Podle názoru vědy se jedná o pokus ztvárnit děsivé podoby božstev, jimž byly nezřídka přinášeny i lidské oběti. Kdo ale může stoprocentně zaručit, že dávní umělci nepracovali takříkajíc podle živého modelu?
Stejně tak už se asi nikdy s jistotou nedovíme, proč ony polobožské, polodémonické bytosti nalezneme téměř totožně zpodobené i v Mikronésii, a co je ještě podivnější, i ve vzdálené Indii. Internet, s jehož pomocí by si tehdejší umělci mohli vzájemně porovnávat své představy, tenkrát tuším ještě nefungoval... A tak si logicky nemohli ani navzájem radit, jak proti upírům účinně postupovat. A přesto je to na celém světě, kulturu od kultury, epochu za epochou až do dnešních dnů stejné. Pomineme-li zábavné lokální nesmysly o rozsypaném máku, jehož zrnka musí upír do svítání spočítat, a podobné lidové pověry, podstatné věci se nemění nikdy. Spoutat, pokud možno ruce i nohy, ústa vyplnit kamením či hlínou, srdce probít kůlem, zasypat tváří k zemi. Tam, kde chtějí být obzvláště důslední, ještě useknout hlavu a zatížit co nejtěžšími kameny. Jak na to probůh všichni nezávisle na sobě přišli? Že by proto, že to prostě… zabíralo?
(Děkuji městskému archivu v rumunském Brašově, americké The Dracula Society, hlavnímu historikovi pražské Transylvánské společnosti, Raymondu McNallymu a Radu Florescuovi, jakož i všem, jejichž materiály jsem použila nebo citovala. J.N.)

Stopy upířích zubů

11. října 2007 v 15:19 | Míša |  Upíři
Stopy upířích zubů
Jenny Nowak, Pevnost 3/2005
Kdo věří na upíry je blázen. Samozřejmě. Jak jinak? Pro racionálně uvažujícího člověka dnešní doby - natožpak pro oficiální vědu - je upír (též vampír či vampýr, čeština je k němu na rozdíl od vědců vcelku benevolentní) bytostí stejně mytickou a pohádkovou jako například Sněhurka nebo Santa Claus. Nic takového neexistuje. Jenže - je to opravdu ta jediná, nezpochybnitelná, svatá pravda? Zatímco ani těm nejnadšenějším záhadologům se dosud nepodařilo nalézt sebemenší důkazy svědčící o existenci Sněhurky, v případě upírů se často zdá, jako by - obrazně řečeno - zanechali na těle skutečnosti své nezaměnitelné stopy, stejně zneklidňující a zřetelné jako krvavé ranky na šíji tolika nevinných filmových panen.
Pojďme se po nich podívat.
Pohádka o uťaté hlavě
Bylo nebylo, před dávnými časy, za devaterými horami kopal jistý dobrý muž v zemi… ale ne, špatně! Znovu. Bylo nebylo, někdy kolem roku 1960 v Čelákovicích u Prahy kopal jistý pan Zmek na zahradě za domem vodovod. Když se na něho z hlíny zašklebila lidská lebka, lekl se a zavolal policii či spíš, vzhledem k době, Veřejnou bezpečnost. Ta se neprodleně dostavila a po konzultaci s přivolanými archeology, ho ujistila, že zločin, pokud k němu tedy vůbec došlo, je už nějakou dobu promlčený, přibližně asi tak tisíc let.
Archeologové potom Zmekovým překopali celou zahradu a zjistili, že "celkem bylo odkryto 11 hrobových jam, v nichž bylo pohřbeno 12 jedinců. Na všech kostrách jsou jasně patrny známky protivampyrického zásahu, v několika případech kombinovaného. Datace nálezu: pravděpodobně počátek 11. století." Tímto na první pohled poněkud fantaskně vyhlížejícím prohlášením začínala obsáhlá, detailně vypracovaná zpráva uveřejněná roku 1967 v tak střízlivém a seriózním periodiku, jako je ročenka Národního muzea v Praze. Úzce na ni navazovala další vědecká práce nazvaná Čelákovické pohřby vampýrů z pohledu antropologa. A cože antropolog svým odborným pohledem uviděl?
Nic menšího než kostry dospělých a mladých dospělých mužů, z nichž mnozí byli nadprůměrně vysocí - 180-184 cm, což muselo v dobách, kdy lidé dorůstali daleko menší výšky, působit dojmem vzrůstu v pravém slova smyslu obrovského. A pak to, že se všemi pohřbenými naložili kdysi jejich spoluobčané nanejvýš prapodivným způsobem. "Jedinec č. 1 byl uložen na boku s rukama za zády (pravděpodobně původně spoutány). Lebka byla od prvního krčního obratle oddělena a ležela vpravo mimo osu páteře. Oddělení hlavy je faktem zvlášť významným, neboť k němu prokazatelně došlo až za určitou dobu po smrti jedince. Jedná se o jednoznačný, kombinovaný zásah proti vampyrické osobě," praví se ve vědecké práci. Dál se v ní popisují vyvrácené čelisti, svědčící o posmrtném vycpání úst hlínou, zbytky zetlelého kůlu mezi žebry, a dokonce se dokládá i to, že k oddělení hlavy prokazatelně došlo až za několik měsíců (!) po pohřbu. Proč??? Archeologové se domnívají, že třeba proto, že někde uhodilo nebo někomu pošla kráva. Takové události ale musely být tak běžné, že pokud by toto měla být standardní reakce, nacházeli bychom bezhlavé mrtvoly na každém kroku. Další názor vědců: Jednalo se zřejmě o cizorodou etnickou skupinu, kterou se místní obyvatelé mohli cítit ohroženi. Jak silně a hlavně čím se to cítili ohroženi natolik, že v dobách plných pověr, hrůzy z duchů a strašení ohněm pekelným v raných dobách křesťanské církve považovali za nezbytné vykonat tak ohavnou a děsivou práci, jako je otevírání hrobu a kroucení hlavy polozetlelé mrtvole, to už se bohužel nedovíme. Přičteme-li k tomu podivnou poznámku o "devátých zubech" jednoho pohřbeného a ještě podivnější neochotu ukázat jinou fotografickou dokumentaci nálezu než tři snímky, které se opakují pořád dokola, nutně nás musí napadnout, že "je něco shnilého ve státě Dánském". Archeologové přesto trvají na svém: Nález nevybočuje z normy.
Slyšela jsem také, že během záchranných archeologických prací a vyzvedávání koster hlídali lokalitu - a to prý dokonce i před majiteli pozemku! - příslušníci Veřejné bezpečnosti, a tak jsem se na to zeptala pana ředitele čelákovického muzea, který byl tenkrát osobně přítomen. "Ale kdepak," kroutil nade mnou hlavou. "Kdo vám to napovídal?" Ne že bych chtěla zpochybňovat slovo váženého muže, ale přece jen jsem zašla ještě za starou paní Zmekovou, pamětnicí, která to všechno měla z první ruky. "Že prý tu žádní policajti nebyli…"
"Cože? Nebyli?" rozohnila se stařenka. "Tady jich bylo ve dne v noci jak much! Celý to ohradili takovým něčím neprůhledným, ale nechali nás kouknout, to zas jo," připouští spravedlivě. "Odtud," ukazuje roh domu, od něhož je na zahradu tak dvacet třicet metrů.
"A co jste viděli?!" jsem celá bez sebe zvědavostí.
"No nic…" povídá babička Zmeková. "Že tam něco leží."
Inu, co taky jiného, na tu dálku… Ale nezdá se vám malinko podivné, že když vám za humny něco - cokoli - vykopou, nenechají vás pak na to ani pořádně zblízka podívat?
A jen tak mimochodem - vampýrské pohřebiště bylo nalezeno asi 1,5 km od tehdejšího pohřebiště křesťanského, v lokalitě, která se dodnes nazývá Mrchovláčka…
Upíři v kostele
Ale zůstaňme v Čelákovicích ještě chvíli. Na to, jak malé je to městečko, mají toho tam zajímavého dost a dost. Při svém pátrání kolem upířích hrobů jsem se doslechla, že v jednom z kostelů objevili restaurátoři na zdi fresku s vampýrským výjevem. Za ta léta (ach ta paměť) jsem bohužel zapomněla, co přesně na ní mělo být namalováno - už nikdy se pak o ní taky nemluvilo ani nepsalo, přestože takové věci se, alespoň podle mého soudu, do kostelů běžně nemalují. Nebo snad ano? Ať už na ní ale byla vampýrka s pasáčkem nebo pastýřka s vampýrem nebo cokoli podobného, jisté je, že se námět nesporně týkal vampyrismu.
Vyskočila jsem a chtěla tam běžet, zhlédnout ten unikát na vlastní oči - jenže jsem nespatřila vůbec nic. Místo toho jsem se dozvěděla, že památkáři fresku zabílili! Když jsem se vzpamatovala a zmohla se na ohromené "Proč?", bylo mi řečeno, že je to běžný postup zakonzervování starých nástěnných maleb, jimiž nikdo dlouho nebude mít čas se zabývat. Upřímně řečeno, asi opravdu je, ale proč nikdo nemá čas zabývat se podobným výtvarným dílem, navíc se vyskytujícím na tak nepravděpodobném místě, a ještě navíc v Čelákovicích se všemi jejich souvislostmi, to je pro mě s dovolením záhadou snad větší než všechny záhady všech hrobů dohromady.
Prapodivná ozdoba
Na jiného nešťastníka, v jehož případě byli ti, kdo ho měli na svědomí, ještě vynalézavější, pak archeologové narazili poměrně nedávno, v 90. letech v Lysé nad Labem. Také jeho zařadili do "vampýrských pohřbů", přestože tomuhle nočnímu lovci nikdo neurval hlavu ani nesvázal ruce. Toho rovnou obrovskými hřeby přibili na bytelnou fošnu! Děsivě vypadající hřeb se zbytkem kosti, která od něj za ta léta už nešla bezezbytku oddělit, jsem viděla na vlastní oči a přiznám, že z toho šel mráz po zádech. Pracovník muzea, který mi ho ukazoval, však se vší vážností prohlásil, že to vůbec nemusí být hřeb, který v zápalu protivampýrské exekuce prošel kostí, prý to může být kovová ozdoba, kterou za mučicí nástroj jen mylně považujem. (Kameraman, který rozhovor natáčel pro dokumentární pořad TV Nova, se zhroutil smíchy a poněkud cynickým výkřikem "Přibil si k sobě kalhoty!" celý záběr definitivně zničil…)
Pravdou ale je, že pohřbený vampýr by byl zajímavý, i kdyby věda náhodou nezvratně dokázala, že si opravdu zdobil odění hřebíky. V krátkém záběru amatérské kamery, pořízeném přímo na místě nálezu, je totiž zřetelně patrný přinejmenším jeden výrazně přesahující špičák, bezmála jako z obálky Lumleyova Nekroskopa. Druhý mu jeho milí sousedé při exekuci buď vyrazili, nebo prostě není na filmu vidět - jedna polovina lebky je ve stínu. Záběr už se pak nikdy v žádném dokumentu neopakoval, stejně jako už se nikdo nikdy nedozvěděl, co se s kosterním materiálem stalo či k jakému názoru nakonec archeologové dospěli.
Krumlovští taky trhali hlavy
Z doby výrazně pozdější, a chtělo by se říct osvícenější, totiž z první půle 17. století, pochází deset vampýrských hrobů nalezených v roce 2000 v Českém Krumlově na místě dávno nepoužívaného hřbitova. S jedním pohřbeným tam naložili právě tak, jako by se inspirovali u svých o 600 let starších čelákovických kolegů. Jen byli trochu důslednější. Ruce mu místo provazem svázali růžencem a hlavu - mimochodem taky oddělenou až po pár měsících - nenechali jen tak ležet, ale strčili mu ji mezi kolena… Opět se vtírá neodbytná otázka: Co se to v Krumlově dělo mezi prvním zásahem a rozhodnutím prokopat se do hrobu znovu a všechno patřičně zdokonalit? Co se muselo stát, že takové rozhodnutí vůbec padlo a nato bylo - velmi důkladně - zrealizováno?
Ke své obrovské smůle jsem na místo přijela pár hodin poté, co byly kostry vyzvednuty a odvezeny. Zeptala jsem se tedy alespoň očité svědkyně, obyčejné postarší paní, jestli si náhodu nevšimla, jaké měly nalezené lebky zuby. Odpověď mě ohromila, protože nezněla ani "obyčejné" ani "špičaté" ani "dlouhé" nebo cokoli by se dalo očekávat, ale "Bílé!" Vypáleno spontánně a bez přemýšlení. Inu, proč ne? Jenže… Mívají lebky ležící přes tři stovky let v hlíně opravdu bílé zuby?
Nejslavnější upír všech dob
Jen těžko se ale můžeme bavit o upírech a nezmínit toho nejznámějšího, o němž bylo napsáno snad víc knih a natočeno víc filmů než o komkoli jiném. Samozřejmě: Jeho Milost Vlad II., kníže Dracula, vojvoda valašský, abychom neurazili neuvedením plného titulu… Nemá smysl šířit se zde o proslulých popravách naražením na kůl, které mu vynesly přezdívku Tepes (čti Cepeš = rumunsky Naražeč), o hostinách pořádaných na popravišti, o vynalézavých a nadobyčej drsných způsobech mučení - o tom určitě četl už každý. Pojďme se místo toho zamyslet nad tím, jak to bylo či nebylo s jeho světoznámým upírstvím. Historikové to samozřejmě hystericky (sorry, ta slovní hříčka se prostě nabízela…) odmítají. Všechno prý vzniklo lidovou slovesností, založenou právě na Vladově nepřehlédnutelné krutosti, a potom samozřejmě na základě románu Brama Stokera Dracula, který mnozí vzali prostě jako vylíčení faktů.
Jenže co si pak pomyslet o dobové kronice, jejíž tvůrce Stokera dozajista nečetl a v níž se praví, že "ještě třicet let po své smrti se objevoval na rynku na tržišti a nepoctivé kupce trestal, tak jako když byl živ." V dnešní době bychom nad tím mávli rukou - přestrojený vtipálek! - ale myslíte, že tenkrát by někdo něco takového riskoval? Brrr, ty tresty! Jistě, kronikář si to také mohl celé vymyslet, ale kdyby tomu tak bylo, nenahrnul by se k němu vzápětí dav sousedů, kteří by křičeli: "Kdy? Kde? Jak to, že nikdo jiný než ty to neviděl?" A aby toho nebylo dost, jeden rumunský archiv uchovává dokument datovaný mnoho let po Vladově smrti - ovšem vlastnoručně podepsaný jeho nezaměnitelnou signaturou! Ta se sice dá snadno srovnat s mnoha jinými jeho podpisy na mnoha jiných dopisech, které se dochovaly, ale aby se předešlo pochybnostem, k tomuto "posmrtnému" dopisu přidalo své podpisy ještě patnáct (!) důvěryhodných, dnes bychom řekli veřejně činných osob té doby. K nim pak připsali něco jako: Svými poctivými jmény zde před tváří Boží stvrzujeme, že tuto listinu podepsal vlastní rukou náš pán, z Boží vůle woevod Wlad. Historikové a skeptici tvrdí, že to je jen a jen důkaz toho, jaký chaos ve středověku vládl v datování písemností. Možná. Proč by se ale potom někdo namáhal s tím patnáctinásobným "notářským ověřením", které samozřejmě na žádných dřívějších dokumentech nenajdeme? Tak tedy podvrh? Opět možná. Ale tak snadno odhalitelný, až se nechce věřit, že by se našlo tolik hlupáků ochotných riskovat pro něj svou konšelskou či jinou "kariéru". Takže co s tím vším? S posmrtnými obchodními inspekcemi, s dopisy ze záhrobí, ale také s hrobem na ostrově Snagov, který, ač označen za místo posledního Vladova odpočinku, nalezli archeologové prázdný?
Uvěřit? Nebo neuvěřit…?
Můj komentář: K Vladovi bych jen chtěla říct, že si tak úplně nejsem jistá, jestli byl či nebyl upírem, ale určitě nebyl prvním. To bude tak asi všechno.

David Farrant - Lovec upírů?

10. října 2007 v 15:17 | Míša |  Vampirologové a lovci upírů
David Farrant
Člen Britského parapsychologiského a okultistického společenství(BPOS), je od roku 1970 známý jako lovec upírů. Zeptaly jsme se proč?
Začal jsem zkoumat zprávy o vysoké a tajemné postavě, která se objěvuje na hřbitově Highgate v Londýně, a jedné noci jsem ji sám viděl. Vypadala naprosto nepopsatelně, vysoká přes dva metry. Usoudil jsem, že zprávy o ní byly pravdivé, což vedlo k tomu, že BPOS navázala s touto postavou psychický kontakt. Jednou v noci jsme přišli na hřbitov s mediem, ale než jsme cokoliv začali dělat, objevila se policie a zatkla mě. Jak popisují - s kůlem a krucifixem v ruce. Kůl měl však sloužit k nakreslení kruhu na zemi, ve které jsme plánovali zhmotnění postavy. Policie mě obvinila z pobývání v uzavřeném terénu s úmyslem vykonat nekalý čin. Nakonec uznaly, že jsem tam byl proto abych zneškodnil upíra.
Zdroj: časopis FAKTA X

Ukázky EVP v mp3 3

9. října 2007 v 17:15 | Míša |  EVP
Musíte vždy posunout stránku níž, až pak tam jsou EVP nahrávky.
EVP Voices of ghosts page 9
Spirits of Marceline Missouri!
EVP Voices of ghosts page 10
Ghosts of Columbia Missouri!
Created on 10-1-03
EVP Voices of ghosts page 11
13 NEW ghost / spirit voices!

Ukázky EVP v mp3 a wav 2

6. října 2007 v 15:40 | Míša |  EVP
Pískání (snad flétny?) - Autor "franta" ze Záhady.Mystéria:
"Tady www.klice.ic.cz/images/wp/REC.wav si poslechněte co sem nahrál večer kolem 23 hodiny...musíte to dost zesílit, protože sem to nijak neupravoval. Jo a to lupkání:D je způsobené tím jak sem mačkal tlačítka. BTW. nahrával sem to za naprostého ticha!!;)"
Ps: Je slyšet až ke konci
____________________________
"Death to the Hunchback" - Já tam na začátku slyším ještě "Hello".
"????" - Kdoví, jestli to tam opravdu je, ale slyším ke konci slova "Pozdě je.".
Další EVP nahrávky zde:


Muž v černém

4. října 2007 v 15:50 | Míša |  Fotografie z různých zdrojů
Muž v černém
Obě fotografie jsou již zvětšené od autora, já si k nim však ještě dovolila přidat prosvětlenou zvětšeninu přímo přízraku. Foceno to je v Pine Hill a.k.a Blood Cemetery. U fotky první si všimněte, že nohy muže jsou jakoby průhledné a u té druhé a u druhé je snad ani nemá.

Temná postava

4. října 2007 v 15:49 | Míša |  Fotografie z různých zdrojů
Temná postava
Tato fotografie byla vyfocena Dalem Kaczmarekem na Woodlawn Cemetery roku 1979 za použití černobílého Infračerveného filmu. Je na ní cosi, co vypadá jako temná postava muže s kloboukem na hlavě mezi dvěma náhrobními kameny a se stromem v pozadí.
Má pzn.: Při přiblížení se spíše zdá, že nemá na hlavě nic a dojem klobouku vytvořily listy stromu.