Červen 2007


Kde se vzali upíři?

23. června 2007 v 15:46 | Míša |  Upíři
Perlička: Kde se vzali upíři?
23.12.2005
Jaká je vůbec etymologie slov upír a vampýr? A kde se vzala příslušná představa? Názory se kupodivu různí, respektive výkladů existuje celá řada. Není třeba jasné, zda má moderní upírománie kořeny už v antickém světě...

Faktem je, že nevíme skoro nic, respektive máme celou řadu výkladů, které si navzájem protiřečí. Nevíme, zda upír a vampýr jsou slova vůbec příbuzná, i když v této otázce mezi lingvisty převládá kladná odpověď. Za jednu z možností se pokládá, že slova upír a vampýr pocházejí ze srbochorvatštiny, respektive obecně jihoslovanských jazyků (možná ještě starší je původ v bulharštině), kde jsou výrazy upir, respektive v přechýlené podobě upirina, doloženy od cca 17. století.
Nicméně výkladů existuje mnohem více a pokud člověk není profesionální lingvista, těžko odlišit seriózní možnosti od "lidových etymologií". Slovo upír bývá dáváno do souvislosti s úporností (snad že upír byl někdo, kdo v rozporu s očekáváním nezemřel, respektive i jako nemrtvý byl obtížně zahubitelný?), eventuálně s létáním (staroslověnské pere, snad dne ještě ve slově netopýr - ale ani tady není jasné, zda spolu slova upír a netopýr etymologicky souvisejí).

Zdroj: Giuseppe Maiello: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy, Lidové noviny, Praha, 2004 (knihu jako celek lze bohužel jen těžko doporučit)

Dosud nám šlo pouze o slovo, ne o "ideu".
S ideou upíra je to také ošemetné. Někde bývá vykládána jako transkulturní, jakýsi archetyp.
Jindy se zrod evropské ideje upíra spojuje s asijskými kočovníky, kteří byli před bitvou zvyklí pít krev svých koní (Evropané přisuzovali nájezdníkům z východu obvykle krutost, takže je nakonec mohli spojit i s upíry - slova "přisuzovat" přitom nemá znamenat, že šlo nutně o nějaký neoprávněný předsudek). Snaha odvodit upíra z tureckých, respektive turkotatarských slov uber - čarodejnice (viz také ruské obir - démon) je ovšem mezi lingvisty v menšině.
Myšlenka, že nebezpečný může být nejen duch zemřelého, ale i přímo jeho mrtvola, se někdy přisuzuje také ugrofinským kmenům, které ji měly dostat do Evropy odněkud ze zauralské oblasti.

Otázkou samozřejmě je, jak pojem upíra vymezit/ohraničit třeba vzhledem k vlkodlakům a dalším lykantropům, různým duchům, ghúlům, nočním můrám, jsou zde inkubové, sukuby apod. Pokud se nepřidržíme úzkého vymezení (mrtvola, která vstává z hrobu a pije živým krev), pak se nám pojem rozplizne a budeme pod něj moci zařadit cokoliv, včetně lidí, kteří nám pijí krev zaživa.

Giuseppe Maiello zmiňuje řadu mýtů o návratu člověka z podsvětí (antika, Ištar už předtím v Mezopotámii). Nakonec ale odmítá, že by středo až novověká slovanská (plus německá, rumunská, maďarská...) představa o upírech bylo přímo odvoditelná z antiky. Latinská lamia (lamii měl dokázat odhalit např. Apollonios z Tyany), řecká empúsa či hebrejská Lilith mají k našim upírům vztah jen velmi volný. Krev pily v antice navíc i strigy či sirény. "Je nemožné rekonstruovat genezi takzvaného slovanského upíra zpětně až do období klasické antiky a starověkého Předního východu; taková geneze je navíc velmi nepravděpodobná," uvádí nakonec Maiello.
autor: Pavel Houser


Vampirizmus na Trutnovsku

13. června 2007 v 18:58 | Míša |  Upíři
Vampirizmus na Trutnovsku
Vydáno dne 19. 11. 2006
Nejel Čelákovice a Transylvánie jsou domovem upírů, ale i tak idylická víska jakou je Trutnov se sem tam blískne nějakou tou záhadou...
Kronikář Jan František Beckovský (1658-1725) zaznamenal ve svém díle " Poselkyně starých příběhův českých " případ zámožného turnovského měšťana Štěpána Hubnera . Píše, že roku 1567: "umřel veliký boháč a obyvatel města Turnova Štěpán Hubner a s velkou slávou tělo jeho počestně bylo pohřbeno, jakožto onoho, který ode všech ctěn a vážen byl, že několika domy krásnými město Turnov okrášlil. V krátkém čase křik se rozmáhal, že to tělo z hrobu vstává, lid honí, je objímá i tak mačká, že jich osob několik od toho objímání umříti muselo. I bylo poručeno katovi, aby to tělo vykopal, je k šibenici dovezl a hlavu jemu sťal. To když se stalo, vystříkla hojná krev z těla všecka čerstvá, ačkoliv ten boháč před pěti měsíci umřel, z těla kat vytrhl srdce jeho celé čerstvé, a to tělo na prach spálil." Ačkoliv kronikář píše o Turnovu, badatelé zjistili, že v turnovských kronikách není nic o tomto bohatém měšťanovi známo. Jeden z pramenů, ze kterých Beckovský čerpal, byla kronika trutnovského kronikáře Šimona Huttela, kde se píše, že: "6. července 1567 uhořel v Trutnově Stephan Scholz - jinak zvaný Hubner, za 20 týdnů po jeho smrti bylo tělo opět vykopáno etc., etc. Jeho celá historie, všechny okolnosti jak se to s ním stalo a sběhlo, je možno číst a najít v exemplární knize, která vyšla tiskem, má-li kdo ještě chuť o tom číst, etc., etc." O Hubnerovi se říkalo, že byl spolčen s ďáblem - překvapivě rychle zbohatl, ve sklepích mu vína více přibývalo, než ho prodal, znal prý kouzelné byliny, léčil lidi i zvířata. Na místě, kde stál jeho dům, byla postavena po roce 1583 novorenezanční radnice, která stojí dodnes. Hubner však nepřestal strašit ani po své posmrtné popravě . Beckovský si tedy spletl Trutnov s Turnovem a tento případ se ve skutečnosti udál v Trutnově . Zdroj: Landr, L.: K pověsti o "turnovském" upíru Hubnerovi . Kapesník, červenec, 2000

Tajemství vlkodlaků

10. června 2007 v 1:08 | Míša |  Vlkodlaci

Tajemství vlkodlaků

Medicína hledá vysvětlení

Převzato z: www.regenerace.net
V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků k nejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry v upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe pít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo…

DUCHOVNÍ ARCHETYP MINULOSTI?

Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Už v prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.
Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římské civilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověsti odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých Germánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, že když tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistě neunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadají většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.
Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetí magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů. Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest, ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.
Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností. Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost, vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí v tom byla výtečným pomocníkem.

LYKANTROPIE A JEJÍ ODNOŽE

Dnes jsou vlkodlaci námětem řady hororových filmů a jen málokdo se už při nich třese hrůzou. Tak tomu ale nebývalo vždycky. Ještě před pár staletími lidé skutečně věřili, že existuje proměna některých lidí ve vlky, zejména při měsíčním úplňku, kdy bylo nebezpečné vycházet ven. O přímé vazbě honů na čarodějnice s vlkodlactvím (lykantropií) svědčí i kdysi všeobecně rozšířená víra, že se čarodějnice sjíždějí ke svým shromážděním (sabatům) na vlcích a pak se samy ve vlky proměňují, aby napadaly lidi i jiná zvířata. Když byl vlkodlak smrtelně zraněn, vracel se těsně před smrtí zpět do lidské podoby. Bohužel, k šíření těchto pověr přispívaly i případy velmi závažné násilné trestné činnosti duševně nemocných jedinců.
Je znám případ jistého Francouze Gillese Garniera, hromadného vraha z 16. století, který zabíjel zatoulané děti a živil se jejich masem. O podobné případy kanibalismu osob žijících osamoceně v odlehlých pustinách nebyla ve středověku nouze. Když byl Gilles Garnier posléze lapen, nejenže se na mučidlech přiznal ke svým strašlivým zločinům (které mu však byly stejně prokázány), ale tvrdil o sobě, že se proměňoval ve vlka a pak zabíjel vše živé. Nakonec byl obviněn z čarodějnictví a v lednu roku 1573 upálen.
Také Němec Peter Stube byl v 16. století odsouzen za to, že zavraždil ve své údajné vlčí podobě řadu dětí i několik těhotných žen. I jemu byl prokázán kanibalismus a po předchozím mučení ho roku 1589 také upálili.
Známý je i případ nezletilého vraha Jeana Greniera, slabomyslného pasáka, který údajně zabíjel malé děti oblečen do vlčí kůže. Pozůstatky jeho obětí se ale nikdy nenašly, a tak ho roku 1603 zprostil soud žaloby a tento slabomyslný mladík byl doživotně internován v jednom klášteře, kde za šest let zemřel. Jeho soudci dospěli při vyšetřování k závěru, že si hoch vymýšlel, a i když zřejmě nevraždil, mohl být pro své okolí nebezpečný.
Tyto a mnoho jiných kriminálních případů údajné lykantropie měly na šíření víry ve vlkodlaky nemalý vliv. Soudy s těmito zločinci se těšily velkému zájmu obyvatelstva, vždyť nebylo běžné chytit »vlkodlaka«. Jsou však ale i jiné odnože vlkodlactví, které přispívaly k umocňování této pověry. V Anglii se například zjevovali černí psi, především v místech starých pohanských kultů, ale i jinde. Černý pes se například zjevil po prudké bouřce v kostele v městečku Bungay. Dva z věřících, kteří se uvnitř zrovna modlili, černý pes zabil a třetího těžce zranil rozsáhlým popálením. Mnoho předmětů poblíž kazatelny stačil přízrak ještě poničit a potom zmizel. Dnešní badatelé se domnívají, že popis řádění tohoto černého psa připomíná fenomén kulového blesku. Proč ale právě »černý pes« a nikoli »zářící pes«? To už prý zapracovala lidská fantazie…
Podobná zjevení černých psů údajně pronásledovala řadu osob, žijících v 19. století například v americkém státě Missouri, kde byla víra ve vlkodlaky rovněž silně zakořeněná. Avšak nejvíc případů tohoto zjevení přece jen pochází z východní Anglie, z míst, kde dodnes leží prehistorické kamenné svatyně. Podobná místní legenda inspirovala později i A. C. Doyla k napsání bestselleru o psu baskervillském.
Je zde ale ještě něco, na co bychom neměli zapomínat. Totiž případy skutečné lykantropie, tedy lidí, kteří se stali »vlky« nikoli z důvodu svých zločinných úmyslů, ale kvůli osobním tragédiím, jež je potkaly. Z literatury známe dva nejznámější prototypy - Tarzana a Mauglího. Jde o vzácné případy osob, které skutečně odchovala divočina, a ony tak dočasně ztratily své lidské instinkty. Snad nejproslulejší je ale skutečný případ indických dětí Amaly a Kamaly, nalezených v roce 1920 v džungli, které skutečně odchovali vlci. Tato lidská »vlčata« nikdy nezískala zpět své lidství. Běhala po čtyřech, vrčela, kousala a škrábala a v zajetí se naučila reagovat jenom na určité povely. Pokud by Amala s Kamalou vyrostly v džungli, izolovány od lidí, staly by se možná jednoho dne skutečnými lidskými »vlkodlaky«. Mladší Amala zemřela už po roce zajetí (nebyly jí ještě ani 3 roky - pozn. aut.), mnohem starší Kamala ji přežila ještě o devět let. Zvládla pouze jednoduché práce. Historie zná i další případy »divokých dětí«. V roce 1729 našli podobně zvlčilého chlapce poblíž Hannoveru. Živil se sběrem kořínků, kůrou i drobnými hlodavci a ptáky. Byl převezen do Anglie, kde o něj pečovala církev. Mluvit se nikdy nenaučil. Kdyby nebyl nalezen, měli by v Německu asi o jednoho »vlkodlaka« více. Kolik podobných případů odložených dětí, vychovaných vlky či jinými zvířaty, se asi ve středověku odehrálo? Kolik mentálně zaostalých jedinců vyrostlo v divočině až do dospělosti, aby se z nich posléze stali masoví vrazi a kanibalové? Nebyl nakonec i případ již uváděného Gillese Graniera jen odrazem podobné reality? Propojením mýtických tradic o zbožšťování vlků a skutečné, objektivně existující lykantropie? Zdá se, že to nelze vyloučit…

LYKANTROPIE POHLEDEM VĚDY

Leccos o lykantropii napovídá i dnešní věda, především medicína. Například v odlehlých oblastech Balkánu, kde byla víra ve vlkodlaky, upíry a jiné démony zvlášť pevně zakořeněná, se dlouho v povědomí tamního horského obyvatelstva udržoval pohanský kult krve. Věřilo se, že lidská krev má kouzelné účinky, a to nejen jako prevence proti různým neduhům, ale i jako omlazující prostředek. Lidská krev byla používána i k rituálům černé magie ve spojení se zaříkávadly proti nemocem. Mnoho lidí trpělo chudokrevností, nedostatkem důležitých minerálů a konzumace zvířecí a v krajním případě i lidské krve zdravých jedinců byla považována za významný léčebný prostředek. I lékaři, ošetřující v roce 1492 umírajícího Innocence VIII., provedli drastickou transfúzi u tří mladých chlapců, aby odvrátili papežovu smrt. Papež sice odmítl lidskou krev vypít, protože to považoval za těžký hřích, ale všichni chlapci, oslabení nadměrnou ztrátou krve, následkům této transfúze podlehli.
Známé jsou i případy bestiálních vražd mladých dívek, služebných české šlechtičny Kateřiny Bechyňové z Lažan, nebo uherské hraběnky Alžběty Báthoryové z Čachtic, které věřily, že jim bylinné koupele s příměsí lidské krve zachovají krásu a věčné mládí (»velmi netradiční« bylinné koupele čachtické paní představíme v některém z příštích čísel REGENERACE). Tyto, svého druhu extrémní případy přesvědčivě dokládají, jak byl tehdy kult léčebných účinků lidské krve rozšířen.
Lykantropie však měla své racionální jádro i v něčem jiném. Lze za ni dnes považovat i velice vzácné onemocnění, které vzniká při dlouhodobém a téměř totálním nedostatku železa a některých dalších látek v lidském organismu. Následkem absence železa docházelo například k deformacím obličejové části hlavy, kdy se protahovala dopředu dolní i horní čelist a tvář takto postižené osoby pak připomínala skutečně zvířecí tlamu. Tito lidé, vyvržení ze společnosti jako »vlkodlaci«, byli nuceni žít v ústraní a opatřovali si jídlo všemi dostupnými prostředky: krádežemi i loupežemi. Jejich samota po čase způsobovala vážné duševní poruchy končící nezřídka i šílenstvím a kanibalismem. Moderní medicína dokládá, že konzumace krve rozvoj lykantropie jako nemoci skutečně zastavovala, poněvadž tito »vlkodlaci« tak získávali živiny, jejichž akutním nedostatkem trpěli. Vlkodlactví tak mělo i tohle pozadí, jež přispívalo k šíření legend o převtělování »prokletých« lidí ve vlky. Podle dobrozdání dnešní medicíny mohlo být vlkodlactví podmiňováno především duševními nemocemi, mezi nimiž dominovalo rozštěpení osobnosti - schizofrenie, přičemž se například vliv měsíčního úplňku mohl projevovat jako aktivátor záchvatů. Statisticky je prokázáno, že v období úplňku stoupá počet násilných trestných činů i nemocí. Proto i velmi dávné představy, že právě při úplňku dochází k oněm transformacím některých lidí ve vlky, nemusely být až tak neopodstatněné a vycházely z tradic a pozorování mnoha generací. Dnes už sotva můžeme spočítat, kolik psychicky narušených osob se stalo obětmi středověkého pronásledování čarodějnic, vlkodlaků či upírů. Jeden z nejproslulejších lovců čarodějnic a vlkodlaků ve Francii přelomu 16. a 17. století, Pierre de Rousteguy, se chlubil tím, že dal upálit na 600 lidí. Jak sám zaznamenal, začalo roku 1613 v kostele v Amou asi 40 žen najednou štěkat a výt. Snad šlo o projev nějaké masové hysterie, ale postižené osoby byly obviněné z čarodějnictví a skončily na hořících hranicích. V Německu pak v průběhu 16. a 17. století skončilo na popravištích a v ohni nejméně sto tisíc lidí pro podezření z čarodějnictví či vlkodlactví.
Jedno dnes víme jistě. Ve většině případů šlo o oběti psychických poruch a masové hysterie, již pomáhalo rozpoutat církevní tmářství křesťanské civilizace - jev, jenž u jiných kultur tehdejšího světa neměl obdoby. Šlo o výsledek zvrácené víry křesťanského extremismu v té nejkrutější podobě, který zůstává trvalým svědectvím i varováním před zneužitím jakéhokoli náboženství pro ryze mocenské a antihumánní cíle.
Mgr. Vladimír LIŠKA
Pozn. - Všímejte si slov "Ve většině případů"!

Upíří případy z ČR

9. června 2007 v 21:46 | Míša |  Upíři
Roku 1337 zemřel míli cesty od Kadaně ve vesnici Blově pastýř jménem Myslata. Každou noc vstával z hrobu a chodil po okolních vsích, lidi děsil a dávil až do smrti. Kohokoliv v noci jménem zavolal, v osmi dnech zemřel. Když ho pak vykopali, chtějíce jej spálit,byl nadut krví jako měch a strašlivě řval. Naložen byv na vůz, stahoval a skrčoval nohy jako živý. Když byl položen na oheň, jeden z přístojících popadl kůl a vrazil jej do něho. Tu Myslata pronesl hrobovým hlasem: "Velice jste mi tím uškodili," a vzápětí z něj vyhrkla krev,jako z nějaké nádoby. Od té doby všechno zlé přestalo.
************************************************
Roku 1345 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka.Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev zní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl,byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele se střechy kostelní. Jakmile shořela,přestala lidi trápit.
Podobně se psalo o jedné ženě z Valašského Meziříčí,která v hrobě mlaskala jako svině. Když ji vykopali, byla červená, kypící masem a krví, koulela očima a na hrobníka se ušklíbala. Přizvali na ni zaklínače,ale zlámala mu vaz,neboť neznal správně zaklínací formuli. Vezli ji tedy za město, že ji spálí,ale ještě na káře vypila půl vědra piva,určeného k hostině po jejím spálení. Ve vesnici nastal opět klid, až teprve když byla rozčtvrcena a vhozena do ohně.
Zdroj: Kniha ZÁHADY A MYSTÉRIA
Autoři: Ivan Mackerle a Jiří Podzimek

Projev poltergeista?

9. června 2007 v 19:43 | Míša |  Duchové
Projev poltergeista?
Jaký je projev Poltergeista podle zdokumentovaných případů? Poltergeist je název pro duši člověka, který zemřel tragicky, nebo za záhadných okolností a neodešel na "druhou stranu", ale pobývá na určitém místě a projevuje se třeba pohybováním nábytku a věcí. Rozbíjí vše, co se mu zlíbí, vrzá s nábytkem, šoupá s ním po pokoji, rozbíjí okna. Jeho přítomnost prozradí praskající žárovky a vůbec vydává různé zvuky, taky proto se mu říká "Hlučný duch". Někteří tvrdí, že může dojít k poranění osob, jiní zase, že jsou to duchové hraví a hodní.

Svobodovi z Bobrové na Žďársku zažívají poslední dny velmi napjaté. Nejsou to však záplavy, co by je sužovalo, ale něco zcela jiného. V jejich domě se děje něco podivného.
Vzduchem létají předměty jako jsou talíře, či věšák. Vše se nárazem na zeď, nebo na zem rozbíjí. Samovolně se posouvá nábytek, rozbíjí se nejen tabulky ve dveřích, ale také všechna okna. Jejich nábytek je nárazy zničený, zcela nepoužitelný.

Tyto jevy se začaly projevovat v tomto domě od středy 22. 3. 06, o kterém informovala TV Nova v pátečním zpravodajství a natočila reportáž o tomto fenoménu v pořadu Střepiny 2. 4. 06.
Protože si majitelé nevěděli rady, zavolali policisty i hasiče, kteří hlídali poškozený dům. Přesto k podivným událostem dochází stále dál a tak policie byla nucena ukončit svou práci, protože k žádnému přestupku, ani trestnému činu, způsobeném druhou osobou - nedošlo.

Podle slov očitého svědka pana Svobody se zhroutila například masívní knihovna, která byla umístěna podél celé stěny v obývacím pokoji. Samovolně se povolují vodovodní kohoutky, záhadně padá lednička, rozpadá se nábytek.

Statici nepotvrdili, že by šlo o konstrukční vadu stavby, která by způsobila např. propadání základů. I geologové vyloučili zemětřesení, tvrdící, že takový stupeň otřesů, kde padá nábytek, by jistě zaznamenali.

A co na to skeptikové? Spolek, který si říká Sisyfos řekl, že za vším nejspíš stojí nějaká hádka, spojená s alkoholem a výsledek vidíte sami. Sednutí domu, na které taky poukazovali, můžeme po předcházející analýze vyloučit.

A co si o tom myslíte vy? Je jasné, že pokud nevidíte na vlastní oči důkazy, těžko uvěříte, ale... Pokud byste měli vysvětlit tento jev, k čemu byste se přiklonili? Kdo za tím stojí? Duchové, neobjasněné přírodní síly, nebo samotní lidé?
Vydáno: 03. 04. 2006

Psychokineze a poltergeisti

9. června 2007 v 19:30 | Míša |  Duchové

Psychokineze a poltergeisti

Kamil Pokorný, pro web Agartha, 2006

Z etymologického hlediska představuje psychokineze schopnost uvést předměty do pohybu silou vůle a ducha. V praxi je tento termín užíván pro kontrolované fenomény, více či méně vyvolené subjektem, zatímco poltergeists (hlomozící duchové) patří k jevům spontánním, nesystematickým. Ve skutečnosti však může být i většina těchto jevů přičítána psychické aktivitě lidského jedince, jako tomu bylo u případu domu v Bobrové. Jiný známý případ se týkal pubertální dívky Anne - Marie Schneiderové a je uváděn jako "Rosenheimský poltergeist" (Bender, 1968). Stalo se to roku 1967: kancelář jejího zaměstnavatele, advokáta, byla tímto "duchem" doslova obrácena naruby. Lampy a zářivky byly rozbité, šanony a zrcadla na zemi, porušené pečetě, přerušené tel.spojení. Po odchodu mladé ženy vše ustalo...
Psychokineze představovala objekt mnoha vědeckých bádání. Většina byla zaměřena na statistické analýzy, zkoumající vliv myšlenek na náhodné procesy (volba karty, pád míče, fáze radioaktivní částice (Schmitt, 1976). Vlivy myšlenky na strukturu hmoty se zabýval také Uri Geller, který pod vědeckým dohledem deformoval lžičky "jako by byly ze žvýkací gumy" (Panati, 1976).
U projevů psychokineze často dochází ke změnám elektrického napětí, aniž by byly trvalého rázu. Takovými projevy začaly i rodině Svobodových v Bobrové všechny nepříjemnosti. Praskaly žárovky, vypínače byly vytrženy ze zdi,dokonce i deska s jističi (zdokumentovali jsme, viz stránka o Bobrové) a když zavolali elektrikáře, nevěřil svým očím, provedl revizi, přeměřil hodnoty a nedokázal si nastalé jevy vysvětlit, jen konstatoval, že to v životě neviděl a že asi spálí výuční list.
Psychokineze se může projevovat i jevy,asociovanými z minulosti a také jevy izolovanými od doteku (klávesy u stroje nebo piana začnou samy hrát, atd.).
S hypotézou o poltergeistech se setkáváme často, ale zřídka kdy bývá potvrzena. Ve Francii jsou dobře známy dva případy (Vailhauquensových, 1988, podezřelé zvuky po dobu dvou měsíců, a Moiransových, 1996, opakované požáry). Většinou dojde k přirozenému objasnění záhady, ale ne pokaždé. V Bobrové po několika prvních nocích hlídání domu strážníky policie se tito rozhodli ukončit další hlídání domu, protože nezjistili příčinu, jak a nebo kdo v domě nebo jeho vnějšího okolí působí rozbíjení oken (sama praskala a byla jakoby vytlačena někdy směrem ven a někdy dovnitř) a zjevně tu nebylo konkrétního pachatele, nebo běžné mechanické příčiny.
Většina poltergeistů představuje materiální odraz duševní představy. Dle Sylvaina Micheleta (1994) je náplň čerpána z resonance mentálních funkcí více osob najednou. Příkladem je zpráva typu "bojím se kamenů", která koluje ve skupině a je dovedena až do extrému a kameny padají, nepředstavují však hrozbu pro přítomné.
Psychoanalytikům je známo, že vědomé odmítání může být rouškou pro aktivitu nevědomí. Atmosféra nejistoty podpoří efekt očekávání. Osoby lehce psychicky a citově labilní, nevyrovnané povahy, podpořeny skupinovou emocí, rovněž vznik reálných projevů podpoří. Příčinou bývá i krystalizace emoce, která se vymkla kontrole. "Poltergeist" tedy často představuje způsob vybití přebytků duševní nahromaděné energie (v souladu s Freudovou "energetickou" koncepcí.
Subjekt se "zbaví" byť na úrovni nevědomí energie zničením nějakého objektu. Dojde tak ke zviditelnění vnitřního konfliktu, který se poté vyřeší analytickým rozborem a jevy ustanou. V případě "poltergeista" se emoce projeví nekontrolovaně a takovou silou, jakou bychom nepředpokládali ani u psychokineze, ani při prosté realizaci přání.
Tyto projevy lze často potlačit nalezením subjektu, který bude "katalyzátorem" skupinové emoce. Pozorovatel je spojujícím článkem tohoto procesu. Je - li psychicky labilní, proces jenom podpoří. Pokud se účastní, aniž by dal najevo strach,jev postupně zmizí. Účinnost spočívá v tom, co sám v tom okamžiku prožívá, nikoli pouze v tom, o čem je vědomě přesvědčen.
Psychokineze a poltergeist dokumentují aktivní působení myšlenky na skutečnost. Tyto jevy dokazují existenci nevědomých podnětů, které nemůžeme snadno dostat pod kontrolu. U každého se projevují jinak. Tyto projevy jsou někdy úsměvného rázu a jsou důkazem vnitřního zmatku, který právě prožívají osoby, k nimž se jev vztahuje.

Poltergeist z Bobrové

9. června 2007 v 19:25 | Míša |  Duchové

Srážka s tajemnem

Od doby, co "něco" doslova a do písmene řádilo ve sklepě a přízemí jednopatrového rodinného domku manželů Svobodových v Bobrové, uplynulo skoro deset dní.
Dost dlouhý čas na uklidnění emocí, na vychladnutí hlav i na střízlivé posouzení toho, co se skutečně stalo. Jenomže ať to vypadá, jak chce divně, nikdo se k tomu nemá. Jako by padání nábytku, roztříštění okenních tabulek, vypadávání dveří z pantů nebo exploze hrnečků a talířů před očitými svědky zaskočilo všechny.
Jasno má pouze místní farář a něco matně tuší vesnické tetky - klepny, kterým není nic svaté. K tomu, co viděli, se hlásí otevřeně jen místní dobrovolní hasiči. To jsou chlapi zvyklí na ledacos, a proto na nedůvěru a posměch kašlou. Oni tam byli a vědí své. Tím zajímavější celá záležitost je.
Vzato úplně z gruntu, musel se u Svobodových asi nějak vylíhnout poltergaist. Skřet, který podle zejména rakouských zdrojů škodí lidem ničením jejich obydlí a majetku. Přesně k tomu v malé vesnici na Vysočině na Ždársku došlo. Začalo to tím, že na horním konci Bobrové, v čísle popisném 262, ze středy 22. na čtvrtek 23. března praskla voda a vytopila přízemí i sklep.
Možná by na tom nebylo nic divného, ale celý týden před tím u manželů Svobodových (ti žijí v přízemí, první patro obývá jejich dcera, paní Machová s třináctiletým synem) praskaly jako na běžícím pásu žárovky. Do toho voda a pár hodin poté i okna. Nikdo neví proč, ale sklo z nich se vysypalo, rány to prý byly jako o Božím těle. Praskalo a bouchalo to tak, že se začali sbíhat sousedi.
Sousedka Fojtíková (žije hned vedle, byla u Svobodových první): "Věřte mi nebo ne, pane redaktore, mně je z toho špatně ještě teď. Pořád slyším ty rány, jak to tam bouchalo. Vyběhla jsem po schůdcích k jejich předsíni a povídám: Mařko, co se to tady u vás děje? A najednou mně zničehonic začaly brnět noh,y jak jsem tam stála, možná proto jsem uhnula. Jinak by mně to přizabilo."
Vstupní dveře do domu, festovní, celodřevěné a vážící víc než šedesát kilo, se podle sousedčiných slov samy vyvlékly z pantů a zřítily se na podlahu. Noc na čtvrtek byla u Svobodů i proto pracovní. Vytírali, sbírali roztříštěné sklo a uhýbali porcelánovým hrnečkům a talířům, které čas od času vybuchovaly v policích.
Tomášova matka Ivana a jeho babička Marie brečela a děda Rudolf s vnukem se snažili tvářit, jako že se s tím vyrovnávají. Ve skutečnosti na tom byli všichni stejně - zmatení, nejistí a bázliví.
V osm hodin ráno ve čtvrtek ke Svobodovým přišel "na koukanou" velitel místního sboru dobrovolných hasičů Pavel Žilka. Chlap jako hora, respektovaný všemi v Bobrové. Podíval se kolem a povídá: "To sami asi nezvládnete. Kdyby něco, dejte vědět."
Dali, poprosili o pomoc. To "něco" totiž řádilo dál. Začal padat nábytek, zbylá skla v oknech pukala s třeskem, podobným dělostřelecké palbě. Proto Žilka vyhlásil v 11.30 hod. hasičům poplach.
Celkem deset se jich sešlo, pět vyklízelo přízemí a sklep domu (první poschodí zůstalo kupodivu netknuté), zbylí od nich přebírali venku trosky nábytku nebo nejrůznější nádoby se skleněnými střepy, tak jak je domácí nametli. Čas od času se prostřídali. Pohyb v domě chtěl prý silné nervy...
Pavel Žilka, velitel hasičů: "Musím vám říci, že kdybych něco podobného viděl jen já sám, mlčím jako hrob. Vždyť bych vypadal jako blázen. Ale protože nás tam bylo zhruba patnáct svědků, povím vám to. Kolem jedné hodiny, když jsme vynášeli střepy, začaly vypadávat dveře z pantů. Samy, nikdo se jich ani nedotkl. Celkem devatery dveře vypadly, včetně těch, co málem přizabily paní Fojtíkovou.
Pak došlo na skříně, kácely se ode zdí dovnitř pokojů a pak padla i lednice, velká dvoupatrová, v předsíni. Čtyřikrát jsme ji s chlapama postavili, spadla zas. Dodnes tam leží. Co mě šokovalo nejvíc? Hluboký talíř na stole v kuchyni. Před mýma očima vybuchl a zbyla po něm hrst drtě. To všechno jsem viděl, opravdu. Čím to všechno je, nevím, vysvětlení nemám."
Stejně hluboce na hasiče Žilku zapůsobila klíčenka, visící na chodbě ve skobičce. "Najednou odlétla dobré dva metry pryč, jako by ji někdo vystřelil," dušuje se. Hasiči vynesli také celkem dvacet okenních rámů, některé úplně beze skla, jiné s jeho zbytky. "Ale v těch byly otvory, z vnitřku domu menší a zvenku větší. Jinak bylo sklo neporušené, bez prasklin. To přece není možné!"
Hasiči hlídali dům do dvou hodin v noci, pak, protože museli příští den do práce, je ve službě vystřídali příbuzní rodiny Svobodových. Ti několik následujících nocí přespávali jinde.
Jan Daněk, farář římskokatolické církve: "Já vám řeknu, co se v Bobrové stalo. Je to důsledek chování mladé generace, která si neváží ničeho a doma ji špatně vedou. Proto se může stát, že mladí se klaní zlu a někdy i Satanovi, hrají si s ním i na něho, dokonce ho vzývají. Zapálí svíčku, sedí kolem ní a koketují se zlem. Nevědí, co činí. Možná zapnou spouštěcí mechanismus, který je počátkem zla a ničení."
A pak farář dodává: "Učím na škole v Bobrové náboženství a nemyslete si, ty děti mi to řeknou, kdo a co dělá a jak se projevuje." A pro zvýraznění argumentace přidá, že hned, co vešly události v Bobrové ve známost, mu volali bratři ve víře a hlásili, že i v jejich farnostech se děje přesně totéž co u něj... A že vždy je to spojeno se zkažeností mladé generace!
Bobrová se mezitím jakoby přikrčila, stáhla do sebe. Málokdo chce věřit, jak pár lidí ve vsi tvrdí, že příčinou nepochopitelných jevů je žák sedmé třídy Tomáš, prý nabitý jakousi energií.
Spolužačky Tomáše: "On je pořád nemocný. Týden ve škole je a měsíc ne. Už se kvůli tomu pohádal ředitel s jeho babičkou. Kluci do Tomáše někdy rýpají, ale on do nich také. Když se tuhle poprali, tak si to jeden natočil mobilem, ale pak to musel smazat. Tomáš by mu dal...;"
Nikdo v Bobrové neví, co se děje. Všichni ale vědí, že se něco stalo - v rodině, o které nikdo nemůže říci nic špatného. Spíš ji opatrně litují a potichu spekulují o možných příčinách. Mlčí i stát a jeho úřady, oficiální věda se tváří, že o Bobrové nic neví. Proč?
Z názorů o dění v Bobrové
Jan Zedník, Geofyzikální ústav Akademie věd ČR, seismolog
Naše aparatura v ony dny nezaznamenala nic mimořádného, žádné zemětřesení nebo otřesy. Teoreticky by to mohly způsobit vibrace o mimořádně vysoké frekvenci, ani by nemusely poškodit dům jako stavbu. Ale kde by byl jejich zdroj? Možná by se vyplatilo umístit tam seismickou registraci a nastavit ji na vysokou frekvenci. Možná o tom popřemýšlíme.
Aleš Rumler, léčitel a psychotronik, Šumperk
V Bobrové se projevil vliv zemřelého člověka, který byl za svého života vázaný na někoho, kdo tam stále žije a byl mezi nimi příbuzenský vztah. Zemřelý něco chce a to je třeba se dozvědět, je třeba splnit jeho přání. Pak se uklidní a odejde. Vzpomeňte třeba na pohádky - i tam duchové od Honzy chtěli splnění přání. Když k tomu došlo, zmizeli.
Autor: František Prachař (1. 4. 2006)
Domek Svobodových, kde se všechno událo
Domek Svobodových, kde se všechno událo
Velitel hasičů Pavel Žilka věří tomu, co sám viděl
Velitel hasičů Pavel Žilka věří tomu, co sám viděl
Rudolf Svoboda provozuje ve vsi hospodu U Černého orla. O ničem už mluvit nechce.
Rudolf Svoboda provozuje ve vsi hospodu U Černého orla. O ničem už mluvit nechce.

Rozhovor se Satanem

9. června 2007 v 19:11 | Míša |  Démoni

Rozhovor se Satanem

Poznámka: Satan je dle encyklopedie "anděl, démon nebo nižší bůh mnoha náboženství". Dnes ho pravděpodobně nejvíce známe kvůli křesťanství, které na něj, pokud je výmluva o boží nevyzpytatelnosti příliš chatrná, s oblibou doslova svaluje vinu za vše zlé a "hříšné" (a zdaleka ne jen to) v našem světě. Spravuje i obývá údajně peklo, čili takové křesťanské podsvětí, kde mu podléhá mnoho démonů neméně obtěžkaných křesťanskou vinou, a kde trpí duše tzv. hříšníků (jednosměrným lístkem "rovnou dolů" je víra v jiné bohy než toho s velkým "B" či třeba sebevražda).
Exorcisté jsou kněží, kteří si myslí, že vědí jak z člověka či místa vyhnat démony a "nečisté zlé" duchy. Nešetří při takové činnosti motlitbami a svěcenou vodou. Pokud takový člověk pojme podezření, že se někde vyskytují jiné než boží či svaté nadpozemské síly/bytosti, zhostí se po svolení potřebných osob jistě mile rád vyhánění těch zlých bytostí, ať jsou kdo jsou. Zbavit se dojmu, že v církvi předsudky jen tak nezmizí prostě nemohu.
Představil-li se démon či duch během vymítání jako Satan, rozhodně to neznamená, že jím skutečně je (síla lži se často podceňuje, kdo by si nechtěl povýšit :,). Zároveň však mohl říkat pravdu, to se již asi nedozvíme. Stejně tak jeho slova o pekle mohou, ale nemusí být lží.
Článek pochází ze serveru Blesk.cz, tedy byl i uveřejněn v českém tisku a to 8.6. roku 2004. Nyní již nechme mluvit novináře:
Foto
Je to jedno z nejtajemnějších míst světa, skryté za vysokými zdmi na kraji Říma. Je to strážnice společnosti svatého Pavla.
Hlavní vchod je dokonale zabezpečen, vrátný vpustí pouze členy řádu a několik hostů, kteří se mohou prokázat písemným pozváním. Tak, jak se to podařilo reportérovi německého listu Bild, který podává své svědectví z interview se samotným satanem!
Foto
Vcházím a během několika minut se mám setkat s páterem Gabrielem Amorthem (79), hlavním exorcistou samotného papeže. Budu při tom, kdy se páter Amorth pokusí vyhnat ďábla z těla posedlé ženy. Připravuji se na to, že položím otázky knížeti pekel. Bude to interview z míst zatracení.
Zatímco procházím dlouhým vchodem do obrovské stavby, ptám se sám sebe, zda mám čekat šaškárnu, nebo zda to páter Amorth myslí vážně. Unie italských psychologů již několikrát vyzvala Vatikán, aby zakázal vymítání ďábla, tzv. exorcismus. Při něm v Itálii totiž několik lidí zahynulo. Psychologové tvrdí, že posedlí" jsou duševně nemocní lidé, kteří potřebují lékaře, ne vymítače.
Konečně mě průvodce dovádí k nepatrným dveřím. Za nimi je malá čekárna, kde mlčky posedává několik lidí. Mají domluvený termín s exorcistou. Představuje pro ně poslední pomoc, když příbuzní nebo oni sami došli k závěru, že jsou ovládáni démonem, když mluví cizími hlasy a chovají se jako šílení.
"Satan je duchovní bytost," vysvětluje páter Amorth. "Může se nacházet současně v milionech lidí po celém světě," říká. Mám otázku: "Jak je možné ho rozeznat?"Exorcista odpovídá: "Dávejte pozor na oči. Pokud jsou to jen žluté otvory, pak před vámi stojí pán temnot. Nechává ztuhnout lidské grimasy a páchne po síře."
Najednou se otevírají dveře čekárny a vchází mimořádně krásná, asi pětadvacetiletá žena. Nikdo z čekajících se na ni neodváží podívat. Pokojem probíhá vlna strachu jako oblak dýmu. Páter zve ženu jemnými gesty dál. Pak ji jeho spolupracovník poutá koženými pásky k lehátku. Pomalu, jako ve filmové scéně se oči zavírají. Rozhovor se satanem začíná.
Foto
Otázka: "Kdo jsi?"
Žena zvrací.
Pak odpovídá hlubokým hlasem:
"Nechej mě na pokoji!"
Exorcista:
"Rozkazuji ti, odeber se k úpatí kříže našeho pána Ježíše Krista!"
Hlas vycházející ze ženy: "Nech mě na pokoji. Jinak nechám tu ženu mlátit sebou tak, že bude trpět hroznými bolestmi. Bude křičet!"
Foto
Jakoby podpíráno neviditelnou rukou obra tělo ženy se na lehátku zvedá a zase padá. Třesu se hrůzou. Páter Amorth zůstává klidný. "Mnohdy těla stoupají o několik centimetrů a vznášejí se nad lehátkem," vysvětluje. Já nevěřím vlastním očím. Připadám si, jako kdybych se najednou ocitl ve filmu "Exorcista". Ale tohle je realita! Neuvěřitelná realita.
Otázka: "Kdo jsi?"
Temný hlas duní: "Jsem satan a tuto ženu si beru s sebou!"
Otázka:
"Jak to vypadá v pekle?"
Odpověď připomíná skřehotání vrány: "Neexistuje tam jiný pocit než touha po smrti, která nikdy nepřijde!"
Páter Amorth volá: "Vymítám tě, ďáble, nečistý duchu, ve jménu našeho pána Ježíše Krista ti přikazuji, abys opustil toto stvoření!" Hlas zuří: "Nechej mě. Jinak vložím pod prostěradlo hada, který ti ráno sežere srdce!" Tyto hrozby nechávají hlavního exorcistu, který podle církevních statistik od satana osvobodil již 40 tisíc lidí, klidným: "Mám na své straně Matku Boží! Jmenuji se Gabriel! Pojď a bojuj s archandělem, jestli chceš!" Satan mlčí.
Otázka: "Kolik ubohých duší jsi stáhl k sobě do pekel?"
Odpověď:
"Včera sotva stovku."
Otázka: "I kněze?"
Odpověď: "Včera dvacet!"
Otázka: "I biskupy?"
Odpověď:
"Ano, dva!"
Otázka: "I řádové sestry, které žijí v klášterech?"
Odpověď: "Ano, tři!"
V pokoji je náhle cítit síra. Odpověď: "Tebe vezmu do pekel také. Proti mně nemáš šanci. Ztrácíš čas. Jsem na tebe příliš silný!"
Foto
Papežův muž napřahuje ruce a praví: "Poslouchej a třes se děsem, satane, nepříteli víry, nepříteli lidí, příčino smrti, zloději života a původce všeho zla. Opusť tohoto člověka!"
"Ne!"
Ozývá se zuřivý jekot a rty ženy se třesou pod náporem cizích slov jako papír ve větru. "Ta žena zemře, když mě pošleš do pekla. Všichni kněží jsou vrazi!"
Ve vedlejší místnosti zvoní telefon.
Ženě na lehátku se vrací její původní jemný hlas:
"Volá padesátiletý muž. Když mu bylo 16 let, byl proklet svým otcem. Ten ho nutil pít otrávené víno. Celý život byl nemocný. Teprve když jeho otec zemřel, udělalo se mu lépe. Ale byl příliš dlouho v kontaktu se zlem. Klidně mu požehnej, ale ničeho nedosáhneš!"

Foto
Spolupracovník Amortha bere sluchátko a protokoluje případ. Na telefonu je skutečně padesátník, který začal trpět od šestnácti let strašlivými bolestmi, jejichž původ byl neznámý. Teprve když zemřel jeho otec, záhadně se mu ulevilo.
Otázka: "Kdy opustíš tuto ženu?"
Odpověď:
"Až jí bude dvacet let!"
Páter Amorth odsekává: "Lžeš, už jí bylo dvacet čtyři." Poté pokračuje v exorcismu: "Přikazuji ti, špinavý duchu, démone, satane, opusť tuto ženu!" (Poznámečka: Papež nejspíš nepochopil, že nešlo o lež, ale možná i posměšné oznámení, že nemá v plánu odejít nikdy, jelikož 20 jí podruhé nebude :,)
Po posledních slovech se náhle zvedají oční víčka ženy. Zasahuje mě její hřejivý pohled. Je to pohled člověka, ne démona. Její posedlost zdá se, zmizela. Zvedá se mlčky a tiskne knězi ruku. Odchází se modlit, mluvit s Bohem. Jednoho dne ji satan opustí, jinak bude muset znovu přijít. (Poznámečka č. 2: Následující řádky již neberte příliš vážně, někdo je tu zjevně příliš přeceňován)
Jedno je jisté. Páter Amorth nakonec zvítězí.
Ten starý muž je silnější než temnoty...
Autor: INT, alf (8. 6. 2004)

Proces s vlkodlakem

9. června 2007 v 18:51 | Míša |  Vlkodlaci
PROCES S VLKODLAKEM
(LEDEN 1691, JURGENSBURG, LlVONSKO)

Přeložili jsme nejdůležitější části záznamu z procesu; dovolili jsme si pouze přepsat jej do dialogické podoby, zatímco soudní zapisovatel všechno uvádí v třetí osobě. Dodrželi jsme pravopis vlastních jmen i jeho varianty. Několik málo lexikálních obtíží jsme vyřešili tak, aby zůstal zachován celkový smysl textu. Seegen znamená zároveň "požehnání, štěstí" i "plodnost"; zauberer je "mág, kouzelník" a "čaroděj"; bliithe je "rozkvět, květ, osivo".

In puncto vlkodlactví a jiných neblahých a zakázaných skutků

Přítomní soudci: p. přísedící Bengt Johan Ackerstaff, zástupce krajského soudce p. přísedící Gabriel Berger.

Peter, hospodský z Kaltenbrunu, složil přísahu a pousmál se. Zeptali se ho na důvod.
Responsio: Vidím, že ten starý brach Thies bude taky muset přísahat.
Quaestio: Proč by neměl složit přísahu tak jako ty a svědčit o krádeži v kostele?
R.: Každý ví, že má spolky s čertem a že je to vlkodlak. Jak by mohl přísahat, když nepopírá, že byl vlkodlakem celá léta?
Po výslechu dalších svědků, ad dandum testimonium, starého Thiese obvinili. Doznal sice, že kdysi býval vlkodlakem, ale už víc než deset let jím není; dále prohlásil, že ho už v této věci vyslýchali v Nitau, za časů, kdy ještě soudcoval urozený pan baron Crohnster a pánové Rosenthal a Caulich. Skeistan, dnes již zesnulý sedlák z Lemburgu, mu tehdy rozbil nos, protože vyslýchaný přinesl z pekla zrní na setbu, které tam řečený Skeistan zahodil, aby nevyrostlo obilí. Výše jmenovaní soudci se případem nezabývali, vysmáli se mu a nechali ho jít, protože Skeistan se nedostavil.
Než se přistoupilo k dalším výslechům, bylo v této věci provedeno vyšetřování, aby se zjistilo, zda Thies vládne všemi smysly i zdravým rozumem, jestli nebyl tehdy šílený nebo zda není šílený dodnes. Kromě lidí, kteří Thiese dobře znají, vypovídal pan Bengt Johan Ackerstaff, zástupce krajského soudce. Řekl, že Thies dříve žil na jeho pozemcích a několik let pracoval v jeho službách, nikdy nepozbyl rozumu a nikdy nepopíral, že je vlkodlak. Protože tehdejší soudci se jím nezabývali, Thies mohl dál svobodně žít jako vlkodlak, tím spíš, že vesničané si z něj udělali téměř modlu.
Ipse ad haec quaerebatur: Kdy, kde a čím tě Skeistan udeřil?
R.: Uhodil mě v pekle, násadou od koštěte, ke které byly připevněné koňské ocasy. Předsedající soudce dosvědčil, že Thies měl v té době rozbitý nos.
Q.: Jak se vyslýchaný dostal do pekla a kde se peklo nachází?
R.: Vlkodlaci tam putují pěšky, ve vlčí podobě; peklo je na břehu jezera jménem Puer Esser, v bažině u Limburgu, asi na půl míle od Klingenbergu, na pozemku pana zástupce předsedajícího soudce. Jsou tam nádherná obydlí a hlídači ukrutně bijí ty, kdo chtějí odnést obilí a osivo, které tam přinesli čarodějové. Zrní se uchovává v jednom měšci (?) a obilí ve druhém.
Q.: Jak vypadáte, když se proměníte ve vlkodlaky?
R.: Máme vlčí kůži, kterou si prostě navlékneme. Já jsem ji dostal od jednoho venkovana z Marienbergu, rodáka z Rigy, ale už před několika lety jsem ji předal jednomu sedlákovi z Ally.
Thies při výslechu nechtěl uvést jejich jména a když byl tázán na podrobnosti, protiřečil si. Tvrdil, že vlkodlaci se skryjí v houští, svléknou si své běžné oblečení, ihned se promění ve vlky, jako vlci se potulují po kraji a roztrhají koně a dobytek, které potkají. Ale vyslýchaný nikdy neroztrhal veliké zvíře, jen jehňata, kůzlata, selata atd. V okolí Seegewoldu však žil velmi ctihodný muž jménem Tyrummen, který je dnes již mrtev, a ten byl také vlkodlak. Ve srovnání s ním vyslýchaný nebyl ničím. Tento muž napadal všechen skot, na který natrefil, i vepře při krmení, odvlékal je ze statků a požíral se svojí smečkou. Často jich bylo dvacet i třicet, unášeli celé spousty dobytka, svou kořist žrali na cestách a opékali si ji.
Q.: Jak a čím jste rozdělávali oheň?
R.: Oheň i kotle jsme brali na statcích, ze dřeva jsme si dělali rožně, opalovali jsme srst; nikdy jsme nejedli syrové maso.
Q.: Účastnil se vyslýchaný často takových hostin?
R.: Ano, samozřejmě. Q.: Co se dělo s unesenými vepři?
R.: Taky jsme je sežrali.
Q.:Když jste byli proměněni ve vlky, proč jste nežrali syrové maso, stejně jako vlci?
R.: To nemáme ve zvyku. Jedli jsme ho pečené, jako lidé.
Q.: Jak jste ho přidržovali? Podle toho, co říkáš, jste měli vlčí hlavy a tlapy a nemohli jste držet nůž, ani vyrobit rožeň, ani provádět další potřebné úkony.
R.: Nepotřebovali jsme nůž, trhali jsme maso zuby a jeho kousky jsme si opékali na klaccích, když jsme nějaké našli. A když jsme ho sežrali, byli jsme znovu jako lidé, ale nejedli jsme ho s chlebem. Na statcích jsme při odchodu brali sůl.
Q.: Jedli jste až do sytosti? Jídal s vámi ďábel? (Prius affirmat, posterius negat).
R.: S ďáblem jídají čarodějové v pekle. To vlkodlaci nesmějí, ti tam jenom rychle vběhnou, popadnou, co chtějí a uprchnou se svou kořistí. Kdybychom byli přistiženi, ďáblem pověření hlídači by nás krutě ztloukli železnými pruty, kterým říkají metly, a vyhnali by nás jako psy, protože ďábel, pro idiomate Lettico Ne eretz, nás nemůže ani cítit.
Q.: Když vás ďábel nesnese, tak proč se proměňujete ve vlkodlaky a chodíte do pekla?
R.: Protože jsme chtěli z pekla přinést to, co tam čarodějové odvlekli, jako dobytek, obilí a osivo. Onehdy jsme já i ostatní otáleli, nešli jsme do pekla, dokud jeho brány ještě byly otevřené, nepřinesli jsme semena a zrní, které ukradli čarodějové, a pak byla špatná úroda. Ale letos jsme zasáhli včas a udělali jsme, co bylo třeba. - Vypovídající prý sám přinesl z pekla tolik ječmene, ovsa a žita, kolik mohl unést, a letos by tedy měla být vynikající sklizeň, i když ovsa bude víc než žita.
Q.: Kdy k tomu došlo?
R.: Před Vánoci, v noci na sv. Lucii.
Q.: Kolikrát ročně se scházíte v pekle?
R.: Obvykle třikrát: v noci na letnice, na sv. Jana a na sv. Lucii. Na letnice a na sv. Jana to není vždycky, ale hlavně za nocí, kdy dozrává zrní, protože čarodějové ho pak hned seberou a odnesou do pekla a vlkodlaci ho musejí přinést zpátky.
Q.: Kdo byl s tebou tu poslední noc na sv. Lucii?
R.: Lidi z různých vesnic z okolí Rodenpei a Sunszel; znali jsme je a ptali jsme se jich na jména, protože existovalo víc různých skupin. K jedné z nich dřív patřil Skeistan Rein, syn toho muže, o kterém se mluvilo předtím, ale v poslední době jsem ho neviděl a nevím proč.
Když byl Thies tázán na lidi z Jürgensburgu, odpověděl, že nejspíš patřili do jiné skupiny, protože v té jeho nebyl žádný.
Q.: Jak může vyslýchaný tvrdit, že na sv. Lucii přinesli z pekla dobrou úrodu pro tento rok, když obilí ještě nedozrálo a nemohlo tedy být ukradeno?
R.: Čarodějové mají svůj vlastní čas a ďábel seje mnohem dřív. Čarodějové vezmou trošku zrní, odnesou ho do pekla a vlkodlaci ho přinesou zpět. Naše setba neroste, ani ovocné stromy - ty jsou v pekle taky -, stejně jako ryby. V pekle se obilí a stromy zelenají už o Vánocích. Na sv. Lucii se nám podařilo přinést zpátky většinu ryb, které čarodějové ukradli, takže letos by měly být dobré úlovky. Čarodějové berou osivo na příští rok a odnesou ho do pekla, ale zbytek nemůže vyrůst, dokud roste to, co bylo zaseto v pekle.
Q.: Viděl jste pokaždé, když jste šel do pekla, ty budovy, které tam stojí? Affirmat. Q.: Všiml jste si, zda v okolí bydlí nějací lidé?
R.: To místo není na zemi, ale v podzemí, a jeho vchod je uzavřen bránou, kterou nikdo nemůže najít, pokud tam nemá co dělat.
Q.: Jsou mezi vlkodlaky ženy a dívky? A co Němci?
R.: Zeny ano, ale dívky nemohou být přijaty, jinak by se proměnily v Puicken [snad nějaká obdoba démonů?] nebo v draky, byly by začarované a způsobily by nedostatek mléka a másla. Němci v naší skupině nejsou; mají své vlastní peklo.
Q.: Co se s vlkodlaky stane po smrti?
R.: Jsou pohřbeni jako ostatní lidé a jejich duše přijdou do nebe. Ďábel si odnáší duše čarodějů.
Q.: Chodí vyslýchaný do kostela, naslouchá bedlivě Božímu slovu, modlí se s příkladnou horlivostí a chodí k přijímání? - Negat, nic z toho nečiní. Q.: Jak by tvoje duše mohla přijít k Bohu, když nesloužíš Jemu, ale ďáblovi, když, jak sám přiznáváš, nechodíš do kostela, dokonce ani ke zpovědi a k přijímání?
R.: Vlkodlaci neslouží ďáblovi, protože mu berou to, co mu čarodějové přinesou. Proto je ďábel nenávidí, nemůže je vystát a dává je vyhánět železnými důtkami jako psy. To čarodějové slouží ďáblovi a vykonávají jeho vůli, a proto mu náležejí tělem i duší. Všechno, co dělají vlkodlaci, je pro dobro lidí. Kdyby jich nebylo, kdyby ďáblovi nesebrali příslib úrody, už by na světě žádná nebyla. - Thies toto stvrdil přísahou a dodal, že ruští vlkodlaci loni dorazili dřív a odnesli si požehnání pro svou zemi (ihres landes seegen). - Proto jim setba dobře vyrašila, na rozdíl od naší země, která přišla na řadu až později. Ale letos jsme Rusy předběhli a budeme mít plodný rok a hojnost lnu. Proč by Bůh nepřijal mou duši? Jen proto, že nechodím do kostela a k přijímání? V mládí mi o tom nic neřekli, nikdo mě nepoučil. Neudělal jsem nic špatného. - Velmi horlivě byla Thiesovi poskytnuta vysvětlení a o všem byl poučen.
Q.: Což není špatné krást dobytek svým bližním, k čemuž ses sám doznal, a proměňovat obraz Boží, člověka, ve vlka? Porušovat přísahu, kterou jsi při křtu složil Kristu, svému spasiteli, že budeš odolávat Satanovi, jeho lákadlům a jeho dílu? Zapomínat na Boha, páchat přísně zapovězené hříchy, které ostatní lidi urážejí a jsou jim odporné? Nechodit do kostela, kde bys za pomoci kněží a jejich kázání mohl poznat Boha a vstoupit do Jeho služeb? Ty raději běžíš do pekla, zatímco náš pastor chodí po statcích a nabádá lidi k modlitbám, vyzývá je, aby horlivě chodili do kostela a nechali se poučit!
R.: Na dobytku jsem tolik škod nenapáchal. Ostatní toho natropili mnohem víc. To je pravda, že pan pastor chodí na statky, učí lidi a modlí se s nimi. Já jsem s nimi také opakoval, co říkal pan pastor, ale potom už k nám chodit nemohl. Teprve teď, když jsem starý, se to musím naučit.
Q.: Kolik ti je let a kde ses narodil?
R.: Když Švédové obsadili Rigu (1691), už jsem uměl orat a vláčet. Narodil jsem se v Kurlonsku.
Q.: Když ses loni na sv. Lucii opět vydal do pekla, proč jsi předtím tvrdil, že jsi už dávno svou vlčí kůži postoupil venkovanovi z Ally?
R.: Nemluvil jsem pravdu, protože už jsem starý a nemám dost sil, ale teď řeknu, jak to bylo doopravdy.
Q.: Jaký z toho máš prospěch, že jsi vlkodlakem? Každý ví, že žebráš a že nemáš žádný majetek. R.: Žádný prospěch z toho nemám! Vlkodlaka ze mě udělal ten chlap z Marienburgu, když se napil na mé zdraví, a od té doby se musím chovat jako vlkodlak.
Q.: Označuje si ďábel vlkodlaky, aby je mohl rozpoznat?
R.: (Negat). Poznačuje si čaroděje, stará se o ně a krmí je hlavami nebožtíků, ropuchami, hady a jinou havětí.
Q.: Jsi starý a bez peněz, každý den určitě myslíš na smrt: chceš zemřít jako vlkodlak?
R.: Ne, před smrtí vlkodlactví předám někomu dalšímu, pokud budu moci.
Q.: Jak to uděláš?
R.: Udělám to tak, jako se to přihodilo mně: napiju se na jeho zdraví, třikrát fouknu do poháru a řeknu: "Ať se ti stane, co se stalo mně." Když ten člověk pohár přijme, přestanu být vlkodlakem a budu vysvobozený.
Q.: Nemyslíš, že tohle je taky hřích a ďábelská šalba? Vlkodlactví přece nemůžeš nikomu předat, leda že by, stejně jako ty, nevěděl nic o Bohu a měl k tomu sklony.
R.: Je pravda, že nikoho nemůžu udělat vlkodlakem proti jeho vůli. Ale hodně lidí mě žádalo, když viděli, že jsem starý a nemohoucí, abych jim své vlkodlactví přenechal.
Q.: Kdo tě o to žádal?
R.: Žijí daleko odtud, jedni na pozemcích urozeného pana soudce, další v Sunszelu, nevím, jak se jmenují.
Q.: Když jste, ty i ostatní, byli proměněni ve vlky a vypadali jste tak, museli na vás přece útočit psi a střílet po vás lovci? Říkals přece, že peklo hlídají zuřiví psi?
R.: Psům se dalo snadno uniknout, ale střelci nás mohli dostat. Pekelní psi nám neudělali nic.
Q.: Podle toho, co jsi řekl, ten Tyrummen ze Seegewoldu chodil na statky a odvlékal krmné vepře. Statky přece hlídají psi. Copak ho nenapadali a nekousali?
R.: Pokud si ho vůbec všimli! Když už na to přišlo, vlkodlaci běželi mnohem rychleji než oni, psi je nemohli dohonit. Tyrummen byl moc zlý chlap a ublížil spoustě lidí, proto ho Bůh nechal umřít zamlada.
Q.: Co se stalo s jeho duší?
R.: Nevím, jestli si ji vzal Bůh nebo ďábel.
Q.: Co jste dělali s rozkvetlým obilím a se stromy a se vším, co jste ďáblu sebrali?
R.: Házeli jsme je po větru a do země se vrátilo požehnání, k bohatým i k chudým.
Poté ho poučovali a přesvědčovali, že to všechno byl jen klam a ďábelské mámení, což je zřejmé například ze skutečnosti, že lidé, kterým se ztrácel dobytek a krmní vepři, se pustili do hledání a nakonec našli stopy, hlavně po prasatech, na místech, kde byla zvířata upečena a sežrána.
R.: Nekradli jsme poblíž statků, ale daleko od nich, kdo by nás mohl najít?
Q.: Jak by mohl vlk odtáhnout velkého, tučného vepře nebo dobytče na dvacet, třicet mil i víc, křovím a po úhorech, a dokonce, jak říkáš, i za hranice Estonska? Vidíš, že to všechno je jenom klamná představa, ďábelská šalba a lest.
R.: Je to pravda. Ten Tyrummen ze Seegewoldu vyrážel někdy i na celý týden. Já jsem na svoje společníky čekal v houští, a když přitáhli pěkně tučného vepře, společně jsme ho sežrali. Mezitím jsme jedli zajíce a další divoká zvířata, která jsme ulovili v mlází. Teď už nemám sílu běhat tak daleko, lovit zvířata a nosit je. Ale když chci, můžu si nachytat ryb, kolik se mi zachce. Ostatní to neumějí, mám pro to zvláštní nadání.
Q.: Nechceš se před smrtí obrátit k Bohu, nechat se poučit o Něm a o Jeho vůli, upustit od ďábelských praktik, litovat svých hříchů a zachránit tak svou duši od věčného zatracení a pekelných muk?
R.: (Thies nechtěl odpovědět přímo.) Kdo ví, kam přijde moje duše? Jsem starý, copak tomu všemu můžu rozumět?
Nakonec pod nátlakem prohlásil, že je připraven od toho upustit a obrátit se k Bohu.

(Původní text lze najít v knize O. Höflera Kultische Geheimbünde der Germanen, Frankfurt, 1934, str. 345-351.)

(Zdroj: Claude Lecouteux - Víly, čarodějnice a vlkodlaci ve středověku, Příběh dvojníka; česky VOLVOX GLOBATOR 1998)

Upír děsí obyvatele Birminghamu

9. června 2007 v 18:36 | Míša |  Upíři

Upír děsí obyvatele Birminghamu

Obyvatelé jedné birminghamské čtvrti jsou zděšení. Jsou totiž přesvědčeni, že s nimi život sdílí upír. Policie to však považuje za naprosto nesmyslný výplod lidské fantazie.
18.1. 2005 15:19
LONDÝN - Domnělý upír prý není ani živý, ani mrtvý, zato je obrovsky nebezpečný. Několik lidí už údajně napadl a jedné ženě dokonce vyrval kusy masa z ruky.
Birminghamský list Evening Mail píše, že je "zahlcen" telefonáty a dopisy vyděšených rodin a učitelů.
Policie to vše přijímá naprosto s klidem. Obráncům zákona je přirozeně například divné, že se nikdo z napadených dosud nenechal ošetřit v nemocnici nebo u lékaře. Celá historka je podle nich zcela smyšlená.
ČTK

Památník Čarodějnických procesů v Salemu

8. června 2007 v 21:23 | Míša |  Čerodějnice atd.

Červen 10, 1692

  • Bridgetin Bishop
" Já nejsem čarodějnice.
Jsem nevinná...
Nic o tom nevím. "

Červenec 19, 1692

  • Sarah Wildes
  • Elisabeth Howe
"Kdyby to byl poslední okamžik mého života,
Bohové jsou mi svědky, že jsem nevinná..."
  • Susannah Martin
"Já nemám prsty v čarodějnictví."
  • Sarah Good
  • Rebecca Nurse
"Ó Pane, pomoz mi! Je to lež. Jsem nevinná. Můj život nyní leží ve tvých rukou...."

A co čarodějky (Salem)

8. června 2007 v 20:56 | Míša
A co čarodějky
*Tyto krátké odstavce mají jsou jen jako úvod ke komplexnímu předmětu o kterém toho bylo už hodně napsáno.
Události, které vedly k Čarodějnickým procesům se ve skutečnosti vyskytli ve městě, které se dnes jmenuje Danvers, tehdy farnosti Salem Town, známém jako Salem Village. Hysterii spustilo bizarní, zdánlivě nevysvětlitelné, chování dvou děvčat; dcery Betty a neteře Abigail Williamsové ministra Salem Village, důstojného Samuela Parrise.
V únoru 1692 byly tři obviněné ženy vyšetřovány soudci Jonathanem Corwinem a Johnem Hathornem. Corwinův dům, známý jako Witch House, stále stojící na rohu North a Essex Streets v Salemu, je poskytován k cestám s průvodcem a příběhům o prvních čarodějnických soudech. John Hathorne, předek spisovatele Nathaniela Hawthorne, je skrytý v Charter street - Old Burying Point.
Během těch časů zemřelo 24 lidí. 19 jich bylo pověšeno na Gallows Hill v Salem Town, ale někteří zemřeli už ve vězení. Giles Corevová nejprve tvrdila, že obvinění z čarodějnictví není pravdivé, ale následně odmítla soud. Toto odmítnutí znamenalo, že nemohla být právně usvědčena. Nicméně její vyšetřující úředník ji podrobil výslechu přičemž umístil kamenné závaží na její tělo. Toto brutální mučení prožívala dva dny, než zemřela.
Stojí za povšimnutí, že 552 originálních dokumentů vztahujících se k čarodějnickým procesům se uchovalo a jsou stále uloženy v muzeu Peabody Essen.
Děsivé mučení spolu s procesy, takové jako " Witch Pins" používané při zkoušce čarodějnic a také tam můžeme nalézt lahvičku pravděpodobně s prstními kůstkami z oběti George Jacobse.

Výraz UFO

8. června 2007 v 14:45 | Míša |  UFO
Pod výrazem UFO si dnes téměř všichni představují létající talíře z vesmíru, ve skutečnosti to tak ale není.
UFO je zkratka slov "Unidentified Flying Object", což znamená "Neidentifikovatelný létající předmět". Pokud tedy vyfotografujete či natočíte cokoli, co létá a nejde poznat, o co jde, můžete to nazvat UFO. Přitom nemusí jít o létající talíř, nýbrž třeba rychle letícího ptáka či vzdálené letadlo.
Tato rubrika se sice jmenuje UFO, ovšem jen z důvodu, že jsou na to již lidé zvyklí. Nebudu se tu však zabývat neidentifikovatelnými létajícími předměty, nýbrž mimozemským životem a jeho zásahy do pozemského života.

Konec upírů v Čechách? (článek o Čelákovicích)

7. června 2007 v 18:40 | Míša |  Upíři
Konec upírů v Čechách?
Frederik Velinský (21. 07. 2005)
Čelákovické "pohřebiště upírů" vstoupilo do obecného povědomí před více než 30 lety. Jak se traduje, v 10. - 11. století tu prý pohřbívali obávané mrtvé, a aby jim zabránili vstávat z hrobů, sekali jim hlavy a poutali ruce. Dnes se však mezi odborníky prosazuje názor, že to mohlo být i úplně jinak.
Podivné hroby
V roce 1966 bylo při záchranném výzkumu na pozemku jednoho z domů v Majakovského ulici v Čelákovicích odkryto 11 hrobů s pozůstatky 14 mrtvých. Až na jediný případ, kdy nebylo možné určit pohlaví, patřily všechny nalezené kostry mužům. Tři mrtví měli oddělenu lebku, jeden pravou nohu - levou měl přitom silně ohnutou v koleni, jako by původně byla svázaná. Několik jedinců bylo patrně pohřbeno se spoutanýma rukama, někteří mrtví leželi na břiše a v jednom z hrobů, bohužel silně porušeném, se našel zbytek záhadného kůlu z borového dřeva. Jinak nebylo v hrobech nic, s výjimkou pěti železných přezek.
Výzkum prováděl Jaroslav Špaček z Městského muzea v Čelákovicích, který jako první vyslovil domněnku, že se jedná o hřbitov, kam byli ukládáni výhradně obávání mrtví. Hroby datoval do mladohradištního období, tedy do 10., nanejvýš první poloviny 11. století. K tomu mu posloužily zmíněné přezky a také jeho osobní přesvědčení, že "upírský" hřbitov mohl jen stěží existovat delší dobu poblíž tak významného centra šíření křesťanství, jakým byla nedaleká Stará Boleslav. Své závěry Jaroslav Špaček uveřejnil v roce 1971 a dlouhá léta je nikdo nezpochybnil.
Co si počít s upíry?
Mrtví, považovaní za nebezpečné, bývali v minulosti často nejrůznějším způsobem "zneškodňováni". Pohřbívali je na břiše, se svázanými končetinami, oddělenou lebkou nebo jen spodní čelistí, případně s oddělenýma nohama. Obávaný mrtvý mohl být zatížen kamenem, probodnut kůlem, přibit hřeby nebo mu mohla být ucpána ústa hlínou. Za účinné protivampyrické opatření se v té době považovalo i připevnění zámku na palce mrtvého. To vše mělo zabránit jeho nežádoucímu návratu mezi živé. Podobné praktiky se prováděly až do novověku, jak dosvědčují písemné prameny i archeologické nálezy. Všechny pohřby s takovými "protiupírskými" zásahy se však našly na běžných pohřebištích a ne na izolovaných "upírských hřbitovech" - ten čelákovický by byl jediný v Evropě.
Někteří obávaní mrtví byli pochováni dokonce přímo v kostele. Pod podlahou kostela Nejsvětější Trojice v Písku byl takto nalezen nebožtík s vyvrácenou lebkou a zčásti vytrhanými zuby, pohřbený asi v polovině 18. století, možná i dříve. Z téže doby pochází nález z kaple prostějovského kostela - mrtvý s oddělenou hlavou a velkým kamenem na nohou. Víra v nebezpečné mrtvé tedy byla zjevně tolerována i v církevních kruzích a tvrzení, že čelákovičtí "upíři" musí pocházet z doby před rozšířením křesťanství, je proto obtížně udržitelné. Nabízí se však otázka, zda to vůbec byli "upíři".
Popravy a mrchoviště
O nový pohled na čelákovický nález se nedávno pokusila archeoložka Pavlína Mašková, když upozornila na skutečnost, že podobné nepietní pohřby pocházejí i z okolí popravišť. Při výzkumu šibenice ve švýcarském Emmenbrücke se našlo 45 koster, ležících v roztodivných polohách, se svázanýma rukama nebo bez lebek - mohli být i čelákovičtí "upíři" ve skutečnosti popravenci? Zajímavou indicii nabízí samo místo nálezu, nazývané nejméně od 18. století "Mrchovláčka". Snad proto, že se na zdejším obecním poli občas vyorávaly staré kosti. Zvláštní název však může souviset i s existencí popraviště, kde se obvykle také pálily či odhazovaly zvířecí mršiny. Existoval však v Čelákovicích hrdelní soud? Podle písemných pramenů ano, není však známo od kdy. Na začátku 18. století stávala šibenice na vrchu Šibeňáku, 1,5 kilometru od "pohřebiště upírů". Ve starší době však mohla být i jinde; k podobnému stěhování popravišť občas z různých důvodů docházelo.
Jaroslav Špaček datoval pohřebiště do 10. - 11. století také podle typu nalezených přezek. Dnes jsou však podobné přezky známy i z mladších období, a tak zůstává otázka doby vzniku čelákovického pohřebiště zcela otevřená. Podle Pavlíny Maškové je však takřka jisté, že nepatřilo raně středověkým "upírům", ale spíše popravencům z 15. - 17. století. Znamená to definitivní konec upírů? V Čelákovicích možná ano. V Čechách rozhodně nikoliv.
__________________________________
Více se dozvíte:
J. Špaček: Slovanské pohřebiště s projevy vampyrismu z Čelákovic. Časopis Národního muzea 140 - Historické muzeum, Praha 1971.
P. Mašková: K otázce interpretace kostrového pohřebiště "s projevy vampyrismu" v Čelákovících. Studia mediaevalia Pragensia 5, Praha 2005.
http://www.rozhlas.cz/planetarium
____________________________
Další nálezy obávaných mrtvých
(nejzajímavější případy)
- Praha - raně středověký pohřeb staré ženy s oddělenou lebkou z pohřebiště za Jízdárnou Pražského hradu.
- Lochenice - kostra ženy, ležící na břiše, přibitá železnými hřeby k prknu na dně hrobu.
- Vraclav - kostra s oddělenou hlavou a dřevěným kolíkem v hrudi, dva mrtví v poloze na břiše, 11. století.
- Volyně - kostry se zámky, původně snad na palcích rukou, nalezené na zdejší tvrzi.
- Žatec - pohřeb z 12. století, jeden mrtvý s oddělenou hlavou, druhý se dřevem a hřebem v hrudi.
________________________
Nálezy z našich popravišť
§ 1876 - "Na stínadlech" v Kopidlně narazili při hloubení základů domu na lidské kostry s lebkami uloženými mezi nohama.
§ 1994-1996 - záchranný archeologický výzkum popraviště "Na šibenici" u Vodňan odkryl pozůstatky šesti popravených - jednu celou kostru, z dalších pak části nebo jen lebky.
§ 2002-2003 - výzkum šibenice v Bečově nad Teplou, kde se našlo jen několik fragmentů lidských kostí přibližně 4-5 jedinců různého stáří a pohlaví.
Čelákovičtí upíři
Čelákovické muzeum
Nevím, nejspíš hrob.
Čelákovický kostel - před muzeem

Upír ve Žďáru?

7. června 2007 v 16:48 | Míša |  Upíři
Upír ve Žďáru?
22. února 1817 zemřel ve věku 60 let na podivnou nervovou horečku vrchní správce zámeckého velkostatku Žďár Alois Ulrich.
Po jeho pohřbu však někteří svědkové udávali, že jej spatřili živého v okolí zámku, ve dne i v noci. Projížděl se prý i na jakémsi obrněném koni s bílou telecí hlavou a obrovskými kopyty. Jindy byl viděn v kočáře, taženém bezhlavým spřežením. Zjevení se však stávalo agresivním a napadených lidí přibývalo. Nakonec prý pěstí zabil písaře ze zámku. Poté se přestěhoval přímo do zámku.
Proto vrchnost povolala z Jihlavy kata, který se dvěma pacholky otevřel hrob. K údivu všech přihlížejících nebylo tělo zetleté a působilo dojmem spícího člověka. Kat ho oslovil, ale ten zareagoval až poté, co jej oslovil jménem. Otevřel oči a posadil se. Potom kat postupně do rakve vhazoval 3 karty, které jakási síla vyhodila zpět. Poté se jej kněz ptal na příčiny jeho počínání, ale Ulrich se všemu jen vysmíval. Když nad ním kat četl ze staré knihy, začal dokonce z rakve vstávat. Jeden z pacholků jej srazil zpět do rakve a kat mu rýčem uťal hlavu. Z rány se vyřinula čerstvá krev. Do krku a úst mu kat nasypal talíř máku a tělo zasypal nehašeným vápnem. Rakev byla důkladně uzamčena a hrob uzavřen. Ulrichův duch se poté už nikdy více neukázal.
Podle A. Hrušky k vzniku upíra napomohlo zvláštní geometrické uspořádání Dolního hřbitova, které je dílem J.B. Santiniho a má schopnost soustřeďovat vitální energii. (1)
Přímá svědectví však neexistují. Existuje vyprávění starých lidí z přelomu 19. a 20. století, kteří o Ulrychovi slyšeli od svých rodičů. (2)
  • 79letý kovář Jakub Fijala ze Světnova v roce 1903 vypráví v lidovém nářečí:
"Má neboška matka přišla do služby - teprvá jí bylo sedumnást let - ke kontribučnímu f Klášteře v zámku. První noc dyš tam přišla, dyš ju najmuli, ták nebylo nic, ale druhou noc tak jako dyž rovná do pekárně dříví - takovej šramot. A dyš to dříví schořelo, tak řeblem vyhrnoval uhlí a potom koščetem vymětal. A potom, jako dyš sází po lopatě chleba: Dyš to vymětl, tak ten větrník vzal, co je ve vokně a tým točil. A uďál se velkej vítr, dveře se vodevíraly, než u pánů se nevodevřely - mněli zamčíno. A maminka vylítla z postele a na páni a vyrazila dveře. A f tem kohout zaspíval a bylo konec. A vot tý doby maminka spávala u pánů.
To tam chodíval vrchní Udlich strašit. Páni to věděli, nacháděli ho na záchodě, ale porád to eščě kryli. Páni, to víme, páni! Ale dyš uš potom jezdil v noci f kočáře a lidi ho viděli, ešče by si s toho nebyli nic ďáli, ale ve dne dyš uš potom jezdil a že ho za živa znali - to nejni žádná lež, doví, je-li tomu přez vosumdesát let - potom dyš uš to nemohli vydržet. Pak ho Domín, doďál.
První zpráva mluví o úkazu klasického poltergeistu. Nikdo Ulricha neviděl, navíc se úkaz vztahuje na dospívající dívku, poprvé nocující v cizím prostředí. I to ukazuje na poltergeist. (Dá se také uvažovat i jinak - někdo mohl mít i "jiné" úmysly - záměrně postrašit mladou dívku, aby napříště spala "u pánů"…)
Příběh však pokračuje:
Ten Domín byl řezník a hospockej f Klášteře na Táferni, silnej múž. Do toho moch třískat s kanónů, kula by se ho nebyla chytla. Ten Domín šel jednou ze Žďára, po jedenáctý hodině domů. Tam na tem mostě na Bouchalkách, na loukách, potkal se s Udlichem. Voni se znali za živa, Udlich tam chodíval na pívo. Teď ale Domín k němu přišel a: "Co seš zač?" A von se mu nevozýval. Tak von mněl takovou hůl a říz ho.
A dyž ho uhodil, tak jako dyš uhodil do peří. A teď se chytili do kříšku. Buď byl ten na vrchu, anebo ten, dycky chvilku každej. A tak sebou tloukli, tak dlouho, aš se dostali g Zelený Hoře. Tam je krchov, vokolo něj je zeď. A f tem ešče dyš přišli pod vokap, mu Domín dal pár holí do řbetu, ale dyš to bylo, jako dyš tluče do peřiny. A f tem kohout zazpíval a Domin vostal ležet a Udlich se stratil. A Domín tam ležel do rána. Šaty mněl na sobě roškubaný.
Zajímavý příběh - ač Domin Ulricha znal za života, ptá se ho: "Co seš zač?" A zatímco vidí člověka, který má být prokazatelně mrtev, místo pokřižování či jiných úkonů, které by udělal každý bohabojný člověk, do přízraku mlátí holí.
Navíc Domin je muž statné postavy, s pověstí siláka. A náhle je přemožen. Vžijme se do jeho kůže - silák s pověstí nepřemožitelného se dostane do rvačky a je přemožen - ta ostuda! Nebude lepší svoji prohru svést na nadpřirozený úkaz, na bitvu s přízrakem?
Dyš uš to nemohli páni vydržet, tak teprvá poslali pro kata do Jihlavy. A kat přijel z dvouma pacholkama do Kláštera do zámku. Udlicha přinesli s krchova s truhlou do kostela. A teď přišel kat a tam nad ním říkal. Po prvně to prej se ani vlas na Udlichovi nehnul, ale po druhý uš se hnul, dyš nad ním říkal; ale po třetí Udlich se zbih, jak ho pojmenoval mýnem a příjmením, a stal. Tak von se tedy zbih a postavil na nohy. Má neboška maminka při tem stála. Vono jich tam bylo víc. A dyš se postavil, tak přiskočil pacholek katův a říz ho pot kolena. Von se svalil a kat přiskočil a uryl mu rejčem hlavu a dal mu ju pod levou paž. A víckrát Udlich nechodil a bylo konec. To bylo g hrůzi s ním.
  • Jak vrchní Ulrich strašil (Vypravuje mýtný Jan Ambrož, 60 let starý roku 1900 ze Stržanova.)
Neboška má tetka Matulová vypravovala, dyž její nebožčík múž formanil, tak jezdíval tadyhle vokolo Starýho dvora. Tenkrát silnica nebyla. A von sebou vozil dycky srp ve vozi a večír si užal panský jateliny nebo viky na krmení. A jedenkrát jel celej den a dyž, dojížděl Starej dvůr a vedle cesty byla panská jatelina, slezl z voza a začal žít. Najednou se vohlíd a koně byly nepokojný. A podíval se, co se to děje, že ty koně nestojí, a viděl vot kláštera, že jede světlo. Von nechal jatelinu bejt a sotva že doskočil na vůz, koně se začaly spínat, tak že je sotva udržel, a přijížděl proti němu kočár a ten byl z vohnivejma koňma. A jak přijížděl k jeho koňom, koně frkaly a chtěly utíkat. Koně vodešly s cesty a kočár jel vedle něj. Ale koně se mu splašily a utíkaly ke Klášteru a kočár vohnivej jel pryč. A von přijel celej rozděšenej vot Kláštera domů a sotva skočil z voza, křičel na mě. "Ženo, pod ven! Je se mnou zle!" Já sem vyběhla a koně byly celý zděšený, tak že jsem je sotva uchlácholila a dala do maštale, a du hledat mýho muža. Von ležel na posteli už a já ho budila a povídala sem, co se mu přihodilo? Celej byl přestrašenej, že sem ho sotva k sobě přivedla. Von mně povídal, že dyž jél k Starýmu dvoru, že si chtěl usect kousek panský jateliny a že viděl proti sobě světlo po cestě, přijíždělo k jeho koňom. A viděl, že vohnivej kočár jede proti němu z vohnivejma koňma.
Tenkrát umřel vrchní Ulrich f Klášteře. A povídalo se, že straší a že jezdí f kočáře s vohnivejma koňma v noční dobu. A pozdějc ho víc lidů vidělo f kočáře z vohnivejma koňma.
Anomální úkaz (kulový blesk nebo cokoli jiného) se tak už automaticky vysvětlil zlým vrchním, který už byl po smrti.
Pozdějíc chodili písaři, anebo takovej menší pán do dvora šafářovi prohlížet a přijímat mlíko vot kraf při dojení. Muselo se chodit přez most a na kraji toho mostu stál neboščík vrchní právě f pravý poledne. A když ten písař šel vokolo vrchního - byl už neboščíkem - tak se dal do pohlafčení toho písařa, ať šel, kerej šel.
Potom nechtěl žádnej ze zámku do dvora chodit. Tak ho viděli, jak byl žif, tak stál právě na tem mostě. A jináč se nedal vodehnat. Tak dyž nemohli přez most chodit, museli si udělat, jak je rymík, přez rymík dřevěný lafky, aby nemuseli chodit po mostě. A po lafkách mohli přecházet do dvora.
Ešče můj otec ho pamatoval, dyž byl vrchním f Klášteře. Vokazoval se i ve dne, jezdil vokolo Zelený Hory s kočárem. Von těmto lidem neškodil, jen panskejm. Ty trestal, ani f kancelářích jim nedal pokoj, v noci rozhazoval jim fšechny spise. Starší lidi povídali, co to pamatovali, že mu mněl kat z Jihlavy zrýt hlavu a potom byl pokoj. Kat z Jihlavy zde byl.
Všimněme si zajímavé okolnosti: obyčejným lidem mrtvý vrchní neškodil, jen panským! Poddaným se přece mstil za života, po smrti trápil osazenstvo zámku. Přece jen je spravedlnost, ne?
A nemohly být za úkazy na zámku právě jiné druhy anomálních úkazů - klasický poltergeist?
Vot starejch lidů ve Strčanově a i f Klášteře sem slejchával, že ho vočitě viděli, jak ve dne jezdil vokolo Zelený Hory a v noci jezdil cestama, to byl vohnivej a ve dne nebyl vohnivej.
Ešče sem se jim smával, že já sem mladej a že tomu nevěřím, a voni že sou tak starý a že tomu věří. A voni se pečetili, že ho viděli vočitě. Fšecí ho viděli vočitě na tem mostě. Muselo bejt něco takovýho, proč by byli ty lafky dali, dyby byli mohli chodit po mostě? A dyž vrchní přestal strašit, přestaly taky lafky; zbourali je a vot tejch dob lafky nejsou. Zas chodí po mostě, jak chodívali dříf.
  • Jak vrchní Udlich po smrti jezdil (Vypravuje Jan Janouš ze Světnova, 81 let starý, v roce 1903. Narodil se 5 let po smrti Ulrycha)
Tak jsme pařili v jednem lesi - v Březině - plátno. Jel kočár vot Kláštera, s párem koňma. Přijel g dědině a vobrátil se x lesu a zas ke Klášteru. Vot Kláštera po silnici zasejc spátky. Zas vokolo lesa. Zasejc pryč ke Klášteru. Po třetí dyž jel, zas přijel g dědině a zas k lesu. Jako chlapec sem povídal:
"Tatínku, dyť von má fšady rovno." A tatínek povídá: "Doví, kady ho čert nosí." Přijel ke splavu. Jako dyš ten můj barák veme a do vody zink! "To ti vylil hlubáň!" (Hlubáň - je na loukách voda vylitá, kerá málo vottýká.)
"Ráno pudeš na ryby." Tam votaď přišel vítr do toho lesa, dříví se vohejbalo až g zemi, suky padaly vedle vohňa, museli sme se zebrat a utíkat dom. Ráno sme přišli; bylo jako dyž vymete, nebylo nic poškozíno. F tem kočáře jezdil vrchní Udlich.
Jak je vidět z tohoto vyprávění - každé nelogické a nepochopitelné chování (v tomto případě podivné pojíždění jakéhosi kočáru, nebo náhlá změna počasí), bylo připisováno Ulrichovi.
  • Vo Ulrichovi (Vypravuje Anna Pikhartová z Polničky, 84 let stará, v roce 1897. V době Ulrychovy smrti jí byly 4 roky)
"Otec můj mně vypravoval: Vrchní Ulrich na klášterským panství připravil moc sedláků vo lese. Po smrti strašil. Vidívali ho v lesi sedět na pařezi, ale žádnýmu nic neuďál. Nemněl g žádnýmu moc."
Je zřejmé, že pověsti o Ulrychovi vznikly zveličením a interpretací všech anomálních jevů i obyčejných, ale nesrozumitelných úkazů, a jejich soustředěním na jednoho člověka, se kterým měli obyvatelé "nevyřízené účty". Byl zlý a připravil lidi o majetek a lesy.
Dolní hřbitov - foto:

Interview s upírkou aneb zapomeňte na středověké báchorky o upírech

6. června 2007 v 21:00 | Míša |  Upíři
Interview s upírkou aneb zapomeňte na středověké báchorky o upírech
Má poznámka: Nechci a nebudu z tohoto článku dělat nějaké závěry. Nechám vše na vás, pomocí komentářů se můžete podělit o svůj dojem.
UpírkaUpír, též vampýr, jak přečasto nazýván, jest monstrem noci. Nocí se plíží a krev z ladných šíjí ubohých panen saje. Však chcete-li se před upírem nadmíru dobře ochrániti, svěcené vody, amulety bohů posvátné i věnec česneku si kolem hrdla dáti musíte. Jakmile bídný upír pach česneku ucítí, moc boha silného zmerčí či po něm vody svěcené chrstnete, jak strom podťatý k zemi se skácí. Pak kladivo do ruky jedné, osikový kůl do ruky druhé jměte a srdce této zrůdy bezbožné kůlem oním probijte. Hlavu pak bezbožníka od těla oddělte a obé do hrobu tak uložte, by hlava u kotníků monstra spočívala. Když oudy mu svážete a bedra kameny zatížíte, jedině tak jeho řádění ukončeno bude a upír zprovozen ze světa jest.
Physiologus
Na jaře jsem se zúčastnil zasedání zubních techniků v hotelu Vega nedaleko Luhačovic. Přiznám se, že ačkoli jsem člověk společenský, neměl jsem onoho dne náladu připojit se k bujarému veselí, které nastalo po skončení oficiálního programu. Toužil jsem spíše po samotě. Příčiny mého melancholického stavu byly v zásadě dvě: Za prvé jsem se narodil ve znamení raka a jako takový jsem dosti náladový, a za druhé na mě působil úplněk. Jako pravý nefalšovaný romantik jsem se tedy uchýlil do ústraní a pozoroval noční oblohu, užívajíc si své "račí" nálady. Zato kolega z redakce nelenil a zapojil se do víru společenského dění.

Několik dní na to mi dotyčný kolega jen tak mimochodem povídá: "seznámil jsem se v Luhačovicích s jednou krásnou zubní techničkou o které se říká, že je upírka". Zasmál jsem se v přesvědčení, že se jedná o metaforickou pomluvu závistivých spoluobčanů a vzápětí jsem samozřejmě celou epizodku pustil z hlavy. Zvěsti, které jsem o zmíněné techničce v následujících dnech občas slýchával, byly však natolik zajímavé, že se ve mně poznenáhlu ozvalo mé vrozené nutkání koketovat s tajemnem. Zatelefonoval jsem tedy dotyčné na její pracoviště a představil se jako redaktor nejmenovaného časopisu, který by měl zájem o rozhovor se zubní techničkou, o které se mimo jiné říká "cha, cha", že je upírka "cha, cha". Hlas, kterým mi odpověděla na mou žádost o interwiev byste museli slyšet, abyste pochopili proč mě polil studený pot. Hlas, který pronikal až do skrytých zákoutí mého já, mi totiž z druhého konce sluchátka podmanivě sdělil: "Klidně se s vámi sejdu jako upírka, o které se říká, že je zubní technička." Když jsem po několika dnech potlačil návaly iracionální paniky, které jsem přisuzoval přepracovanosti, prostudoval jsem si pro jistotu nějaké staré spisy o upírech a vyrazil na dohodnutou schůzku.

Sešli jsme se po setmění v mé oblíbené pizzerii Al Capone Na Poříčí. Musím se přiznat, že jsem se nějak necítil ve své kůži. Nejsem pověrčivý, ale člověk nikdy neví. Speciálně pro ten večer jsem si zakoupil rolák, i když jinak tento druh oděvu k smrti nesnáším. Vzhledem k tropickému počasí, které tehdy panovalo, působilo mé ošacení poněkud křečovitě, ale jistota je jistota. Navíc mě v kapse nepříjemně tlačila tuba s česnekovou pastou a neustále jsem mimoděk kontroloval, zda velký křížek po prababičce visí na svém místě, tedy pod rolákem na mém krku.

UpírkaOnu sličnou ženu, kvůli které jsem učinil všechna tato opatření, a která teď byla pohodlně usazená v křesílku naproti mě, jsem celý večer po očku nenápadně pozoroval, a to i ve chvílích, kdy jsem si dělal poznámky. Největší pozornost jsem samozřejmě věnoval řadě krásných bílých zubů, které občas odhalila v úsměvu. Jak se blížila půlnoc, s obavami jsem sledoval, zda se její špičáky nápadně nezvětšují. Naštěstí zůstaly po celou dobu našeho rozhovoru v obvyklé velikosti. Její okouzlující úsměv mne však přiváděl do čím dál větších rozpaků. A co teprve její oči… Červené jako rudé víno!

Když mě ta okouzlující děva jemným zakašláním upozornila, že už na ní hodnou chvíli hypnotizovaně civím, položil jsem jí s nepříliš úspěšným pokusem o profesionální šarm první otázku:
Na rozdíl od vodníků, jejichž neslavný konec popisuje celovečerní dokumentární film s názvem "Jak utopit doktora Mráčka, aneb konec vodníků v Čechách", tak upíři, jak vidím v české kotlině ještě nevymřeli. Jak je to možné? (Otázku jsem položil s lehkou ironií v hlase, abych se příliš neshodil a dal tím dostatečně najevo co si o celé záležitosti myslím - tedy, že na pohádky samozřejmě nevěřím. Veronika, jak se dotyčná jmenovala, však odpověděla zcela uvolněně a mou ironii přešla s nonšalantním klidem).
Zlatý věk upírů je sice dávno pryč a několikrát již hrozilo, že upíři skončí jen jako krvelačné postavy ve strašidelných báchorkách, ale v současné době si celá upíří populace, celosvětově čítající zhruba 5 000 jednotlivců, žije celkem poklidný život. I v České republice je jich stále dost a neřekla bych, že živoří někde na okraji společnosti. Ptáte se jak je to možné? Museli jsme celkově změnit své sociální chování a nezastírám, že k přežití nám také hodně napomohl systém zdravotnictví na některých méně rozvinutých místech naší planety, jako například v České kotlině. Dobrovolné dárcovství krve je věcí o které se mému strýci Dracovi (u nás známému spíše pod pseudonymem Drákula. Pozn. redakce) ani nesnilo.
Upíří zubyCo si mám představit pod pojmem "změna sociálního chování´?
Postupně se u nás vyvinulo určité sociální cítění a vazby k lidské společnosti, kterou jsme přestali považovat za pouhý zdroj potravy. (I když jsem se pařil v roláku, naskočila mi husí kůže). Naprostá většina upírů je dnes velmi vzdělaná a mnozí z nás zaujímají v lidské společnosti význačné postavení. Upíři často působí v různých lékařských povoláních. Vzhledem k našemu výbornému zraku, bleskovým reflexům, bezchybně fungujícímu imunitnímu systému - schopnému odfiltrovat takřka veškeré známé nemoci a toxiny, máme pro výkon lékařského povolání ty nejlepší předpoklady.
Musím přiznat, že jako pacient v péči třeba i pohledné upíří sestřičky, bych zřejmě strachy neusnul.

Není důvod k obavám. Součástí změn v myšlení a chování upírů je také zákaz konzumovat lidskou krev bez vědomí oběti, tedy vlastně dárce, a je také zakázáno sát přímo z hrdla, protože to znamená zabít. Pro mě osobně nepřichází taková nechutnost v úvahu, narodila jsem se totiž až v polovině minulého století. Zanedlouho mimochodem oslavím svou plnoletost - bude mi padesát let. Moji rodiče však ještě občas vzpomínají na dobu, kdy ke svému přežití museli někoho úplně ´vysát´. Dnes je naštěstí situace jiná a žádný upír si nic takového nedovolí, protože si uvědomuje, že kdyby se takový případ dostal na veřejnost, ohrozil by tím celou upíří populaci. Nehledě k tomu, že už ani nemáme fyzickou potřebu zabíjet.
V té chvíli přišel číšník a má protiupíří ochrana dostala jisté trhliny. Veronika si totiž s lehkou ironií v hlase objednala pizzu s přídavkem česneku. Číšník zřejmě něco zaslechl, protože se na mě škodolibě zazubil. Pochopil jsem, že se mimo jiné radikálně změnily také upíří stravovací návyky a duchaplně jsem Veronice nabídl vlastní česnekovou pastu. Zasmála se a doporučila mi, abych si také odložil rolák, protože můj deodorant už přestává účinkovat. Poté si se zájmem prohlédla můj křížek po babičce a svěřila se, že jí připomíná kříž na oltáři v jejich místním kostele. Nedá se říci, že by mě to uklidnilo.
Oči barvy rudého vínaNechápu, jak je možné, že jste při takových opatřeních ještě nevymřeli. Odkud tedy lidskou krev získáváte?
Veronika se na chvilku zamyslela, přičemž si prohlížela své pečlivě upravené na zubní techničku však nezvykle dlouhé nehty a klidně odpověděla.
Našli jsme mnoho způsobů jak přežít a nepoškozovat přitom druhé. Ve vyspělých zemích naši vědci, tedy upírští vědci, například vyvinuli krevní náhražky, které se vyrábějí extrakcí z rostlin a minerálů. Některé naše komunity mají také různé dohody s lidmi, kteří jim poskytují krev jako protislužbu. Získávání krve násilím, vydíráním nebo zneužitím sociálně slabých je v každém případě mezi upíry nelegální. Máme dokonce takzvanou krevní policii, která na vše dohlíží. No a co mezi sebou dělají smíšené milenecké páry člověk - upír je, samozřejmě v jistých mezích jen jejich věc…Dlouze se na mě zahleděla a já se obávám, že jsem změnil barvu blíže k červenému spektru. Navíc je má generace schopná přijímat i pevnou stravu, například pizzu, jak sám za chvíli uvidíte. Máme z toho ale spíš požitek než užitek.
Raději jsem změnil téma:

Náš rozhovor bude publikován v časopise se zubní tematikou, mohla byste našim čtenářům říci něco o upíří ústní hygieně?
Dříve jsme se o své zuby nemuseli vůbec starat. Když upír ztratil zub, narostl mu nový. Poslední generace upírů, ale začíná mít podobné problémy se zuby jako lidé. Zřejmě je to tím, jak se evolučně přizpůsobujeme svému okolí. Kvalitní zubní kartáček, dentální nit a mezizubní kartáček jsou tedy dnes běžnou výbavou každého mladého upíra. Stejně jako lidé máme dvaatřicet zubů, ale dentes canines neboli upíří špičáky v horní čelisti mají sací kanálek a mohou se prodlužovat. Oproti lidem máme stále tu výhodu, že nám rostou třetí, někdy i čtvrté zuby. Čím dál častěji se ale stává, že nějaký upír ztratí zub definitivně. Pak samozřejmě přijdu na řadu já.
Jaké mají upíři zkušenosti s odbornou lékařskou péčí o zuby?
Pro nás je samozřejmě ještě mnohem obtížnější najít schopného, chápavého a hlavně nebojácného zubaře. Některé morfologické odlišnosti mezi lidským a upířím chrupem totiž při bližším ohledání zubaři neujdou. Jedinec, který není s touto skutečností předem obeznámen se většinou poleká a v započatém výkonu odmítne pokračovat. Proto jsme většinou nuceni vyhledat pomoc zubaře upíra. V Praze jich je naštěstí několik a jeden z nich dokonce ve vedení ČSK (Česká stomatologická komora).
VeronikaNeprozradíte našim čtenářům na jakém postu v ČSK dotyčný působí?
Ne, to opravdu nemohu MUDr. (cenzurováno redakcí) udělat.
A co zkušenosti se zdravotními pojišťovnami?
(Smích na obou stranách stolu)
Některé - pro upíry potřebné výkony zdravotní pojišťovny opravdu neproplácejí a nějaká Všeobecná upíří zdravotní pojišťovna, která by upírům vycházela vstříc, tu bohužel zatím neexistuje.
Náš rozhovor pokračoval ještě dlouho, ale vzhledem k většímu množství zkonzumovaného vína jsem po sobě další poznámky už z větší části nepřečetl. Zbytek onoho večera si vybavuji poněkud matně. Následující den jsem se probudil ve svém bytě s nejasnými obavami o své zdraví. Když jsem si civějíc do stropu rozpomněl na události předešlé noci, utíkal jsem okamžitě před zrcadlo a hledal dva vpichy po upířích zubech… No a co byste řekli? Nic jsem nenašel! Ta ženská mě fakt dostala.
-trun-
-dm-
Publikováno: 04.09.2003 v rubrice Zajímavosti .
Autor: Redakce časopisů StomaTeam a StomaTip

Z Youtube.com

5. června 2007 v 20:31 | Míša |  Kruhy v obilí

ZDROJ:
Něktrá videa z www.youtube.com.

Psychologická válka a cereologie: Pátrání... (9)

5. června 2007 v 14:47 | Míša |  Kruhy v obilí

Psychologická válka a cereologie: Pátrání po "inteligentních" autorech kruhů v obilí (9)

ARCHETYPY A KRUHY V OBILÍ
Michael Hesemann v knize The Cosmic Connection do celé té skládačky kruhů v obilí přispívá velmi zajímavým dílem. "Poslední a ten nejspletitější klíč nám poskytuje duchovní geometrie," píše Hesemann. Předpokládá, že tato geometrie přesahuje "povrchní chápání piktogramů jako pouhých znamení ve smyslu symbolového jazyka" a sahá do "kolektivního nevědomí" lidstva Carla Junga. Nové teorie, které se snaží šifru kruhů v obilí rozluštit, využívají studia zemských "morfogenetických polí" a na jeho základě tvrdí, že význam a účel kruhů může nějak představovat psychologické reprogramování lidstva. Podle teorie hlásané Johnem Mitchellem, kterou Hesemann vysvětluje ve své knize, jsou geometrické obrazce kruhů v obilí archetypálními symboly, jež jsou "neodmyslitelnou součástí jak stavby vesmíru, tak lidské mysli...". Tento nový výklad zkoumá archetypální symboly, které jsou prastarými obrazci, jako jazyk, který hovoří k lidskému podvědomí a obchází čistý rozum, aby mohl komunikovat se samotnými představami.
Psycholog Calr Gustav Jung ve své knize Moderní mýtus. O věcech, které jsou vídány na nebi (vyšlo v Brně, v Nakladatelství Tomáše Janečka, v roce 1999 jako součást svazku Tajemno na obzoru. O fenoménech UFO a mimozemských jevech) zkoumá kruhový archetyp ve spojitosti s fenoménem UFO. Přirovnává je k buddhistickým mandalám: "Mandala je cesta uvedení do jádra psýchy a mandaly namalované na thangkách působí na naše podvědomí skrze tvar i barvu, aniž bychom museli intelektuálně porozumět jejich symbolismu."
Jung ve fenoménu UFO spatřoval - a kruhy v obilí by to mohly potvrdit - znamení "velkých nadcházejících změn srovnatelných se změnou epochy" a "posly a předzvěst změny ve vzorcích myšlení a psychických strukturách lidstva". Čím více lidé na tyto signály reagují, tím dříve k této změně dojde. Nebo, jak říká sám C. G. Jung:
Není to domýšlivost, která mne k tomu pobízí, je to mé lékařské svědomí, které mě nabádá, abych splnil svou povinnost a těch několik málo lidí, k nimž se může můj hlas dostat, připravil na to, že lidstvo očekávají události, které odpovídají závěru jedné velké historické epochy - konci jednoho eónu. Jak víme už ze staroegyptských dějin, jsou to psychické fenomény proměny, které vystupují pokaždé na konci jednoho a začátku následujícího platónského měsíce. Jsou to, jak se zdá, změny v konstelaci psychických dominant, archetypů, "bohů", které způsobují anebo doprovázejí sekulární proměny kolektivní psýché. Tato proměna již v průběhu historické tradice započala a zanechala své stopy ...
Psychologický prožitek, který je spojen s fenoménem UFO, spočívá v představě či legendě rotunda, symbolu celosti, a v archetypů, jenž se projevuje ve formě mandaly ... který se obyčejně vyskytuje v situacích, jež se vyznačují zmatkem a složitostí. Takto vytvořený archetyp představuje schéma řádu, který je položen jako psychologický nitkový
kříž či jako čtyřdílné kruhy nad duševním chaosem, v němž každý detail má své místo a celek, který má tendenci rozplynout se do neurčitého, je držen pohromadě pečujícím a ochranným kruhem... )
Rozdělení kruhu na čtyři části, kvadratura kruhu, o níž Jung hovoří, je prastarým alchymickým symbolem, který vysvětluje ve své knize Psychologie a alchymie z roku 1943. (Tajemno na obzoru. O fenoménech UFO a mimozemských jevech, překl. PhDr. Karel Plocek, v češtině vydáno jako Výbor z díla 5., Snové symboly individuačního procesu (Psychologie a Alchymie L), Brno, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1999, přičemž vydání Výboru z díla 6. (Psychologie a alchymie II.) se u stejného nakladatelství připravuje k vydání)
Nejdůležitější kruhový symbol pro Junga však představovala jiná "kvadratura kruhu", pětinásobný útvar, který nazýval "quincunx" - kruh obklopený čtyřmi menšími kruhy v kvadratickém uspořádání, z nichž jeden je "velmi odlišný". Tento symbol, jak byl Jung přesvědčen, je jednoznačnou předzvěstí přicházejících změn. Hesemann poznamenává, že Jung by býval byl bez sebe vzrušením, kdyby v roce 1988 poblíž Silbury Hill spatřil první "quintuplety" s velkým, ve směru hodinových ručiček rotujícím středním kruhem, obklopeným čtyřmi satelitními kruhy, z nichž tři rotují stejným směrem a ve čtvrtém leží obilí proti směru hodinových ručiček.
Jaké je poselství kruhů v obilí? Někdo věří, že jde o mystické symboly, které působí na kolektivní nevědomí, aby tak posunuly vývoj lidstva k "další fázi". Někdo věří, že jsou způsobovány přírodními vlivy v jiných částech světa, které působí efekt hvízdání. Podle některých teorií jsou kruhy v obilí znameními návratu Mayů a předzvěstí přicházejících katastrofických změn na Zemi. Někdo zase tvrdí, že vypadají jako kosmické zprávy posílané nám v jazyce, kterému dosud nerozumíme. Podle jiných je zase zřejmé, že se schyluje k pozemní válce mezi jakousi nadnárodní organizací a zlovolnými autory kruhů. A samozřejmě jsou i tací, kteří jsou přesvědčeni, že vířivé kruhy v obilí všechny podvodně vytvořili Dough s Davem, dva až přehnaně pilní kramáři.
Joan d´Arc
Paranoia, číslo 15, zima 1997
LITERATURA:
Crop Circle Secrets (Tajemství kruhů v obilí), sestavil Donald L. Cyr, vydal Stonehenge Viewpoint, 800 Palermo Dr. Santa Barbara, CA 93105
Pat Delgado a Colin Andrews, Circular Evidence: Detailed Investígatíon of the Flattened Swirled Crops Phenomenon (Kruhový důkaz - Podrobné vyšetřování jevu obilí slehnutého do vířivých kruhů), Grand Rapids, MI: Phanes Press
Michael Hesemann: The Cosmic Connection: Worldwide Crop Formations and ET Contacts (Vesmírná souvislost - Útvary v obilí po celém světe a setkání s ET), Santa Rosa, CA: Atrium Publishing, 1996
Colin Andrews, CPRI Newsletter, Circles Phenomenon Research International, P. O. Box 3378, Branford, CT 06405
Global News on Contact with Non-Human Intelligence (Globální zprávy o kontaktech s mimozemskou inteligencí) (CNINewsl@aol.com), the 2020 Group, 3463 State St., # 264, Santa Barbara, CA 93105. Upozornění: K přihlášení potřebujete e-mailovou adresu.
Revelations: The Answer to the Mystery of the Cropcircles (Odhalení - Odpověď na záhadu kruhů v obilí), dokumentární film produkovaný Johnem Macnishem, Circlevision Production, P. O. Box 36, Ludlow, Shropshire SYS 3ZZ, Anglie
R. I. L. K. O. (Research into Lost Knowledge Organisation / Organizace zkoumání ztraceného vědění), 10 Kedleston Dr., Orpington, Kent BR5 2DR, Anglie
The Cereologist, 11 Powis Gardens, London Wll 1JG, Anglie.