Květen 2007

Daniel Landa - Vlkodlakům, ...

23. května 2007 v 19:55 | Míša |  Hudba s upíří a vlkodlačí tématikou
Na Cd Valčík naleznete píseň Vlkodlakům.
Na Cd Konec naleznete píseň Rapsodie vlků.
Cd Tajemství obsahuje píseň Lykantropie a další.
***
Na Cd Smrtihlav naleznete píseň Hlad od Patricka Teneva(téma upíří).
Písně s upíří tématikou jsou též v muzikálu Klíč králů, záznam není k dispozici, ale min. do února 2013 se představení hraje v divadle Broadway v Praze. http://ghostsarewherever.blog.cz/1210/klic-kralu

D. N. A. - Karpatská rapsodie

23. května 2007 v 18:39 | Míša |  Hudba s upíří a vlkodlačí tématikou
Píseň Karpatská rapsodie I ke stažení tady: >> stáhnout skladbu <<
Píseň Karpatská rapsodie II ke stažení tady: >> stáhnout skladbu <<
***
Kapela vznikla v roce 1999 a již po roce vydává se zpěvačkou Zuzanou Vašákovou první CD Svět se točí dál", které se nedrží urputně jedné škatulky" a obsahuje devět skladeb nesoucích se ve znamení hard and heavy. V roce 2001 byl natočen videoklip "Běž ke všem čertům" a o rok později po prvním mediálním megaúspěchu v TV obsazuje post frontmana Honza Hlavatý, s kterým kapela vydává na přelomu roku 2003/2004 v pořadí druhé CD "VE JMÉNU BOHA...". Toto CD je oproti prvnímu hudebně i zvukově vyzrálejší, obsahově více semknuté, posunuje kapelu o mnoho dále a zajišťuje jí větší zájem a podporu fanoušků i médií.
Za Honzu, který odlétl do jižních krajin, zaskakuje v roce 2005 Radek Kurc, s nímž D.N.A. v říjnu vydávají pětipísňový maxisingl NOMADAM. Nahrávka upevňuje pozici kapely v českých hard and heavy vodách a určuje směr jejího dalšího vývoje.
Počátkem roku 2006 nastupuje do kapely nová pěvecká posila Lukáš Graca a D.N.A. po zimní odmlce způsobené Romanovým těžkým onemocněním opět dobývá pódia a zároveň pracuje na novém CD "Cesta stínů", které vychází v listopadu 2006. Téměř šedesátiminutový nosič osahuje 12 skladeb, posouvá kapelu opět o hodně dál a svým obsahem se noří do temných koutů lidské duše. K tomuto CD je natočen videoclip "Zvláštní znamení" v TV Óčko a kapela se vydává na propagační tour 06/07.

Černá vdova - Vírou posedlá

23. května 2007 v 18:22 | Míša |  Hudba s upíří a vlkodlačí tématikou
Píseň Vírou posedlá ke stažení buď tady:>> stáhnout skladbu <<
nebo tady: 2. vírou posedlá
Černá vdova jsou:
Miloš "Šolim" Honz - elektrická kytara, zpěv
Petr Londa - bicí nástroje, vokály
Pavel Pubrdle - basová kytara, vokály
Míša Balvínová - zpěv
(rocková kapela z Tachovska)

Černý rybíz - Až se dneska večer setmí

23. května 2007 v 16:30 | Míša |  Hudba s upíří a vlkodlačí tématikou
Píseň Až se dneska večer setmí ke stažení buď tady: >> stáhnout skladbu <<
Černý Rybíz - rocková kapela z Olomouce
Za datum vzniku Černého Rybízu lze označit podzim roku 2002, kdy došlo k ustálení dnešního složení kapely, sjednocení hudebního stylu (písňový rock) a nahrání prvního demoCD. S touto nahrávkou se potom Černý Rybíz umístil na druhém místě soutěže pořádané vydavatelstvím Chimera Records. Na jaře roku 2003 kapela učinila další významný krok, když natočila ve studiu Cuskov u Olomouce své první studiové album s názvem "Až se dneska večer setmí…". Do roku 2004 vstupuje s úplně novou, dravější a klubovější muzikou. Na žádost brněnského filmového studia Lumini natáčí singl "Mariana", ke kterému Lumini vyrábí videoklip. Tento videoklip je uveden na České televizi a na TV Óčko. Kapela natáří v roce 2006 nové album "Světlé stíny", ze kterého dvě písně (Mariana a Mefisto) bodují v hitparádě Českého rozhlasu. V soucasnosti pripravuje kapela nový repertoár a dva nové videoklipy. Kapela hraje výhradně vlastní tvorbu a aktivně koncertuje. Má za sebou řadu vystoupení v předních českých klubech v Praze (Rock Café, Mlejn), Ostravě (Boomerang, Tančírna), Olomouci (Jazz Tibet Club, AMC,U-klub), Brně aj. Vystoupila také živě v pořadu Českého rozhlasu Praha Tobogan.

Just - píseň Démon

23. května 2007 v 16:14 | Míša |  Hudba s upíří a vlkodlačí tématikou
Píseň Démon ke stažení buď tady: DÉMON
***
Skupina byla založena na jaře roku 1989 těmito hudebníky:

Stanislav Spilka-basa,Jan Vinický-kytara,Vladimír Václavík-kytara,Petr Soukup-bicí.

V té době se v kapele vystřídalo mnoho muzikantů, byla to doba hledání hudebního stylu. Zásadní změna nastala až v roce 1992 kdy se kapela přejmenovala na J U S T, a začátkem dubna téhož roku kapela nahrála v bunkru svůj první demosnímek. Uvedla se třemi skladbami,které zařadila do soutěže Marlboro In. Skupina nahrála další demosnímky,a podepsala tehdy ještě u fy Panton smlouvu na vydání CD. Vyšly pouze dvě skladby na kompilaci " BENGÁL V HLAVĚ " Zůstaň a Démon. S písničkou zůstaň se umístila na pátém místě žebříčku Horních 10 Alfy. Kapela koncem roku 1994 prochází perzonálními změnami. Odchází Martin Nohava-bicí který se dává na podnikání,a zpěvák-kytarista Pavel Kučera odchází do kapely R-FORCE Petra Roškaňuka. Do kapely přichází v květnu roku 1994 Petr Šebek-Bicí a ze skupiny DORIATH Josef Valenta-zpěv. Kapela se dává do práce a na jeře roku 1995 natáčí další demosnímek v Národnim divadle pod dohledem zkušeného zvukového mistra Josefa Hladíka. Kapela začíná koncertovat a začíná se rozjíždět po celé republice. V říjnu 1995 odchází za vlastním projektem Josef Valenta. Do kapely nastupuje Jiří Kulich zpěv a zároveň přichází pátý hráč a to na klávesové nástroje Marti Otruba. Kapele se konečně daří!!!!
Začátkem roku 1996 podepisuje smlouvu s českým rozhlasem na CD, ale ještě než dochází k natočení cd odchází zpěvák Jiří Kulich, který nezvládá repertoár skupiny. Do kapely přichází hned dva zpěváci,Libor Veselý,a Tomáš Erlich. Kapela koncertuje celý rok 1996 s dvěma zpěváky. Teprve koncem roku je rozhodnuto zůstává Tomáš Erlich. Kapela v srpnu 1997 konečně natáčí u českého rozhlasu své CD s názvem K-2. CD sice vyšlo ale bez jaké koli propagace a v malém nákladu. Křest cd proběhl na jaře 1998 v Rock Cafe kde zaspívali jako hosté i Pavel Kučera a Josef Valenta. Tento koncert je zaznamenán na šesnácti stopý pás je smíchán zvukovým mistrem Národního divadla Josefem Hladíkem. Bohužel tento záznam není nikdy zveřejněn. Kapela začala pracovat na novém materiálu pro natáčení dalších demosnímků. Celý následující rok koncertovala po klubech a jako host i na zábavách. Koncem roku 2000 odchází z kapely Martin Otruba- klávesy, který ještě jezdí s kapelou koncerty ale netvoří již další repertoár. Kapela odehrála poslední koncert s Martinem Otrubou v srpnu 2000 v Chlumu, a v září 2000 přichází do kapely hned dva hráči na klávesové nástroje - Marek Malár a Jan Polešovský.
Kapela začala zkoušet a vypadalo to že začne opět koncertovat, jenže nastaly neschody mezi muzikanty.S kapely odchází Marek Malár který se potýká s častými výtkami Honzi Polešovského.Jak se ukázalo Honza Polešovský měl pro kapelu katastrofální dopad.Kapela odehrála pár koncertů a zastavila svou činost v říjnu 2001 pro časté neschody. Začátkem roku 2002 se pokoušejí Jan Vinický a Petr Šebek rozjet zastavenou kapelu a to v obsazeni Tomáš Erlich zpěv,Jan Vinický kytara,Petr Šebek bicí Marek Malášek basa,a Marek Malár klávesy Kapela se rozhodla začít s novým repertoárem složila pět písní a po půl roce Tomáš Erlich oznamuje že na čas končí z rodiných důvodů. Kapela se rozhodla že dočasně ukončí svou činost. Stalo se tak v červenci 2002. Na jaře 2003 se kapela rozhodla zahrát pár koncertů a tak se sešla a začala zkoušet s vinikajícím bubeníkem " Petrem Doušou " kapela odehrála pár koncertů natočila další demo a po odehrání koncertů se opět rozešla. V té době měl každý svůj vlastní hudební projekt Stanislav Spilka hrál s Markem Dusilem v kapele "YOUNGBLOOD" ,Tomáš Erlich zpíval v kapele "KATARZE", Petr Šebek hrál s kapelou " LITTLE CZECH ZZ-TOP " a Jan Vinický založil Kapelu " PRÁVĚ TEĎ". Více jak dva roky se kapela " JUST " nesešla pohromadě. V lednu 2005 se náhodně potkávají v Beránkově osvěžovně a jak to tak bývá u piva slovo dalo slovo a je to tady zahrajeme pár koncertů. Kapela se sešla na zkoušce v září 2005, a jak to tak vypadá nebude to jen pár koncertů!!!!!!!!!!! V každém případě nemá cenu polemizovat o tom co bude, všechno ukáže teprve čas. V současné době hraje kapela v tomto obsazení:

Tomáš Erlich - zpěv

Jan Vinický - kytara

Stanislav Spilka - baskytara

Petr Šebek - bicí
• J U S T • email: justpraha@seznam.cz

XIII. století

23. května 2007 v 15:53 | Míša |  Hudba s upíří a vlkodlačí tématikou
Hudba ke stažení:
Gotika - celé CD
Petr Štěpán sólo - Skladba Iglau zde
Jen ukázky:
MP3: BYTOSTI
Vznik skupiny XIII. Století se datuje rokem 1990. Vznikla na troskách legendárního punkového tria "HRDINOVÉ NOVÉ FRONTY ". Hudební žánr, ve kterém XIII.Století působí, je - jak již naznačuje název skupiny - gotický rock. Podle slov frontmana kapely PETRA ŠTĚPÁNA je to logicky jediný žánr, který může navázat na punkovou minulost, aniž by se tak znehodnotila dosavadní tvorba. Vývoj XIII. Století byl provázen častými personálními změnami. Neměnným základem skupiny ale zůstávají zpěvák PETR ŠTĚPÁN a bubeník PAVEL ŠTĚPÁN a to již od dob jejího založení.

Nedílnou součástí činnosti skupiny jsou koncerty vyhlášené svou monstrozní show. Po svižně kytarovém debutovém albu Amulet a popovější Gotice, vydanými u firmy Monitor, přešla kapela k hudebnímu vydavatelství Happy Music. Pod nimi nahrála goticky temné desky Nosferatu Werewolf a Ztraceni v Karpatech. Nová deska METROPOLIS překvapila trochu více elektronickým zvukem.

Na začátku roku 2001 XIII. století oznámilo ukončení činnosti, ale na jaře 2003 už byli opět zpět, při síle a s novými plány do budoucnosti. V současné době slaví úspěchy nejen na domácí scéně ale hlavně v POLSKU, kde je gotičtí fanoušci doslova milují.

Jak mizí lodě v trojúhelnících?

11. května 2007 v 15:57 | Míša |  Bermudský trojúhelník a tomu podobné
Který z těchto výjevů vám přijde jako nejpravdivější?
1. Vodní vír
2. Kraken
3. Mořský had
4. Bouře
5. Lidská neopatrnost
6. Přesun v časoprostoru
7. Únos UFO
8. Sirény atp.
9. Něco jiného:,)
Tak co myslíte?

Bermudský trojúhelník - Záhada, ... 4

11. května 2007 v 14:13 | Míša |  Bermudský trojúhelník a tomu podobné
UFO
Z oblasti Bermudského trojúhelníku jsou často hlášena pozorování neidentifikovaných létajících objektů, což mnohým badatelům vnuklo myšlenku, že právě UFO by mohlo být odpovědné za mizení lidí, lodí a letadel. Obzvláště opuštěné lodi provokují fantazii zastánců této teorie, kteří tvrdí, že posádky byly uneseny mimozemšťany, pravděpodobně za účelem výzkumu. Zmizení lodí či letadel se interpretuje tak, že byly buď uneseny, aby cizí bytosti zkoumaly stupeň našeho technického vývoje, anebo že byly zničeny při střetu s UFO, a to spíše neúmyslně - jeden z autorů uvádí domněnku, že mimozemská loď ve tvaru disku by mohla mít po obvodu generátory katodového paprsku, které by ionizovaly vzduch před strojem a tím by vznikalo vakuum, do kterého by se stroj pohyboval.
Kapsy ionizovaného vzduchu, které by po sobě takový stroj zanechával, by mohly docela dobře zapříčinit turbulenci za jasného počasí, která může znamenat pro letadla s ní se střetnuvší zkázu. Tato hypotéza se větví na dva směry, z nichž jeden praví, že mimozemšťané přilétají z vesmíru, druhý zahrnuje domněnku, že si pod mořskou hladinou zřídili kolonie a odtamtud vysílají průzkumné výpravy. V tomto bodě se tato hypotéza částečně kryje s hypotézou následující. Teorie vinící z mizení lodí a letadel mimozemšťany vychází ze skutečnosti, že v oblasti Bermudského trojúhelníku byly neidentifikovatelné předměty viděny jak na nebi, tak pod vodou. Mnozí svědci také uvádí, že viděli UFO vlétnout do moře či z něj vylétnout.
PODMOŘSKÉ CIVILIZACE
Teorie podmořských civilizací zahrnuje jednak mimozemšťany, jak již bylo řečeno pod bodem předchozím, tak i civilizace, jejichž původ je "domovský". Mají to být tvorové, kteří prošli svou vlastní evolucí a kteří mohou být civilizačně mnohem více vyspělí než my a oni možná unáší lodě a letadla za účelem výzkumu, jak daleko jsme v technickém pokroku. Možná se strachují o svou říši a v nás tuší její nebezpečí.
STÁLE ČINNÉ ENERGETICKÉ KOMPLEXY DÁVNÉ CIVILIZACE
Bermudský trojúhelník je jedno z míst, kam badatelé umisťují ztracený kontinent - Atlantidu. Jestli existovala či ne, to dnes nikdo neví, faktem však je, že v blízkosti Bimini a Baham vůbec byly na dně moře nalezeny velké komplexy budov, pocházely-li však z Atlantidy, není vůbec jisté. Tyto budovy však značí, že zde před několika tisíci lety musela existovat vysoce rozvinutá civilizace, avšak s příchodem tání ledovců, kdy se hladina světových oceánů zvedla zhruba o 200 metrů, navždy zmizela v moři. Teorii energetických zdrojů dávné civilizace vlastně poprvé vyslovil spící prorok Edgar Cayce - slavný americký léčitel a médium, který v transu určoval léčebné prostředky a metody, které vždy fungovaly. Cayce sdělil, že dávní Atlanťané používali jako zdroj energie určité krystaly, které byly umístěny v oblasti Bimini a které se podle všeho později potopily do Tongue of the Ocean, hlubokého podmořského kaňonu u ostrova Andros na Bahamách. Podle tohoto výkladu se krystal jakožto zdroj energie ponořil do hloubky asi dvou kilometrů na západ od ostrova Andros a stále ještě vysílá svou energii a tak ovlivňuje kompasy a elektronická zařízení dnešních lodí a letadel. pláním na západě ostrova Barbados.
ZÁVĚR

Od šedesátých let, kdy zrádný kus moře plnil stránky novin takřka pravidelně, ustoupila tato záhada poněkud do pozadí. K rozluštění se však nepřiblížila. Spíše naopak. Jak je vidět z předchozího dlouhého výčtu faktů, v Bermudském trojúhelníku se skutečně děje něco neobvyklého, něco, čemu zatím nerozumíme. Co se týče mizení: je bezpochyby, že v této oblasti mizí lodě a letadla ve větší míře než v jiných částech světa, a ne zcela se to dá vysvětlit zdejším hustým provozem. Přestože zdejší zmizení jsou poměrně dobře zdokumentovaná, většinou se nedojde k nějakému jednoznačnému, přijatelnému a věrohodnému závěru. Vždy zůstává mnoho otazníků. Je to právě proto, že často se nenajdou absolutně žádné trosky, ze kterých by se mohlo usuzovat na způsob destrukce.
Tato absence trosek či předmětů ze ztracených lodí a letadel je v této oblasti mnohem častější než v jiných částech světa, stejně tak zmizení bez jakéhokoli náznaku ze strany lodi či letadla, že je něco v nepořádku. Zmizení v Bermudském trojúhelníku jsou často (ne vždy) provázena podivnými okolnostmi.
Zdá se, že od 60.let mizí letadla a plavidla se zvyšující se frekvencí, ale toto je pravděpodobně skutečně podmíněno stále houstnoucím provozem v této oblasti. Je to jakási přímá úměra: více strojů přepluje či přeletí - více jich zmizí. Pokud se jedná o přirozené příčiny ztroskotání, to, co lze aplikovat na lodě, nelze vztahovat na letadla a naopak. Ostatní hypotézy jsou většinou "univerzální", tj.lze je aplikovat jak na lodě, tak na letadla. Ačkoli v Bermudském trojúhelníku proběhly mnohé výzkumy, nedohodli se badatelé na žádné jednoznačné teorii, které by zmizení přijatelně vysvětlovala.
Co si myslet o případech, kdy letadlo krátce před přistáním na deset minut zmizelo z radaru, načež bylo zjištěno, že všem lidem na palubě hodinky ukazují o 10 minut méně než byl skutečný čas? Nebo o zážitku pilota, který spatřil, jak se nad Portorickým příkopem oceán náhle zvedl do obrovského okrouhlého kopce, jako by pod hladinou nastal atomový výbuch, protože masa vody nabrala tvar velkého květáku? Tento útvar měl asi 800 - 1 600 metrů v průměru a jeho výška byla asi poloviční. Na jeho pozdější dotazy adresované různým institucím mu bylo sděleno, že v té době v dané oblasti neproběhlo nic neobvyklého. Co mě se týče, domnívám se, že zde skutečně působí nějaké magnetické anomálie přirozeného původu, které zapříčiňují poruchy palubních přístrojů, v jejichž důsledku lodě ztroskotají a letadla havarují.
Vezměme si takovou letku 19. Je možné, dokonce pravděpodobné, že její letadla skutečně skončila někde na dně mořském, z uvedených faktů však jasně vyplývá, že původcem této tragédie bylo bláznivé chování kompasů a následná naprostá dezorientace pilotů. A podivné chování kompasů muselo být něčím zapříčiněno, a s největší pravděpodobností to bylo právě nějakou magnetickou anomálií.
Nezavrhuji ani myšlenku, že letadla či lodě skutečně nedobrovolně vstoupily do jiné dimenze, protože se zdá, že zakřivení časoprostoru skutečně souvisí s elektromagnetickými poruchami, tudíž je docela dobře možné, že právě v oblasti Bermudského trojúhelníku takovéto "trhliny v oponě času a prostoru" jsou. Každopádně, Bermudskému trojúhelníku je asi lepší se vyhnout :).
Záhada Bermudského trojúhelníka vyřešena není.

Bermudský trojúhelník - Záhada, ... 3

11. května 2007 v 14:11 | Míša |  Bermudský trojúhelník a tomu podobné
Topografie
Dna zdejšího oceánu je neobyčejně rozmanitá - jsou zde jak rozsáhlé mělčiny kolem ostrovů, tak i některé z nejhlubších vodních příkopů na světě. Vlivem působení silných mořských proudů nad mnoha útesy je dno ve stavu neustálé změny a nová navigační nebezpečí vznikají velmi rychle. Oblastí protéká Golfský proud, a to poměrně velkou rychlostí. Ten může trosky zanést daleko. Pokud se trosky potopí, mohou zmizet v pohyblivém písku, který je právě v oblasti kolem Floridy, kudy protéká Golfský proud. Tekoucí písky mohou lehce pohltit i značně velké lodě. V oblasti se také předpokládá výskyt nevybuchlých bomb a leteckých min ze světových válek, případně ze současných cvičných bojových akcí.
Pod mořskou hladinou se ukrývá i další nebezpečí, a to tzv.modré díry. Jedná se o tunely mezi vápencovými útesy a dalšími podmořskými vápencovými útvary, které se vyskytují v celé oblasti Baham. Před dávnými časy byly tyto díry vápencové jeskyně ve skalách nad povrchem moře, ale následkem vzestupu hladiny oceánu zapříčiněném táním ledovců (asi před 12 000 - 15 000 lety) se z těchto jeskyní staly "modré díry". Tyto vápencové jeskyně a chodby, které se často větví, směřují až k okraji pevninského prahu; některé z nich pokračují dolů skrz vápencové formace do hloubky až 500 metrů, další jsou spojeny podvodními chodbami a jeskyněmi s ostrovními jezery a nádržemi na větších ostrovech Baham, které se sice nacházejí kilometry od moře, ale přesto se jejich hladiny snižují a zvyšují v souladu s přílivem a odlivem oceánu.
Stává se, že mořské ryby se objeví daleko ve vnitrozemí - byly tam zaneseny podvodními proudy tímto podmořským systémem. Jednou se dokonce stalo, že v nádrži vzdálené 32 km od pobřeží se objevil sedmimetrový žralok. Modré díry jsou v různých vzdálenostech od hladiny moře.
Potápěči informují, že uvnitř modrých děr jsou velmi silné proudy, které souvisejí s přílivem a odlivem - ty vtlačují obrovské masy vody dovnitř děr a způsobují tak efekt trychtýře se silnými víry na hladině. Takový vír může do modré díry stáhnout malou loď i s posádkou, čehož důkazem jsou menší lodě a čluny, nalezené v hloubce mezi 20ti a 30ti metry vklíněné uvnitř modrých děr. Tyto útvary a jevy s nimi spojené mohou tedy vysvětlit zmizení některých malých plavidel, ne však velkých lodí a už vůbec ne letadel. Ovšem víry jako takové jsou v oblasti Bermudského trojúhelníku obzvláště hojné.
V oblasti také velmi často zuří tornáda, která vznikají v určitých obdobích a která zvedají do výšky obrovské tunely vody. Jedno či více tornád nad mořskou hladinou může na kusy rozmetat malou loď či nízko letící letadlo. Za denního světla lze tunel tornáda uvidět a vyhnout se mu, ne tak však v noci. Dalším jevem, který by mohl být odpovědný za mizení lodí, a také je z toho do značné míry podezírán, jsou slapové vlny. Ty vznikají obvykle v důsledku podmořských zemětřesení, občas i výbuchu podmořské sopky. Vznik těchto velkých vln závisí na několika podmínečných jevech: podmořských zemětřeseních a sesuvech půdy, atmosférickém tlaku, větru, bouřkách a hurikánech.
Tyto obrovské vlny se mohou zničehonic objevit na klidném moři a mohou dosahovat výšky až 40ti metrů. Dalšími nebezpečnými vlnami jsou vlny tsunami. Taktéž tyto vlny jsou způsobeny seismickými poruchami, avšak dosahují značně větších výšek - až 70ti metrů. I tyto vlny se objevují bez varování a velice snadno dokáží loď převrátit či potopit. Někdy se loď při střetu s tsunami dokonce rozlomí napůl. Velmi neobvyklé a ničivé jsou sešové vlny. Jsou to stojaté vlny, které obvykle vznikají podvodními sesuvy půdy, způsobenými oddalováním jednotlivých ker zemské kůry. Tyto menší stojaté vlny nevypadají tak dramaticky jako tsunami, jejich ničivá síla však není o nic menší - mají nesmírnou sílu díky velkým přívalům vody, které se za nimi hromadí. Jsou velmi nebezpečné i v tom, že když se přibližují, dají se hůře rozpoznat. Toto byly tedy jevy, které by mohly být odpovědné za zničení lodí. A letadla?
Tak jednak jsou to již výše vzpomínaná tornáda, ta však nejsou jediná. I v atmosféře existují jevy, které lze v určitých směrech přirovnat ke slapovým vlnám. V různých výškách vanou různé větry, a proto se může stoupající nebo klesající letadlo mnohokrát setkat se silnými větry, které vanou z jiného směru, než který určoval větrný pytel na letišti. Když je tento nečekaný vítr dost silný, může to mít pro letadlo tragické následky.
Tento faktor je označován jako "větrné smýkání" a mezi příčinami ztrát letadel všeobecně zaujímá jedno z předních míst. Zesílená forma tohoto jevu se nazývá turbulence za jasného počasí (zkratka CAT) a přirovnává se ke stojatým sešovým vlnám, protože se stejně jako ony objevuje náhle a neočekávaně za klidného počasí. Turbulence může jít buď horním nebo dolním směrem či v různých vodorovných směrech. Při nepříznivé kombinaci rychlosti a směru CAT a letu letadla je následek srovnatelný s čelní srážkou letadla s kamennou zdí. Bohužel, CAT se nedá přesně předpovědět, i když obecně platí, že se s ní lze setkat na okraji rychlého vzdušného proudění, které je ekvivalentní k mořskému proudění a pohybuje se oblohou nad zemí podobně jako třeba Golfský proud oceánem. Samozřejmě, že jeho rychlost je značně větší - oproti Golfskému proudu, který proudí rychlostí čtyř a méně uzlů, vzdušné proudění může dosahovat rychlosti až dvě stě uzlů.
Právě účinkem CAT by tedy bylo možné vysvětlit zmizení některých lehkých letadel v Bermudském trojúhelníku - CAT je mohla roztrhat na kousky či svrhnout do moře. Bermudský trojúhelník je skutečně enormně neklidná oblast a pravděpodobně za většinou zmizení stojí právě tyto neblahé přírodní vlivy. Zcela jistě však ne za všemi, protože zde pravděpodobně fungují ještě jiné vlivy, které jsou možná přírodního, možná ale také umělého původu.
Wilbert B.Smith, expert na elektroniku, stál v čele výzkumného projektu o magnetismu a gravitaci, který mu zadala kanadská vláda a který proběhl v roce 1950. Podle něj se právě tyto elementy (tj. magnetismus a gravitace) podílejí na ztrátách letadel. Prohlásil, že objevil specifická, rozlohou relativně malá místa (asi 335 metrů v průměru, které se však směrem vzhůru rozšiřují a sahají do značné výšky), o kterých se vyjadřoval jako o "oblastech snížené vazby". Tyto oblasti mohou podle něj vyvolat turbulenci, schopnou roztrhnout letadlo. Tyto oblasti jsou neviditelné a nezmapovatelné, což vyplývá z následujícího zápisu, který provedl sám Smith: "Nevíme, zda se oblasti snížené vazby pohybují nebo zda po čase mizí..když jsme některé z nich hledali po třech až čtyřech měsících, nenašli jsme po nich ani stopu."
HYPOTÉZY

PŘIROZENÉ PŘÍČINY
Mnoho badatelů se přiklání k názoru, že naprosto všechna zmizení se dají vysvětlit přirozenými příčinami, a to buď přírodními vlivy popsanými výše, selháním lidského faktoru nebo kombinací obojího.
ELEKTROMAGNETICKÉ PORUCHY
Ivan Sanderson je autorem teorie o vírech elektromagnetických poruch. Když tento člověk mapoval zmizení lodí a letadel na celém světě, zjistil, že většina záhadných zmizení se soustředila do šesti oblastí, které mají víceméně tvar kosočtverce a zahrnují i Bermudský trojúhelník a Ďáblovo moře. Ivan Sanderson vytvořil teorii, že takovýchto míst s projevujícími se anomáliemi je na světě celkem 12 a rozkládají se v dvaasedmdesátistupňových intervalech po celé zeměkouli. 10 z nich je na 36.stupni severní či jižní šířky - tedy 5 na jižní a 5 na severní polokouli a zbylá dvě jsou na obou pólech. Největší věhlas Bermudského trojúhelníku vysvětluje tím, že právě v něm je provoz nejhustší a tím pádem zmizení nejčastější. Právě elektromagnetické poruchy s největší pravděpodobností zapříčiňují bláznění kompasů a nefunkčnost palubních přístrojů.
"OKNA"
Dr.Michael Persinger, vědec specializující se na výzkum elektromagnetických a jiných energetických polí a jejich působení na lidský mozek, je autorem teorie tzv."oken". On a jeho tým přišli s představou tzv.tranzientů, což mají být malé "bubliny" elektrické energie, které volně plují atmosférou podél magnetických polí. Ty mohou vzniknout řadou geofyzikálních procesů a jsou většinou neviditelné. Obvykle se dají odhalit jenom podle účinků, které způsobují, když mozek absorbuje jejich energii a reaguje na ni. Právě v místech, kde jsou údajně "okna", se tyto tranzienty vyskytují ve velkém množství.
Bermudský trojúhelník je považován za oblast s "oknem", a právě vzduchem plující tranzienty při střetu s lodí či letadlem mohou zapříčiňovat poruchy přístrojů. Je docela dobře možné, že kov tyto útvary přitahuje. Navíc "okna" jsou prý i branami do jiného časoprostoru, čímž by se dala vysvětlit zmizení beze stopy - dopravní prostředky mohly "oknem" vstoupit do jiného časoprostoru, ze kterého se už nevrátily. Tato teorie také určitým způsobem vysvětluje aspekt UFO.
Dr.Persigner zastává myšlenku, že pozorované svítící koule nemusí být UFO, jak se všeobecně předpokládá, ale mohou to být planoucí tranzienty, které se vznáší vzduchem. Obě předchozí hypotézy mají hlavní prvek společný - za příčinu mizení považují elektromagnetické anomálie. Toto vysvětlení je velmi pravděpodobné, jelikož fakt, že silné magnetické pole může zapříčinit "zmizení" nějaké hmotné věci, dokázal tajný experiment Philadelphia, který americké vojenské námořnictvo uskutečnilo v r.1943. Tento pokus vycházel z Einsteinovy "teorie sjednoceného pole", která říká, že časoprostor a energie hmoty nejsou oddělenými jednotlivinami, ale jsou proměnlivé za stejných podmínek elektromagnetických poruch. Jinými slovy, změna magnetického pole může zapříčinit změnu určitých aspektů hmoty.
Při tomto pokusu, kde se snažili o zmizení torpédoborce Philadelphia působením silného magnetického pole, se objevilo mlhavé nazelenalé světlo, které je často hlášeno také z Bermudského trojúhelníku lidmi, kteří se dostali do nesnází, přičemž tato podivná světélkující "mlha" měla zřejmě hodně společného s poruchami přístrojů. Teorie elektromagnetické energie jako příčiny se dotýká i lidských selhání - bylo zjištěno, že osoby, jejichž duševní stav ovlivnily silné magnetické proudy, mohou ztratit kontrolu nad letadly nebo loděmi a tím způsobit jejich zřícení nebo potopení, anebo že takto postižení lidé mohou loď v důsledku silného psychologického stresu opustit (jinými slovy naskákat do moře). Je však nutno říci, že lidé, kteří přežili setkání s podivnými jevy v trojúhelníku, si na žádné duševní poruchy nevzpomínají. Teorie magnetických anomálií taktéž podporuje domněnky o časoprostorových deformacích či zborceních. Není jisté, zda elektromagnetické poruchy v Bermudském trojúhelníku jsou stálé nebo je musí něco aktivovat.

Bermudský trojúhelník - Záhada, ... 2

11. května 2007 v 13:40 | Míša |  Bermudský trojúhelník a tomu podobné
CYCLOPS
Cyclops byla americká loď, která zmizela 4.března 1918 na cestě z Barbadosu do Norfolku ve Virginii. Na palubě bylo 309 členů posádky. Loď disponovala v té době již běžným rádiovým spojením a v době zmizení vezla jako náklad manganovou rudu. V době, kdy Cyclops zmizel, stále ještě zuřila válka, mělo se tedy nejprve za to, že se stala obětí Němců - buď, že najela na německou minu, nebo, že ji potopila německá ponorka či válečná loď. Po válce však tyto teorie vzaly za své, protože se prokázalo, že v té době v dané oblasti nebyly žádné německé miny a neoperovaly tam ani jejich lodě či ponorky.
Nicméně po skončení války se němečtí agenti v Jižní Americe přihlásili s tím, že mezi náklad umístili časované bomby. Další vysvětlující teorie praví, že na lodi došlo ke vzpouře, jelikož kapitán byl nesnesitelný a značně podivínský, možná až duševně vyšinutý, jelikož byl pravidelně vídán, jak kráčí po mostě oblečený jen ve spodkách a s buřinkou na hlavě. I další hypotéza operuje s kapitánem jakožto s klíčovou osobou - byl původem Němec, což vedlo k myšlence, že zradil a převedl loď na stranu nepřítele. Tomu by odpovídala i zvláštní okolnost plavby - Cyclops se totiž po vyplutí z Barbadosu náhle obrátil jižním směrem, místo určeným severním. Loď zmizela za pěkného počasí, vál jen mírný vítr. Cyclops se zmítal v bouři.
Podle některých domněnek mohla Cyclops stáhnout do moře obrovská chobotnice, nebo se loď prostě potopila za bouře. Na dno mohla Cyclops poslat i náhlá sešová vlna (tento pojem si vysvětlíme o něco dále). Je docela zajímavé, že jedna z vysvětlujících teorií, jejímž autorem je M.S.Tisdall a která říkala, že Cyclops se možná převrátil dnem vzhůru, poskytla námět pro film "Dobrodružství Poseidonu" (s Gene Hackmanem v hlavní roli). Letka avengerů, která zmizela ve druhé světové válce.
VRAKY V HLUBINÁCH MLČÍ
Nemizejí jen lodě, mizí i letouny a tady zmizelo hned pět válečných bombardérů najednou. Svého času slavnou záhadou bylo zmizení pěti amerických letounů TMB 3 Avenger letky Flight 19. Bylo to někdy koncem roku 1945 a z USA byla vyslána do Itálie eskadra sedmi bombardérů. Letecká základna Fort Lauderdale, Miami,....hodiny ukazují 14.10 je 5.prosince 1945 a od betonové rozjezdové dráhy se odlepuje poslední ze skupiny letadel. Skupina míří na východ. Byl to běžný let a počasí bylo příznivé. Z dochovaných archívů se můžeme jen dohadovat, co se vlastně stalo.
Byl zachycen rozhovor mezi posádkami lodí a letadel, který jasně ukazuje na to, že ztratili orientaci. Někdo se ptal, co ukazuje jeho kompas a potom ještě dodal, "Vůbec nevím kde jsme. Asi jsme po poslední obrátce zbloudili." Komunikace ještě chvíli běžela, byly sděleny orientační body, které měly pomoci pilotům v jejich zpáteční cestě. Počasí se začalo zhoršovat. Kapitánem jednoho z letadel byl Dick Stern, jeho letoun se dostal za krásné noci, asi 500 km od Bermud do silných otřesů a jeho stroj začal prudce ztrácet výšku. Stroj se však podařilo ovládnout a přistál na letišti v Bermudách. Po chvíli se objevuje ještě další stroj, který se dostal do obdobných potíží, ale ostatních pět zmizelo úplně beze stopy, do záchranné akce vstupují dva Avengery. Vydávají se hledat své ztracené kamarády, kterým již možná dochází palivo ve strojích. Smutné události, jakoby tento den nebraly konce. Po určité chvíli se ztratí i záchranné letouny. Velení se nevzdávalo a na druhý den vyslalo do přibližné oblasti možné nehody, další letouny, které měly pátrat po troskách letadel, nebo po posádkách. Bohužel se nic nenašlo a tak nad touto událostí visí stále jeden velký otazník. Milovnici záhad jsou přesvědčeni, že letouny i se svými piloty zmizely v časoprostorové díře, odvážnější tvrdí, že byly zhltnuty vesmířany. Americké vojenské námořnictvo je však realističtější. Výsledky podrobného šetření naznačují, že s největší pravděpodobností piloti vinou navigační chyby zabloudili. Letouny se s prázdnými nádržemi zřítily do moře.
V roce 1991 se objevily zprávy, že trosky letounů byly nalezeny asi 15 km od Fort Lauderdale na Floridě, ale celá causa zůstává stále nejasná. Tehdy totiž výzkumná loď Deep See objevila v této oblasti na dně několik avengerů v těsné blízkosti. Jeden nalezený vrak měl dokonce číslo shodné s číslem stroje z osudové letky Flight 19. Mluvčí US Navy však řekl, že vojenské letouny "čísla dědí" a že jde o letoun z havárie, která je staršího data, někdy z válečných let 1943 až 1945. V místě nálezu byl cvičný bombardovací cíl. Trosky byly tím, co zbylo z letadel, jejichž pilotní žáci je nezvládli a havarovali. Avengery nešťastné letky Flight 19 tedy nalezeny nebyly. Není to však rozhodně důvod k tvrzení, že v tragédii měli prsty proradní malí zelení pidimužíci z létajících talířů. Ostatně nic takového nenapadlo žádného z novinářů, kteří o případu zmizení letounů Avenger bezprostředně po události psali. V červnu 1950 však zmizela ve stejné oblasti nákladní loď Sandra a tehdejší noviny zveřejnily seznam záhadných zmizení dalších lodí. Objevila se první podezření, že jde o oblast přivolávající tragédie. Záhadologové zavětřili: je všechno opravdu tak, jak se tu tvrdí?
Po zmizení letky avengerů se vršila jedna záhada za druhou: ztracené stroje, posuny v čase, předměty vynořující se z moře.. Stejnou rychlostí vznikaly i hypotézy: mimozemšťané, podmořská civilizace, Atlanťané, obrovské bubliny plynu, infrazvuk působený bouřemi. Trochu stranou pozornosti záhadologů zůstala jedna velmi pravděpodobná hypotéza - Florida se svým kosmickým přístavem a strategicky dobře umístěná Kuba byly zajímavé i pro "výzkumníky" z někdejšího SSSR. A sovětští vědci se o problém bermudského trojúhelníku skutečně živě zajímali. S koncem studené války také ubylo zpráv o záhadách v této oblasti.

Americké bombardéry zmizely roku 1945 beze stopy.
MARINE SULPHUR QUEEN
Marine Sulphur Queen byla 142 metrů dlouhá nákladní loď, která převážela 15 000 tun roztavené síry v ocelových nádržích. Vyplula z Beaumontu v Texasu a měla namířeno do Norfolku ve Virginii. Posádku tvořilo třicetidevítičlenné mužstvo. Poslední zpráva, pocházející z lodi Marine Sulphur Queen, pocházela z 3.února 1963, kdy hlásila svou pozici - blízko Key West ve Floridské úžině - a zpráva neobsahovala nic, co by nasvědčovalo tomu, že něco není v pořádku. Loď se začala pohřešovat tehdy, když neodpověděla na telegrafickou zprávu. Dne 6.února pobřežní hlídka tedy zahájila pátrání. To bylo zakončeno 15.února s nulovým výsledkem, ale o pět dní později vojenské námořnictvo ohlásilo nález záchranné vesty z Marine Sulphur Queen na širém moři, 24 km jižně od Key West.
Rozběhlo se tedy nové pátrání, nebylo však objeveno nic jiného než jen další záchranná vesta. Skeptici vyslovili teorie zahrnující výbuch síry, převrhnutí lodě, najetí na minu či zadržení Kubánci. Absence těl by mohla být vysvětlena faktem, že tamní vody jsou obývány žraloky a barakudami. Sirný plyn možná unikl z barelů a otrávil posádku, a to tak rychle, že nestačila vyslat nouzové volání. Smrtící dávka plynu mohla uniknout i velmi úzkou spárou. Tankery typu T-2, kteréhož druhu byla i Marine Sulphur Queen, měly špatnou pověst, co se poruchovosti týče - v předešlých letech se tři T-2 v půli rozlomily. Z doby, kdy Marine Sulphur Queen zmizela, pochází hlášení od důstojníků z lodi Honduras flag banana, že jejich loď se dostala do oblasti, kde byl cítit silný štiplavý zápach - bylo to 15 mil od mysu San Antonio, západního cípu Kuby, a to ještě před úsvitem 3.února. Spekulovalo se, že zápach pocházel ze síry, která unikla z potopené či ztroskotané lodi.
CESSNA
Dále známe případ, kdy si dva mladí lidé vyletěli ve svém letadle Cessna. Po nějakém čase však ztratili orientaci a asi dvě hodiny kroužili nad ostrovem, který oba popsali jako pustý. Jejich letadlo ani jeho vrak se nikdy nenašlo, přestože ho hledala nejvýkonnější a nejúspěšnější záchranná jednotka na světě celý týden. Nikdy nebyla vyřešena záhada, proč pilotka neviděla mohutný hotel, táhnoucí se přes celý ostrov, jenž byl samozřejmě velice dobře osvětlen. Bylo dokázáno, že to byl právě tento ostrov, nad kterým kroužili. Popsali to totiž návštěvníci hotelu, kterým byl dvouhodinový zvuk kroužícího letadla velice nepříjemný.
SVĚDECTVÍ

Ne každé setkání s podivnými jevy v Bermudském trojúhelníku má fatální následky. Několik lidí, kteří z nebezpečné situace vyvázli, o svém zážitku podávají svědectví. Jedním z nich je i kapitán Don Henry, člověk s letitými zkušenostmi coby námořní kapitán, který vypráví o události, kterou zažil v roce 1966. "Vraceli jsme se na zpáteční cestě mezi Portorikem a Fort Lauderdale. Byli jsme pryč tři dny a v závěsu jsme měli prázdnou cisternovou loď, která předtím vezla ropný nitrát. Byl jsem na palubě Good News, 53 metrů dlouhé vlečné lodě s dvěma tisíci koňskými silami. Přívěs, který jsme táhli, vážil 2 500 tun a byl na laně 333 metrů za námi. Dorazili jsme do oblasti Tongue of the Ocean, když jsme projeli Exumas. Hloubka byla asi 1 100 metrů. Bylo odpoledne, počasí bylo dobré, obloha jasná. Zašel jsem na několik minut do kajuty na zádi můstku, když jsem náhle zaslechl ten křik.
Vyšel jsem z kajuty na můstek a zavolal jsem: "Co se to tam k čertu děje?" Automaticky jsem se podíval na kompas, který se protáčel ve směru hodinových ručiček. Nebyl důvod, aby se něco takového mělo někdy stát - jediné místo kromě zdejší oblasti, o kterém jsem se doslechl, že v něm k něčemu podobnému dochází, bylo na řece sv.Vavřince v Kingstonu, kde je snad velké ložisko železa nebo kde možná meteorit na dně způsobuje takové bláznivé chování kompasu. Nevěděl jsem, co se stalo, ale dělo se něco velkého. Zdálo se, že voda přichází ze všech směrů. Horizont zmizel - vůbec jsme ho neviděli - voda, obloha a horizont splynuly v jedno. Neviděli jsme, kde se nacházíme. Ať už šlo o cokoli, obralo nás to o veškerou energii z našich generátorů. Všechny elektrické spotřebiče a zásuvky náhle přestaly být pod proudem. Generátory stále pracovaly, ale nedodávaly žádnou energii. Lodní inženýr se pokoušel nahodit přídavný generátor, ale nemohl ho nastartovat.
Dělal jsem si starost o vlek. Lano bylo napnuté, ale já jsem ho neviděl. Zdálo se, že ho zahalil mrak, a vlny kolem něj se zdály mnohem větší než v ostatních oblastech. Nařídil jsem plný plyn. Neviděl jsem, kam jedeme, ale chtěl jsem se z toho propadeného místa dostat co nejrychleji. Zdálo se, že nás chce něco přitáhnout nazpátek, ale úplně se mu to nedaří. Když jsme z toho vyjeli, jako bychom se dostali z mlhové záclony. Když se nám to podařilo, vlečné lano trčelo vodorovně - jako ten starý indiánský trik s provazem - a na jeho konci nebylo vidět nic, jen ta všudypřítomná mlha kolem. Vyskočil jsem na hlavní palubu, loď zabrala. Zatracený přívěs vyjel z mlhy, ale nikde jinde žádná mlha nebyla. Vlastně jsem mohl vidět do dálky asi 17 kilometrů. V oblasti mlhy, kde měl být přívěs, byla zčeřená voda, i když vlny nebyly příliš vysoké. Rozhodně nejsem žádný hrdina, protože mě ani nenapadlo, abych se tam vracel a zjistil, co to tam bylo.
Zažili jste někdy ten pocit, když vás dva lidé tahají za ruce v opačných směrech? Měli jsme pocit, že jsme byli v oblasti nebo v místě, kde někdo nebo něco chtělo, abychom byli jinde než tam, kam jsme měli namířeno. Horizont byl mléčný. Když jsme odjeli, museli jsme znovu nabíjet baterie. Musel jsem vyhodit padesát baterek do ruční svítilny. Slyšel jsem, že některým lidem se přihodilo totéž a jednou dokonce vlek zmizel i s lidmi na palubě a s uříznutým vlečným lanem."
PŘÍRODNÍ VLIVY JAKO MOŽNÉ PŘIROZENÉ PŘÍČINY

Záhy se objevily úvahy, co je vlastně příčinou všech nevysvětlitelných katastrof - třebaže autoři těchto úvah povětšinou dobře věděli, že ono "nevysvětlitelné" je a bylo ve většině případů vysvětleno především bedlivými pojišťovnami.
Je známo, že pojišťovny hned tak nevydají peníze a všechny události bedlivě šetří. Při haváriích letadel a lodí jde totiž o nemalé částky. Byly publikovány všelijaké úvahy.
Z uvedených případů jasně vyplývá, jak asi probíhají zmizení v Bermudském trojúhelníku. Od zmizení v jiných částech světových oceánů se liší hlavně tím, že většinou nehlásí žádné potíže, nevolají rádiem o pomoc a po jejich zmizení se nenajdou žádné trosky.
Tragédie v této oblasti jsou dvojího druhu:
a) ztrácejí se celé lodě a letadla včetně posádky
b) někdy zmizí jen posádka - občas je nalezena tzv.bludná loď, tj.loď, která se plaví bez posádky
Oblast nazývaná Bermudský trojúhelník se vyznačuje několika velice podivnými jevy či zvláštními skutečnostmi, z nichž některé si teď vyjmenujeme:
Bílé vody na Bahamách
- je to zvláštní záře v moři, která se vyskytuje u Baham poblíž západních okrajů Sargasového moře. Je vidět samozřejmě jen v noci. Posádka Apolla 12 informovala, že tyto svítivé pruhy byla poslední světla ze Země, která při svém letu na Měsíc viděla. Tento úkaz bývá vysvětlován různě: jako slín rozvířený rybami ve vodě, jako hejna ryb nebo jiná organická hmota, zřejmě plankton. Magnetické anomálie
- Bermudský trojúhelník je prý jedno ze dvou míst na světě, kde magnetický kompas ukazuje ke skutečnému (tj. geografickému) severnímu pólu a nikoli k magnetickému, jak je tomu ve zbytku světa. Rozdíl mezi těmito dvěma směry (ke geografickému a magnetickému severnímu pólu), který je třeba brát v úvahu ve zbytku světa, se označuje jako variace kompasu. Pokud se člověk plaví kolem světa, pohybuje se rozpětí variace v odchylce až o 20 stupňů. Jestliže se variace kompasu neeliminuje, může navigátor skončit daleko mimo zamýšlený kurs. Další neblaze proslulou oblastí, kde se tento jev (střelka kompasu ukazující ke geografickému severnímu pólu) vyskytuje, je Ďáblovo moře, které se nachází u jihovýchodního pobřeží Japonska. Taktéž ono je známé záhadnými zmizeními. Poruchy přístrojů
- v největší míře to jsou poruchy kompasů, které nelze vysvětlit předchozí popsanou anomálií. Kompasy se v určitých oblastech Bermudského trojúhelníku doslova zblázní, střelky se protáčejí, ukazují úplně nesmyslně a pokud je k dispozici více kompasů, každý ukazuje úplně jinak. Často také ostatní přístroje na lodi či v letadle přestanou fungovat. Občas je posádka konfrontována s jevem, který často hlásí lidé, kteří se blíže setkali s UFO - tzv.energetické vysátí, tj.veškerá elektrická energie se najednou ztratí.
Sargasové moře
- většina zmizení se odehrála právě v tomto zvláštním kousku oceánu, známým hlavně coby oblast tření úhořů. Stojaté vody Sargasového moře naháněly dřívějším námořníkům hrůzu - často se totiž stalo, že buď díky tomuto aspektu, nebo vinou chaluh, jimiž bohatě oplývá, či bezvětřím, které v této oblasti často panuje, zde lodě uvízly. Ani dnes není tato oblast zrovna nejbezpečnější. Jsou zde i další, spíše drobné zajímavosti, jako například ta, že občas potápěči v těchto místech pozorují, že ryby plavou břichem vzhůru (samozřejmě živé ryby :)), čehož příčinou mohou být právě magnetické poruchy.
Počasí
- v karibsko-atlantické oblasti je velice proměnlivé a nepředvídatelné. Bouře přicházejí rychle a náhle, což způsobuje problémy lodím a letadlům.

Bermudský trojúhelník - Záhada, přírodní úkaz, skutečnost anebo legenda?

11. května 2007 v 13:05 | Míša |  Bermudský trojúhelník a tomu podobné

Bermudský trojúhelník - Záhada, přírodní úkaz, skutečnost anebo legenda?

Od doby, kdy před tisíci lety první mořeplavci napjali plachty svých člunů, se rozsáhlé a nevyzpytatelné plochy oceánů staly zdrojem četných mýtů a záhad, místy zabydlenými podivnými obludami s nevysvětlitelnou mocí. Známé jsou historky o mořských pannách nebo o Krakenovi, sedmdesátimetrové obludě, která ničila lodě a zabíjela námořníky. Novějšího data je špatná pověst tzv. bermudského trojúhelníku. Bermudský trojúhelník, kdo by neznal legendu všech záhadologů, kterou lze najít v oblasti mezi Portorikem, Miami a Bermudským souostrovím. Záhadně zde mizí lodi, letadla jejich posádky. Alespoň to tvrdí milovníci záhad. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že právě tady je jakési loviště, kde vesmířané získávají "vzorky lidské civilizace". Anebo je snad všechno kolem slavné záhady jen docela obyčejný humbuk?
PROČ BERMUDSKÝ A PROČ ZROVNA TROJÚHELNÍK?

Proč se mluví a píše zrovna o bermudském a zrovna o trojúhelníku? Nejprve bych chtěla podotknout, že ústav zeměpisných jmen Spojených států amerických neuznává Bermudský trojúhelník jako oficiální jméno, a tak neudržuje žádnou kartotéku této oblasti pod tímto jménem. Bermudský [lépe řečeno Devilův (Ďábelský) trojúhelník podle oficiálního názvu] je pomyslná oblast umístěná jihovýchodně od Atlantického pobřeží Spojených států. Bohužel v současné době nevíme o žádných mapách, kde jsou zachyceny přesné hranice Bermudského trojúhelníka. Avšak hlavní mapa této oblasti je dostupná v U.S. Naval Oceanographic Office ve Washingtonu D.C. 20390, kde témeř kdokoliv z nás může zajít a prostudovat tuto podrobnou mapu. V úředním oběžníku VII. United States Coast Guard No. 5720 se uvádí: "Bermudský, neboli ďábelský trojúhelník je pomyslná oblast při jihovýchodním atlantském pobřeží USA známá vysokým počtem neobjasněných zmizení lodí, malých člunů a letadel.
Vrcholy trojúhelníku se nacházejí přibližně na Bermudách, v Miami (Florida) a San Juanu (Portoriko)." Proč se tedy mluví a píše zrovna o bermudském a zrovna o trojúhelníku? Všechno to záleží na lidech, na spisovatelích , na novinářích. Historie vzniku názvů jsou někdy dosti nejasné. Oblast v západním Atlantiku nazývaná též bermudský trojúhelník nemá zdaleka jenom tento jediný název. Říká se jí také:
-ďáblovo nebo ďábelské moře
-hřbitov Atlantiku
-moře vúdú (podle názvu čarodějnictví v karibském moři)
-moře zatracenců (nebo též předpeklí zatracenců).

Ze všech těchto pojmenovaní se nakonec nejvíce používá bermudský trojúhelník. A proč tedy bermudský ? Snad proto, že ostrov Bermudy tvoří jeden vrchol trojúhelníku a snad také proto, že mnoho záhadných zmizení bylo právě kolem Bermud.
A proč zrovna trojúhelník ? Snad proto, že je to dost jednoduchý útvar vymezený pouhými třemi body.
Kruh nebo čtverec se vymezuje na mapě obtížně. Vrcholy bermudského trojúhelníku jsou Bermudy-Portoriko-Miami na Floridě. Toto vymezení se ovšem nesmí brát úplně přesně, protože každý badatel, spisovatel nebo propagátor určuje polohu bermudského trojúhelníku trochu jinak. Někteří k němu přidávají pruh moře u pobřeží spojených států, také část moře severně od Kuby a Haiti nebo část Mexického zálivu nebo dokonce celý a jiní zase severní kus Karibského moře. Jeho rozloha se přirovnává k rozloze Britských ostrovů. Kdybychom trvali na vymezení trojúhelníku již zmíněnými třemi body, pak bychom zjistili, že témeř polovina všech záhadných zmizení, které daly vzniknout mýtu bermudského trojúhelníku se do něj nevejde. Takže nakonec dojdeme k závěru, že bermudský trojúhelník vlastně není trojúhelník jako útvar, ale pouze název, který poprvé použil Američan E.V.W.Jones, který v roce 1950 napsal knihu s názvem Bermuda Triangle. Byla to pouze malá publikace, která upadla v zapomnění.
Po tomto Američanovi se věnovalo problematice bermudského trojúhelníku mnoho novinářů a spisovatelů. Nejznámější je ale Charles Berlitz se svoji knihou The Bermuda Triangle, která vyšla v roce 1974. Podle odhadu vyšlo této knihy během několika let v různých vydáních na celém světe 20 miliónu exemplářů. Čtenáři jsou senzace chtiví a bermudský trojúhelník a jeho záhady byl pro novináře a spisovatele vděčné téma. Někteří píší o záhadách a nadpřirozených jevech, těch je většina, někteří zase dokazují, že se v bermudském trojúhelníku zase nic záhadného a nadpřirozeného neděje, těch je ovšem menšina. A tak jak to vlastně je? Je bermudský trojúhelník záhada, skutečnost nebo pouze legenda?
HAVÁRIE NEBO ZÁHADNÁ ZMIZENÍ?

Jeden z badatelů v oblasti nevysvětlitelných jevů, Ivan T. Sanderson vyslovil přesvědčení, že bermudský trojúhelník je jednou z desítek oblastí známých jako temné víry.
Největší popularitu ovšem záhadě udělal již zmíněný americký autor Charles Berlitz knihou "Bermudský trojúhelník ", která vyšla roku 1974 a vyvolala senzaci. O 3 roky později vyšel druhý Berlitzův bestseller nazvaný "Beze stopy". Údaje uváděné v obou knihách byly pilně přepisovány dalšími autory a tak se dostaly do světa varovné zprávy, že u Bermud se skutečně děje mnoho záhadného. Bohužel převzaté zcela nekriticky. Lodě prý mizely v tajemné oblasti už v 19. století a patrně i dříve.
KOLUMBOVA ŠŤASTNÁ HVĚZDA
Úplně prvním člověkem, který písemně zaznamenal podivné jevy, se kterými se setkal v oblasti Bermud, nebyl nikdo menší než Kryštof Kolumbus. 15.září 1492, kdy se jeho flotila plavila Sargasovým mořem, on a jeho námořníci spatřili obrovský ohnivý pás, který přelétl přes nebe a zmizel v moři - tak si to alespoň Kolumbus zapsal do svého deníku. O několik dní později zjistil, že lodní kompas se chová velice podivně. Takže to byl ve skutečnosti už Kryštof Kolumbus kdo zde nejspíš zažil podivné věci, jako první Evropan v těchto vodách. Když se lodě slavného admirála plavily 11. října 1492 po dlouhých týdnech cesty na západ stále ještě po širém moři, měli toho jeho lidé už dost. Mluví se o tom, že když psychicky vysílené posádky lodí slavné flotily admirála Kryštofa Kolumba začaly pochybovat, že někdy dorazí k pevnině, admirál však stále tvrdil, že země nemůže být daleko, zahlédl krátce po setmění námořník Rodrigo de Triana v dálce podivné světlo. Bylo však velmi podivné: stoupalo od obzoru vzhůru a zase klesalo zpět, …."jako špatná voskovice, která se rozsvěcuje a zhasíná, jako by se houpala nahoru a dolů"… , objevovala se i podivná světla pod mořskou hladinou. Lodní deník o tom říká: ".. pak bylo spatřeno ještě jednou nebo dvakrát. Bylo to jako vosková svíce, která se houpala nahoru a dolů, což by se však jen pramálo lidem bylo zdálo jako známka země. Nicméně admirál si byl jist, že je jí velmi blízko..."
Dodnes se nevyjasnilo, co to bylo za úkazy. Můžeme se jenom domnívat, že plamenný pás byl pravděpodobně pouhý meteorit. Problémy s kompasem zahrnovaly pouze odchylky v ukazování skutečného a magnetického severu. Podivná záře mohla pocházet z ostrovů poblíž Hispaňoly nebo z Hispaňoly samotné. Pravdou však je, že za pár hodin došlo k objevu Ameriky. Zbývá dodat, že vše se odehrálo na severu karibské oblasti v "bermudském trojúhelníku". Záhadou zůstává, kdo mu to tehdy svítil na cestu, která otevřela novou kapitolu v dějinách lidstva.
O 477 let později, popisuje podobný jev v bermudském trojúhelníku i posádka kosmické lodi Apollo 12 "Vidíme záblesky živého ohně a jsou to dokonce poslední viditelná světla na naší planetě."
JAMES B.CHESTER
Pojďme tedy o krok nazpět a osvěžme si naší paměť alespoň několika záhadnými případy, které ve své době způsobily značný rozruch. Někdy 26.února 1855 byl nalezen v Sargasovém moři trojstěžník James B.Chester. V kajutách se našly převrácené židle, stoly, oděvy a osobní věci námořníků byly rozházeny po palubě, ale námořníci nikde, ani památky po živém člověku. Je možné, že by se všichni námořníci zbláznili a naskákali do moře? Byli snad někým uneseni? Dodnes se vedou spory o tom co zaútočilo na loď, že to "cosi" vyvolalo mezi osádkou paniku.
MARY CELESTE
Moře čas od času beze stopy pohltilo nějakou loď i s její posádkou. Jiným tajemným případem je nález opuštěné brigantiny Mary Celeste. Mez nejzajímavější zprávy z bermudského trojúhelníku paradoxně patří ty nejstarší, pocházející ještě z dob před vypuknutím mediální horečky, kdy autoři neměli tolik důvodů si vymýšlet. Sem patří především příběh brigantiny Mary Celeste, v němž se vedle poměrně známých fakt objevují i některé podivné, dosud málo zmiňované detaily. Tento dvojstěžník vyplul 5. listopadu z newyorského přístavu a měl namířeno do Janova. O měsíc později - 4.prosince 1872 - ho nalezla britská briga Dei Gratia mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Když byla brigantina Mary Celeste na dohled, působila rozličnými dojmy. Na první pohled bylo jasné, že s ní není něco v pořádku. Plachty byly potrhané a visely nakřivo, ale loď byla v perfektním stavu. Na palubě nikdo nebyl. Protože loď neodpovídala na signály, vyslal k ní britský kapitán člun.
Jeho posádka zjistila, že Mary Celeste je prakticky nepoškozená - ale posádka je pryč. Vše nasvědčovalo tomu, že se na palubě odehrály velmi podivné věci. Všechna okna zadní nástavby byla pečlivě zakryta plachtovinou a zatlučena prkny. V přídi opuštěné lodi, těsně pod čarou ponoru, zela dvoumetrová díra. Jinak se zdála loď v pořádku, schopná plavby a trup lodi byl prakticky nepoškozený - s jedinou, avšak podivnou výjimkou. Po obou stranách přídě se v měděné obšívce pod čarou ponoru táhly dlouhé hluboké rýhy způsobené něčím velmi ostrým. Komise, která věc vyšetřovala, se snažila obvinit posádku Dei Gratie z pirátského přepadení Mary Celeste, musela ji však pro nedostatek důkazů zprostit viny. Obvinění bylo o to absurdnější, že všechny peníze, šperky, listiny, osobní majetek, lodní kufry (na nešťastné lodi se plavila i kapitánova žena) a další cennosti zůstaly na palubě, chyběl jen sextant a záchranné čluny. Náklad-soudky s alkoholem-byl naprosto v pořádku, což vylučovalo tu možnost přepadení lodi piráty.
Zásoby jídla a vody byly dostatečné, chyběla tedy jen posádka, 10 lidí včetně manželky a malé dcerky kapitána. V podpalubí se nacházela asi stopa vody. Vstupy do podpalubí byly odkryty, budka s kompasem roztříštěna, stropní okno v kapitánově kajutě bylo otevřeno. V kapitánově kajutě byl nalezen italský meč, na jehož ostří bylo něco, co bylo zprvu považováno za krev, avšak laboratorní rozbory tuto domněnku vyvrátily. Bylo jasné, že loď byla opuštěna ve spěchu. Lodní deník zůstal nedotčený; poslední zápis, starý devět dní nenaznačoval žádné hrozící potíže. Lodní deník končil datem 24. listopadu 1872 a hovořil o tom, že Mary Celeste pluje na souřadnicích 36o 57' severní šířky a 27o 20' západní délky. Kromě toho ale v salonu ležela břidlicová tabulka se zápisem o poloze z 25. listopadu, tedy o den později než poslední zápis v lodním deníku. Podle ní plula plachetnice ten den kolem ostrova Santa Maria v Azorském souostroví, tedy v oblasti, která bývá do bermudského trojúhelníku rovněž zahrnována. Ještě podivnější však bylo, že písmo nepatřilo ani kapitánovi, ani prvnímu důstojníkovi - a nikdo další z posádky už navigaci neovládal.. Další zvláštností bylo, že loď se - už bez posádky a navzdory neklidnému moři a bouři - stále držela svého kursu, a to více než 500 mil (=800 km), tj. do chvíle, kdy byla objevena .
Proč kapitán loď opustil? Jak mohl on a ostatní z lodi beze stopy zmizet? Byly vysloveny teorie jako vzbouření posádky, strach z náhlého výbuchu nákladu, vzplanutí moru, únos, útěk posádky po zjištění náhlého požáru, ale nenašly se stopy po ohni. Další teorie se opírá o zjištění, že v lodních zásobách byl nalezen chléb nakažený námelem. Vědělo se, že právě námel vyskytující se v chlebu již dříve zapříčinil náhlá šílenství a dokonce smrt, které předcházelo nelogické chování. Konzumace kontaminovaného chleba s následnou otravou s projevy šílenství mohla způsobit, že celá posádka naskákala do moře - toto vysvětlení lze možná vztáhnou i na jiné případy opuštěných lodí, ale to jsou pouze domněnky.
Ještě více než po stu letech je Mary Celeste považována za oběť záhadné síly, která číhá na své oběti v bermudském trojúhelníku. Tolik fakta.
Okna zadní nástavby byla zatlučena prkny a zakryta plachtovinou, jako by se tam chtěla zmizelá posádka opevnit. V měděné obšívce pod čarou ponoru byly dlouhé a hluboké rýhy.. Tak o tom ve své knize píše Charles Berlitz. Nikoho však nenapadlo Berlitzovy údaje ověřit. Udělal to ovšem Lawrenc David Kusche z Arizonské národní knihovny ve spolupráci s Deborah Blouinovou.
Výpisy z archivů pojišťoven i amerického námořnictva v roce 1973 dokázaly, že Berlitz si v podstatě ve většině případů bohapustě vymýšlel. Kusche napsal dvě knihy. Neměly však takový čtenářský úspěch jako Berlitzovy bestsellery. Inu, lidé milují spíše romantiky tajemných záhad, než prostá a také zpravidla nezáživná fakta. Dobová kresba Mary Celeste. Na zádi je záchranný člun, ve skutečnosti však na lodi po jejím nalezení žádný nebyl.
STARÝ MUŽ A TROJÚHELNÍK SMRTI
Na palubách lodí a letadel mizejících v bermudském trojúhelníku většinou odcházeli z tohoto světa lidé, jejichž jména nikomu nic neříkala. Zvláštní výjimku v tomto ohledu představuje jeden z prvních popsaných případů a obrovskou popularitu tajemnému "trojúhelníku" přineslo zmizeni lodi, na níž se plavil Joshua Slocum. Nám suchozemcům jeho jméno patrně mnoho neřekne, ale na přelomu 19. a 20. století šlo patrně o nejslavnějšího mořeplavce doby. Jde totiž o svého času velmi populární historickou osobnost, kterou dodnes znají přinejmenším mnozí námořní jachtaři a milovníci moře. Slocum byl totiž vůbec první člověk v historii, kterému se podařilo samotnému na malé plachetnici obeplout zeměkouli. Joshua Slocum se narodil roku 1844 a už v raném mládí odešel na moře. Začínal jako prostý námořník, vypracoval se na důstojníka a posléze i na kapitána.
Když v padesáti letech odešel do výslužby, koupil vyřazenou jedenáctimetrovou plachetnici Spray a v červenci roku 1895 vyrazil na mořskou pouť kolem celé zeměkoule zcela sám. Trvala mu celé tři roky, nicméně zvítězil. Spray se stala nejslavnější sportovní jachtou, Joshua Slocum nejslavnějším jachtařem. Unikátním výkonem se proslavil. O své cestě napsal knihu. Dnes bychom řekli bestseller a kniha, kterou o cestě napsal, šla (a dodnes jde) dobře na odbyt. Slocum byl po návratu z cesty kolem světa finančně zajištěn, dokonce se na stará kolena oženil a usadil na ostrově Martha's Vineyard. Spray však neopustil a na podzim roku 1909 ve věku pětašedesáti let se s ní zase vydal na delší plavbu do Jižní Ameriky.
Doplul však pouze do oblasti dnešního bermudského trojúhelníku, kde zmizel. Nenašel se ani vrak lodě, ani mrtvé tělo, ani vyplavené trosky jeho plachetnice, které by napověděly o osudu osamělého mořeplavce. Tehdy poprvé se moře v okolí Floridy dostalo do popředí zájmu senzacechtivé veřejnosti. Tehdy ještě nebyli v módě mimozemšťané a jiné dimenze, spekulovalo se spíše o pirátech, srážce nebo sebevraždě. Nic z toho se však nepodařilo dokázat.
Na této lodi v oblasti bermudského trojúhelníku zmizel i Joshua Slocum, první jachtař, který obeplul zeměkouli sám.
BRUCE GERNON
Někdy šlo o prokazatelnou katastrofu, která měla očité svědky, kteří přežili. Pravým opakem záhadného zmizení posádky Mary Celeste je záchrana dvou pilotů, kteří letěli nad bermudským trojúhelníkem. Dne 4. prosince 1970 vzlétl Bruce Gernon ml. spolu se svým otcem ve sportovním letadle z ostrova Andros na Bahamách a zamířil k Palm Beach na Floridě. Gernonovo letadlo bylo vzápětí obklopeno podivným mrakem tvaru doutníku. Nejednalo se o žádný obyčejný mrak. ,,Jeho stěny byly zářivě bílé s malými obláčky, které rotovaly ve směru hodinových ručiček uvnitř mraku," vyprávěl Gernon později. Na jeho konci zahlédl otvor, nabral rychlost a unikl. Místo na čerstvý vzduch se však dostalo letadlo do podivného zeleného oparu. Gernon zahlédl ostrov; podle uplynulého času usoudil, že jde o ostrůvky Bimini. Po několika minutách však bezpečně poznal Miami Beach na Floridě.
Po přistání si Gernon ověřil čas. Vzdálenost, kterou normálně přeletěl asi za 75 minut, překonal tentokrát za pouhých 45 minut a navíc spálil o 45 litrů benzínu méně než obvykle. V následujících letech Gernon hovořil o tom, že je jedním z těch šťastných, kterým se podařilo projít časovou smyčkou, přežít nástrahy bermudského trojúhelníku a podat o nich svědectví.

Mapka

11. května 2007 v 12:25 | Míša |  Bermudský trojúhelník a tomu podobné
Mapka všech deseti trojúhelníků.

Apop (Apópis)

9. května 2007 v 18:01 | Míša
Apop (Apópis) - démon v podobě velkého hada. Nepřítel boha slunce Re. Vždy poražen Réem v jejich nekonečném boji. Snažil se nejrůznějšími nástrahami bránit bohovi Ré, aby mohl plout ve své lodi.

Filadelfský experiment - z ufo.cz

9. května 2007 v 17:56 | Míša |  Filadelfský experiment

Filadelfský experiment

Jednalo se o projekt amerického válečného námořnictva, které chtělo mít v průběhu války novou "zbraň". Ve filadelfskem experimentu šlo o radarovou neviditelnost torpédoborce USS Eldridge s vojenským číslem DE-173. Tato loď vešla do historie jako pokusný objekt jednoho z nejzáhadnějších vojenkých experimentů.
Na prvních experimentech s neviditelností se začalo pracovat v "Institute for Advanced Study" už v roce 1933 na základě prací Davida Hilberta ("Hibert Space", 1912), dr. Levinsona (levinsonovské rovnice času), dr.Johna Hutchinsona a dr.Kurtenauera.
V roce 1936 byl projekt dále rozšířen a jeho ředitelem se stal Nikola Tesla. V tomto roce se také uskutečnil první pokus, který byl částečně úspěšný. Druhý pokus se konal v roce 1940, kdy se neviditelnou stala loď v brooklynském přístavu. To bylo ovšem bez přítomnosti posádky. Celý projekt dostal název Raibow (Duha).
V roce 1942 se stal projekt plně vojenskou záležitostí a velení převzal dr.John von Neumann. Na projektu pracoval i Albert Einstein a uplatnil zde v praxi svou teorii Unitárního pole. Podle záznamů byl u námořnictva zaměstnán jako poradce od 31.5. 1943 do 30.6. 1944.
Filadelfský experiment se uskutečnil 12. srpna 1943 v 9:00 hod za přítomnosti kompletní posádky. První minutu viděli pozorovatelé loď přes zelenou mlhu a potom ztratili radiové spojení a lod zmizela. Objevila se v 610 km vzdáleném přístavu Norfolk-Newport v Porthsmouth. O 4 hodiny později se loď vrátila do filadelfského přístavu. Některé její části byly poškozené a některé dokonce úplně chyběly. Nejhorší však byl dopad silového pole nanámořníky. Jeden z nich byl doslova zapuštěn do paluby lodě. Na místě mu byly amputovány paže. Ostatní byli v plamenech, nebo běhali v šílenství po palubě. Někteří úplně zmizeli. A pro ty, kteří přežili, měl pokus vážné následky po celý zbytek života. Jeden námořník prošel před zraky manželky, dvou dětí a dvou přátel zdí a už ho nikdo nikdy neviděl. Známí je také případ dvou námořníků, kteří se "vypařili" v baru před zraky desítek hostů. Většina posádky, která přežila, byla nakonec pozavírána v různých ústavech po celé zemi a dnes již zřejmě nikdo nežije.
K experimentu bylo použito na obou pólech zploštěného centrálního rotujícího elektromagnetického pole sféroidálního tvaru. Vysílaná frekvence byla kritická, při které dochází k vzájemnému působení s pátým rozměrem (změna směru a rychlosti toku času). Energie tohoto pole sahala do vzdálenosti 90 metrů. K napájení pulzního oscilátoru bylo použito dvou 75kVA generátorů plus jeden 8MW dieslový.
V roce 1943 se námořnictvo rozhodlo uskutečnit ještě jeden pokus. V říjnu zůstala loď bez posádky 15-20 min neviditelná, ale po znovu objevení se byla značně zdevastovaná. Další koušky byly proto zastaveny.

Filadelfský experiment - z jiného webu

9. května 2007 v 17:51 | Míša |  Filadelfský experiment

Filadelfský experiment

Za válek docházelo vždy ke zdokonalování zbraní, vymýšlení a zkoušení nových technologií, aby si válčící mocnosti zajistily převahu a vítězství. Tyto výzkumy se neomezovaly pouze na období válek, ale samozřejmě, že když už nějaký konflikt vypukl, účastnící se státy musely se svou novou technologií či zbraní přijít co nejdříve, aby měly větší šanci na vítězství, a to samozřejmě všechny procesy urychlilo. Stejně tomu bylo i za druhé světové války, kdy obě strany hledaly nějaký způsob, jak tyto boje co nejrychleji ukončit. Americké námořnictvo (US Navy) si již od 30. let pohrávalo s myšlenkou nejlepšího způsobu kamufláže - neviditelnosti. Každý si dokáže představit, co by se asi stalo, kdyby jedna z bojujících stran byla v té době schopná této technologie. Proto byly všechny výzkumy a experimenty přísně tajné a neoficiální a proto také vychází najevo až nyní.
Oficiální název Filadelfského experimentu společně s Projektem Montauk byl Projekt duha (Rainbow - Project).Šlo o dva americké experimenty, ze kterých nepřímo vzešel i současný neviditelný bombardovací letoun Stealth - Fighter.
Filadelfský experiment začal už v roce 1931 jako vědecké studium možnosti nechat předměty zmizet a nevedl ho nikdo menší než známý srbský vynálezce Nikola Tesla. Projektu se účastnilo mnoho tehdejších vědeckých osobností, mimo jiné doktor Alfred Bielek, jeden z mála, kteří zdraví přežili Filadelfský experiment, a John von Neumann, který převzal celý projekt po odvolání Tesly v březnu 1942. Sám Tesla zemřel o deset měsíců později v lednu 1943.
V roce 1934 se projekt přestěhoval na východní pobřeží, do Institutu pro pokrokové výzkumy v Princetownu, jehož členem byl i Albert Einstein. Ačkoli jeho sjednocená teorie pole (Unified Field Theory) byla použita jako základ experimentu, sám se nikdy přímo na činnosti skupiny nepodílel. Jednalo se o využití účinku velmi silného elektromagnetického pole na povrchové plavidlo s posádkou. Pole bylo vytvořeno pomocí magnetických generátorů (degausserů). Do činnosti tak byly zapojeny pulzující i nepulzující generátory, aby vytvořily obrovské elektromagnetické pole na plavidle a rovněž kolem něj. Elektromagnetické pole mělo sloužit k dosažení cíle - zmizení objektu, to znamená k překonání a rozbití čtvrtého rozměru - času, který jednoznačně určuje trojrozměrnou realitu. Zjistili, že pátý rozměr se skládá z rotujícího geometrického místa nebo spirály, která určuje rychlost a směr plynutí času. Změnou času, ve kterém se objekt nalézal, mohli údajně dosáhnout jeho mizení a opětovné objevení.
První dva pokusy v letech 1936 a 1940 probíhaly bez účasti posádky a byly považovány za úspěšné. Třetí pokus se konal 12. srpna 1943 již za účasti posádky na bitevní lodi Eldridge (námořní křižník DE 173). Tento pokus už vedl John von Neumann, který využil vlastního přístupu a vytvořil systém centrálního rotujícího elektromagnetického pole na kritické frekvenci, ve které dochází k vzájemnému působení s pátým rozměrem, což by jí umožnilo stát se neviditelnou. Následky vystavení lidského organismu poli s tak vysokou frekvencí mohly být podle některých vědců tragické, ale Neumann chtěl dodržet termín, a tak se pokus uskutečnil.
Když experiment začal, objevilo se mlhavé zelené světlo, podobné tomu, o kterém vyprávějí lidé, kteří přežili události v Bermudském trojúhelníku popisující světélkující zelenkavou mlhu. Brzy byla celá loď zahalena do této mlhy a plavidlo se společně s posádkou začalo vytrácet z dohledu lidí dokud nebylo vidět nic, kromě jasně vymezeného tvaru lodního trupu ve vodě, ovšem za předpokladu, že pozorující osoba byla dostatečně blízko, aby viděla, a přesto venku z pole.
Po několika desítkách minut se loď znovu objevila na místě, kde předtím zmizela, ve filadelfských docích. To však nebylo všechno: později bylo oznámeno, že se loď během doby pokusu objevila v Norfolku, ve vojenském námořním přístavu ve Virgínii, což je místo vzdálené přes 400 km! To znamená,že se podařilo nejen zneviditelnit obrovskou válečnou loď, ale také tento několika set tunový kolos teleportovat.
To ale nebylo poslední překvapení, které čekalo na vědce po opětovném objevení lodi: část lodi byla poškozena, některé části chyběly úplně, ale nikdo nedokázal dát spolehlivou odpověď, co se vlastně stalo. Část posádky zmizela také, někteří byli pevně zapuštěni do trupu lodi (jede námořník měl do lodi zapuštěny pouze ruce, tak mu mohly být amputovány a je to jeden z těch, kteří se nezbláznili). Zbytek členů posádky byl v úplně vyšinutém stavu hysterie nebošílenství, a ti byli převezeni do nemocnice Bethesda Naval Hospital, kde byli drženi odloučeni od světa po zbytek trvání války a kde jim byla poskytována odborná pomoc, když jim začala vynechávat paměť, případně když přestali ovládat svá těla. Muž takto zasažený se o své vlastní vůli nemůže pohnout, pouze tehdy, když dva nebo více z těch, kteří byli na lodi s ním, rychle přijdou a dotknou se ho. Jinak "ztuhne".
Pokud ztuhne, jeho pozice musí být pečlivě označena, protože tak ztrácí svou viditelnou podobu. Pak se musí nejnovější člen posádky přiblížit k označenému místu, kde najde jen obličej nebo pouhou kůži ztuhlého muže. Jeho stav trvá většinou kolem hodiny, někdy však také celý den nebo noc, ale někdy také mnohem déle. Jednou to trvalošest měsíců, než muž "rozmrzl". Tyto "hluboká ztuhnutí" nejsou psychického původu. Je to výsledek hyperpole, které vzniká uvnitř pole těla jako následek účinku elektromagnetického pole s tak vysokou frekvencí.
Pro záchranu "hluboce ztuhlých" se muselo zkonstruovat speciální komplikované zařízení za více než 5 milionů dolarů. Když jeho stav trvá více než 24 hodin, obvykle se takto postižený člověk zbláznil - mluvil nesmysly a bláznivě pobíhal. "Hluboce ztuhlí" lidé nevnímají čas tak jako ostatní. Jsou jako lidé v kómatu, žijí, dýchají, vidí a cítí, ale přesto si mnoho věcí neuvědomují, například si neuvědomují přesně ani plynutí času. Lidé, postižení lehčím stupněm, si oproti tomu čas velmi přesně uvědomují. Mnoho lidí z původní posádky nezůstalo. Většina se zbláznila, jeden prošel zdí za vidinou svéženy (nikdo ho již nikdy nespatřil, ikdyž okolní oblasti byly pečlivě prohledány, nebylo z něj nalezeno nic - na druhé straně zdi se už neobjevil). Jeden muž nesl malý kovový kompas a z ničeho nic začal hořet. Další přiběhl, aby se ho dotkl, ale vzplál taky.
Alfred Bielek a jeho bratr se za strašných zmatků, které probíhaly na palubě v průběhu pokusu, kdy lidé a věci mizely, snažili co nejrychleji dostat z lodi, a tak se rozhodli skočit přes palubu. Alečekalo je ohromné překvapení. Místo, aby dopadli do vody, jak by se mohlo asi očekávat, ocitli se ve vojenském zařízení v Montauku, ve státě New York, ve Fort Hero. Ne však v roce 1943, ale o 40 let později, v roce 1983.
Setkali se tam s o 40 let starším doktorem Johnem von Neumannem, který pracoval na experimentu pod názvem Phoenix, pokračovatelem experimentu Rainbow. V Montauku byli ve vojenském podzemním zařízení mimozemšťanů, s vyspělým počítačovým systémem a dokonalým vybavením. Viděli helikoptéry, tryskový letoun Boeing 474, dokonce měli možnost podívat se na barevnou televizi, to všechno bylo ve 40. letech zatím nedosažitelný sen.
Zůstali v této časové zóně asi 12 hodin. Poté, co jim von Neumann řekl, že Filadelfský experiment a projekt Phoenix se spolu spojily v hyperprostorové bublině a že je nezbytné, aby se vrátili na Eldridge a zničili zařízení (připustil, že vytvořil umělou realitu, které se nedá ovládat), umístili je do časového tunelu a spustili energii. Když se vrátili na Eldridge, lidé na palubě hořeli a všude pokračovala davová hysterie, tak šli dořídící místnosti a rozbili zařízení. Dříve než pole skutečně přestalo působit, skočil Alfredův bratr Duncan znovu přes palubu a vrátil se zpět do roku 1983. stárnul však velkou rychlostí a velmi brzy zemřel.
Zajímavé je, že Neumann byl v roce 1983 již několik let oficiálně po smrti. Jedno z možných dalších vysvětlení by mohlo být, že se Eldridge během pokusu dostal do paralelního vesmíru, kde je možná mnoho věcí podobných, ale mnoho jich je také zcela jiných. Další možné vysvětlení je, že jeho smrt byla pouze zastírací manévr: A. Bielek totiž tvrdí, že Neumann skutečně v roce 1983 pokračoval s experimentem Phoenix a že jeho pohřeb byl fingovaný.
Doktor Morris K. Jessup pracoval ve 40. letech - tedy v době, kdy se Filadelfský experiment uskutečnil - pro FBI, byl to světoznámý astronom, vydával vědecké publikace a přispíval do vědeckých časopisů. Měl na starosti největší teleskop na jižní polokouli, řídil několik výzkumů zatemnění, objevil některé dvojhvězdy a měl skvělé vědecké výsledky.
Možná se Filadelfského experimentu sám účastnil, možná byl pouze očitým svědkem, ale vážně se o něj začal zajímat, když mu nějaký člověk - jmenoval se Carlos Allende (Carl Allen) - napsal v roce 1956 v souvislosti s Jessupovou knihou The Case for the UFO o jeho vlastní (Allenově) teorii Filadelfského experimentu. Allen také tvrdil, že je jeden z těch, kteří tento pokus přežili. Allende si začal s Jessupem dopisovat a ten mu přirozeně odpovídal stejným způsobem, jako každý autor na dopisy svých fanoušků. Nějakou dobu po navázání této korespondence požádala ONR (Office of Naval Research - Kancelář námořního výzkumu) Jessupa, aby se dostavil do Washingtonu. Musíme si připomenout, že cenzura zadržela všechny informace o tomto experimentu, kromě jediného krátkého článku ve filadelfských novinách. Ukázali Jessupovi kopii jeho knihy, do které někdo ručně vepsal obsáhlé poznámky k jeho teoriím týkajících se Filadelfského experimentu a činnosti UFO a která se záhadně objevila v Kanceláři námořního výzkumu. Dotazovali se Jessupa, jestli poznává rukopisy zjevně tří různých lidí, kteří své poznámky označili svými iniciálami. Jessup měl pocit, že poznává jedno písmo jako to, které patří Allendovi, a odevzdal Allendovy dopisy ONR. Námořní oddělení dalo následovně pořídit texaskou společností VARO v Garlandu 25 zcela stejných kopií knihy poznačené poznámkami červeným písmem Jessupovi, který obdržel tři kopie, řekli, že jde o náklad jen pro nejvyšší úředníky a pro potřeby oddělení.
Námořnictvo nikdy nic oficiálně o experimentu nepřipustilo, ale bezpochyby je kniha velmi zajímala. Jessup také zjistil, že se bezúspěšně pokusilo vystopovat Allenda podle zpáteční adresy na dopise a že ani další komentátoři, kteří psali o Jessupově knize, nikdy nebyli nalezeni. (Soudí se však,že to byli někteří z aktivátorů Filadelfského experimentu).
Jessup tedy začal sbírat všechny dostupné materiály a informace o Filadelfském experimentu, vyptával se státních úřadů a začal získávat o projektu ucelený pohled. Dne 20. dubna 1959 zavolal svému příteli, známému přírodovědci a ufologovi, Ivanu Sandersonovi,že odpoledne přijde a seznámí jeho a přátele s celým filadelfským případem.
Ke svému příteli se ale už nedostal. Hlídač Matheson Hammockaova parku John Goode v 18:45 na své poslední objížďce našel Jessupa v jeho automobilu s hadicí nataženou od výfuku k zadnímu okénku. Okno bylo ucpáno mokrými hadry. Když přišla odborná lékařská pomoc, mohla už konstatovat pouze smrt.
Ti, kteří Jessupa znali, znovu a znovu tvrdili, že nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl spáchat sebevraždu. Netrpěl depresemi a v jeho životě nedocházelo k žádným zvratům. Zdálo by se, že je šťastný, měl práci, rodinu, spoustu přátel a věnoval mnoho úsilí svému výzkumu UFO. Chyby nejspíše byla, že výzkum spojoval s Filadelfským experimentem, a proto se tak stal pravděpodobně prvním terčem který měl být umlčen.
UFO a experiment by podle všeho mohli mít mnoho společného. Je s tím spojeno mnoho dalších záhadných okolností, které se vám pokusíme přiblížit příště. Můžete se také těšit na rozhovor s Alfredem Bielekem o jeho skutečnostech spojených s Filadelfským experimentem.
Materiály, které sesbíral M. K. Jessup, se do dnes nepodařilo najít, je však pravděpodobné, že by mohly být schovány u Ivana Sandersona, ten je však nyní také po smrti a za svého života nic neprozradil. Proto by se také dalo říct, že vlastně neexistují žádné přímé důkazy o uskutečnění experimentu, nebo o jeho úspěších teleportovatči zneviditelnit obrovskou bitevní loď.
To vše dokázaly pochopit, pouze však na teoretické rovině, jen nejbrilantnější mozky našeho století, jako jsou například Albert Einstein či Nikola Tesla. Jediným praktickým uskutečněním se zdají být již výše zmíněné projekty, o kterých se dozvídáme z pramenů jako je kniha Filadelfský experiment (vydalo letos nakladatelství ETNA), Záhada Bermudského trojúhelníku od Charlese Berlitze. nebo jakým je například Internet. Na druhou stranu nemůžeme očekávat,že by vláda byla ochotna poskytnout nějaký důkazní materiál.

Filadelfský experiment

9. května 2007 v 17:45 | Míša |  Filadelfský experiment

Filadelfský experiment

Dittmar Chmelař


Dvacátého pátého července 1943 byl ve Spojených státech odstaven do doků torpédoborec USS ELDRIDGE s vojenským číslem DE-173. Tato válečná loď USA přešla do historie jako pokusný objekt jednoho z nejzáhadnějších vědeckých experimentů novodobé historie.

O samotné lodi se toho mnoho neví. Mezi mála dokumenty, které se zachovaly a které jsou roztroušeny na mnoha různých místech po celém světě, je velice málo informací o tomto torpédoborci. Ví se jen, že již 27. srpna 1943 ho převzalo americké válečné námořnictvo. Později se stopa po něm ztrácí... S největší pravděpodobností byl tento torpédoborec testován do konce roku 1943 u pobřeží Bermud, pak doprovázel konvoje do Evropy a do konce roku 1945 se plavil po Středozemním moři. V roce 1946 byl odstaven do zálohy a v roce 1951 byl prodán do Řecka. Avšak v řeckých dokumentech je jako datum jeho odstavení do doků uvedeno datum 25. června 1943! Palubní deník torpédoborce DE-173, jak se zdá, "zmizel". V oficiálních archívech amerického válečného námořnictva určitě stejným způsobem zmizela některá akta a taktéž celé svazky dokumentů, které obsahovaly celou řadu informací o bitevní lodi DE-173. Všechny tyto skutečnosti jednoznačně svědčí o snaze ukrývat fakta. Naskýtá se otázka, o jaká fakta šlo. Tady jsou aspoň některá z nich...

Geniální vědec Albert Einstein již koncem dvacátých let vypracoval neobvyklou unitární teorii pole. Avšak v roce 1927 zcela polekán ji stáhl zpět jako nekompletní a tudíž nedokončenou. Skutečnost však byla zcela jiná. Není žádným tajemstvím, že v roce 1943 pracoval Albert Einstein jako vojenský poradce vyzbrojovacího úřadu amerického válečného námořnictva. Svou práci v této instituci později zdůvodňoval tím, že se řídil šlechetnými pohnutkami, aby pomocí svého - jak tvrdil - "skromného" rozumu a umu přispěl k vítězství spojenců nad fašismem.

Matematický model unitární teorie pole začal začal Albert Einstein vypracovávat ihned po objevení obecné teorie relativity, která kromě jiného taktéž zdůvodnila ztotožnění tíže se zakřivením prostoru. Albert Einstein se pokoušel najít jiné geometrické vlastnosti prostoru s nimiž by bylo možné ztotožnit také jiná silová pole. Nešlo by redukovat na jednotné geometrické vztahy všechna silová pole a sjednotit je tak do jednotného unitárního pole, které by bylo vyjádřeno určitými geometrickými vlastnostmi prostoru? Albert Einstein podnikl pokus o "geometrizaci" tohoto hypotetického silového pole, o vyjádření ho ve tvaru změny určitých geometrických vlastností prostoru.

Doktor Berttand Russell v té době prohlásil, že unitární teorie pole (UFT) je kompletní, ale je příliš nebezpečná na to, aby byla lidstvu již dnes zpřístupněna. Přítel doktora Russella skrývající se pod pseudonymem dr. Franklin Reno, vypracoval v roce 1943, tedy v době, kdy pracoval ve výzkumné komisi národní obrany USA, metodu umožňující na základě využití postulátů unitární teorie pole vychylování světla až o 10%, což umožňovalo učinit neviditelným jakýkoliv hmotný objekt! Tato metoda, jakkoliv byla matematicky i fyzikálně spojitá, byla jednou velkou neznámou bez provedení patřičných ověřovacích zkoušek. Válečné námořnictvo USA však nechtělo příliš riskovat provedení podobných pokusů. Obávalo se celé řady vedlejších škodlivých účinků těchto experimentů, tj. změny barev a poruch barevného vidění, ionizace povětří, nebezpečných účinků silných magnetických polí jak na pevná tělesa, tak i na živé organismy.

Experimient využívající všech postulátů unitární teorie pole však byl nakonec přece jen uskutečněn. Došlo k němu v říjnu 1943 v docích filadelfského přístavu. Pokusným objektem byl torpédoborec USS ELDRIDGE s celou svou posádkou! Vlastním výsledkem pokusu byla neviditelnost torpédoborce včetně celé jeho posádky. K experimentu bylo použito na obou pólech zploštělého silového pole sféroidálního tvaru. Energie tohoto pole dosahovala do vzdálenosti jednoho sta yardů od paluby torpédoborce. Během pokusu bylo zjištěno, že osoby, které byly uvnitř silového pole, měly nevýrazný tvar a osoby, které byly mimo toto pole, vůbec neviděly vlastní objekt pokusu. Na hladině byla vidět pouze nevýrazná, postupně se ztrácející silueta lodi. V téže době, kdy torpédoborec zmizel z očí pozorovatelům v docích filadelfského přístavu, se tentýž torpédoborec objevil v přístavu Norfolk-Newport, Portsmouth. Byl tedy "teleportován" na vzdálenost 610 km do Virginie! Po několika minutách se opět objevil ve filadelfském přístavu.. Výsledky pokusu byly pro nezasvěceného pozorovatele přímo šokující. Navzdory tomu, že loď zůstala prakticky neporušná, osud její posádky byl hrozný. Většina členů posádky nenávratně zmizela. Někteří očití svědci pokusu tvrdí, že přešli do jiného světa. Pouze několik členů posádky torpédoborce nezmizelo. Jejich další osub však byl stejně děsivý, jako samotný pokus. Jeden z nezmizelých členů posádky přešel několik dní po pokusu přes stěnu svého bytu přímo před očima své ženy, svého dítěte a dvou dalších, stejně jako on nezmizelých členů posádky ELDRIDGE. Od té doby se již neobjevil.

Většina zbývajících, během pokusu nezmizelých členů posádky torpédoborce, se zbláznila. Jeden z nezmizelých námořníků se za několik dní "zdematerializoval" na nábřeží přístavu, další dva za několik dní na to zmizeli v baru nacházejícím se poblíž přístavu přímo před očima všech hostů a přítomných barmanek. Jeden z důstojníků válečného námořnictva, který se zúčastnil tohoto experimentu, prohlásil, že během pokusu bylo použito tak silné magnetické pole, že někteří lidé viděli dvojitě, jiní se smáli a potáceli jako opilií. Byli i takoví, kteří tvrdili, že pronikli do jiného světa a rozmlouvali tam s cizími bytostmi.

Všichni účastníci experimentu museli po jeho skončení složit přísahu, že všechno, co viděli, si musejí ponechat jpro sebe. Během rozpravy jim pro jistotu byla předána potvrzení o jejich nesvéprávnosti.. Někteří z přímých účadtníků pokusu ještě dnes přebývají v sanatoriích pro duševně choré, kde každý z nich okamžitě obdrží kvalifikovanou pomoc a péči v případě, že se "ocitne v prázdnu" nebo když zjistí, že je zase "mimo mísu, prostor a čas".

Co víme dnes o tomto experimentu? Není žádných pochybností o tom, že filadelfský experiment patří k nejvíce střeženým tajemstvím US NAVY. Dokumenty týkající se se tohoto experimentu jsou navzdory jeho oficiálnímu "odtajnění" stále nedostupné. Palubní deník DE-173 zmizel, údaje o pohybu a činnosti válečné lodi ELDRIDGE jsou zfalšované. Z archivovaných ročníků regionálních časopisů, které se objevily ve Filadelfii ve státě New Jersey v té době, "se ztratily" nejenom celé strany, ale i celá jednotlivá čísla.

Blízko k objasnění celého tajemství filadelfského experimentu byl doktor Morris J. Jessup z Michiganské univerzity. Byl mu tak blízko, že 20. dubna 1959 "spáchal sebevraždu" - nakolik se dá věřit údajům policie státu New Jersey. S Morrisem Jessupem se několikrát sešel Carlos Miguel Allende, známější pod svým poangličtěným jménem Carl M. Allen. Na podzim roku 1943 byl C. N. Allen členem posádky lodi SS ANDREW FURUSETH. Měl služební průkaz s číslem Z-41-6175, o čemž svědčí údaje v jeho námořní knížce podepsané Williamem D. Durhamem, velitelem USCG (United States Coast Guard).

V létě roku 1969 se C. M. Allen ohlásil v redakci časopisu APRO v Tusconu (stát Arizona). Potvrdil zde své dřívější informace poskytnuté jím dr. Jessupovi a doplnil je celou řadou dalších podrobností. Tvrdil, že jeho loď SS ANDREW FURUSETH plula těsně vedle torpédoborce DE-173 a že byl svědkem postupného mizení ELDRIDGE v nazelenalé mlze. Na potvrzení svých slov uvedl C.M.Allen celou řadu dalších zajímavých údajů, včetně jmen a příjmení námořníků, kteří byli stejně jako on svědky tohoto experimentu jako členové posádek obou lodí. Po ověření C.M.Allenem uvedených jmen námořníků se ukázalo, že tito námořníci byli opravdu členy posádek obou lodí. Řádného z uvedených námořníků se však již nepodařilo nalézt. Někteří zemřeli, jiní zmizeli beze stopy. Daleko zajímavější se však ukázala další skutečnost : Palubní deník lodi SS ANDREW FURUSETH byl "na příkaz velení válečného námořnictva" zničen.

Podle Allena ztratilo velení amerického válečného námořnictva soudnost, když provedlo tento historický experiment za bílého dne a použilo k tomu doprovodného totpédoborce, který prý mohl být v téže době mnohem užitečnější jako aktivní ochrana konvojů před torpédy nepřítele. Jinak to byl podle jeho mínění neobyčejný experiment rozhodující o možnosti realizace zneviditelnění hmotných přemětů, včetně živých bytostí a o možnosti vytvoření neporazitelného válečného loďstva. Carl M. Allen se pokoušel vzbudit zájem odpovědných osob o tuto problematiku.Kontaktoval v této záležitosti již zmíněného doktora Jessupa. Efektem této jejich spolupráce je známá kniha nakladatelství VARO. C.M.Allen potvrdil svůj podíl na vzniku této knihy svým dopisem: svému otci ze dne 31. března 1978 : "...je to kniha, kterou jsme napsali spolu s doktorem Jessupem z Michiganské univerzity před čtyřiadvaceti léty." Z této knihy čerpali autoři další knihy o filadelfském experimentu s názvem "The Philadelphia Experiment", William I. Moore a Charles Berlitz (autor knihy "The Bermuda Triangle"). C.M.Allen se také setkal s Robertem A. Goermanem, od kterého pochází informace, že v Allenových poznámkách na obalu knihy W. Moorea a Ch. Berlitze, kterou poslal svým rodičům o vánocích 1979 roku, je uvedeno : "...AUTENTICKÝ PALUBNÍ DENÍK lodi, která byla použita k expreimentu, NABITÝ ÚDAJI, NEBYL PRAVDĚPODOBNĚ ZNIČEN, ALE JE V NĚČÍM VLASTNICTVÍ. Následuje Allenův originální podpis (R.A.Goerman : "Allias Carlos Allende", Fate, 1980).

Hodně osob se pokoušelo poodhalit tajemství filadelfského experimentu. Robert Charroux uvádí, že k podobným pokusům také docházelo za "železnou oponou", tedy v bývalých komunistických zemích východní Evropy. Avšak kromě sdělení profesora Dora Todericiua v rumunském časopise Informatia a ruské verze této události, ve které se hovoří o filadelfském experimentu jako o přechodu z jednoho světa do druhého bez časového vektoru v případě, že vzdálenosti mezi působícími objekty jsou nekonečně velké (což je komentováno jako zvláštní případ Möbiova pruhu), nebyl nikde jinde v oficiálním tisku bývalých socialistických zemích východního bloku tento experiment US NAVY šířeji komentován.

Americký režisér Stewart Raffill natočil o filadelfském experimentu v roce 1984 97minutový sci-fi film PHILADELPHIA EXPERIMENT (u nás byl film vydán na videokazetě firmou Lars pod názven Napříč časem) podle literární předlohy Wallace Bennetta a Dona Jakobyho s Michaelem Paré a Nancy Allenovou v hlavních rolích. Film pojednává o filadelfském expreimentu jako o pokusu US NAVY, který byl uskutečněn dr. Renem v roce 1943 a pak znovu tímtéž vědcem o 41 let později. Během prvního pokusu v roce 1943 zmizí torpédoborec ELDRIDGE spolu se dvěma členy posádky, kteří se časovým tunelem dostanou do roku 1984. Během druhého pokusu v roce 1984 je generované silové pole zesíleno účinkem silového pole z generátorů na torpédoberci ELDRIDGE v roce 1943 a je příčinou postupného mizení jednotlivých objektů výzkumného střediska, kde je prováděn pokus. Silové pole postupně do sebe "nasává" - podobně jako černá díra ve vesmíru - hmotné objekty ze svého nejbližšího okolí. Jeden ze dvou zmizelých námořníků z ELDRIDGE je "nedostatečně poznamenán" silovým polem ze zmizelého torpédoborce, a proto "zmizí" zase zpátky do roku 1943. Druhý námořník se rovněž vrací zpátky přes časový tunel do roku 1943, aby vypnul generátory na ELDRIDGE.

Tento sci-fi film je bezesporu zajímavým názorem jeho tvůrců na možný průběh a důsledky filadelfského experimentu jakožto oficiálního pokusu o ověření případné možnosti časoprostorové teleportace hmotných objektů. Je na samotném divákovi, aby si po shlédnutí tohoto filmu vytyčil hranici mezi možnou pravěpodobností a pravděpodobnou nemožností. filmovými tvůrci naservírovaných názorů na průběh a důsledky filadelfského experimentu.

Co říci závěrem? Je třeba mít na paměti, že v pomyslném šanonu označeném štítkem "Nerozluštěné záhady" se stále nachází složka s nápisem "Filadelfský expreiment". Mimochodem, úřad amerického válečného námořnictva již vydal přes 5 miliónů dolarů na dementování jakýchkoliv informací týkajících se filadelfského experimentu. Případ je tak důkladně utajován, že ani agenti Mulder a Scullyová z FBI nevyrazili po stopách vedoucích k jeho objasnění. Je to hodně nebo málo, co víme? O čem svědčí překotná snaha mocenských orgánů US NAVY? K čemu tehdy na podzim roku 1943 v docích filadelfského přístavu vlastně došlo? Byl filadelfský experiment praktickým potvrzením Einsteinovy unitární teorie pole? Anebo všechno bylo a je zcela jinak? Až příliš mnoho nevyjasněných otázek na jeden jediný vědecký experiment. Nezbývá než doufat, že tajné sejfy amerického válečného námořnictva jednou přece jen promluví.
Dr.Dittmar CHmelař

Co se skrývá pod hladinou Ďábelského moře?

9. května 2007 v 17:07 | Míša |  Bermudský trojúhelník a tomu podobné

Co se skrývá pod hladinou Ďábelského moře?

Proslulý Bermudský trojúhelník není jediným místem na světě, kde se dějí podivné události. Podobným místem je také oblast Pacifiku nedaleko Japonska, přesněji, mezi Iwo Jimem a Marcus Islandem. Dostala výmluvný název - -- Ďábelské moře. Místní rybáři o tomto místě tvrdí, že je osídleno ďábly a zlými duchy, kteří nemilosrdně ničí jejich lodě.

Mizející lodě
Zmizelo jich tady skutečně hodně. Do černé listiny nezvěstných se například zapsala rybářská loď Eleventh Myoin Maru, která zmizela beze stopy 18. září 1952. Celou záležitostí se zabývala Japonská kancelář námořní bezpečnosti a vědci z Tokijské univerzity. Při důkladném zkoumání široké námořní oblasti a pravděpodobného místa nehody bylo zjištěno, že zde velice často dochází k výbuchům podmořských sopek, což by celou záležitost vysvětlovalo. Na dně oceánu byl objeven zcela nový vulkán, který dostal jméno Myoin-sho. O několik týdnů později byla domněnka potvrzena: ve vzorcích lávy, vyzvednutých ze dna oceánu, objevili vědci mikročástice pocházející ze zmizelého plavidla. Jestliže zbyly z rybářské lodi pouze částečky pozorovatelné pod mikroskopem, dá se předpokládat, že šlo o mimořádně silnou erupci.
Stanovisko k činnosti sopek pod mořskou hladinou v oblasti Bermud se zabývá R. L. Carsten. Ten také na toto téma napsal: ,,V místě vzniku sopky není mořské dno pravděpodobně silnější než 50 mil, je tedy ve vztahu k zemské kůře jenom tenkým povlakem. Jsou v něm hluboké trhliny a štěrbiny vzniklé nerovnoměrným ochlazováním a smršťováním. Podél těchto kritických čar se žhavá láva tlačí vzhůru, nakonec vybuchuje a vylévá se do moře. Podmořská sopečná činnost je však od pozemské odlišná. Na pevnině se roztavená hornina, plyny a další vulkanická hmota dostávají do ovzduší otevřeným kráterem. Na mořském dně si sopka musí poradit s obrovskou váhou vody, která na něm spočívá. Přes jejich obrovský tlak se však vulkanická činnost nezastavuje, sopka se postupně dere vzhůru tlumenými výbuchy spojenými s výronem lávy."
Můžeme si tedy představit, co se v takovém okamžiku děje na hladině moře. V závislosti na síle výbuchu vzniká vlnobití nejen v místě zrodu nové sopky či v místě už známého vulkánu, ale i širokém okolí. Nejznámější případ tohoto druhu byl zaznamenán v předminulém století. V roce 1860 explodoval malý ostrůvek vzniklý sopečnou činností -- Krakatau -- ležící mezi Jávou a Sumatrou. Výbuch tehdy vytvořil třicetimetrovou vlnu, která způsobila smrt desetitisíců lidí. Mohutnost vlny byla zaznamenána při pobřeží Indického oceánu a na Hoornova mysu, který obešla a pronikla do Atlantiku. Dokonce ji bylo možné zaregistrovat i v průlivu La Manche. Ozvěnu exploze slyšeli obyvatelé Filipín, Austrálie a na Madagaskaru, vzdáleném 3000 mil! Mrak sopečného prachu chrlený z útrob Krakatau se vznesl do stratosféry a téměř celý rok způsoboval na zeměkouli vskutku zajímavé západy Slunce. Poslední velký výbuch Krakatau v roce 1883 už nebyl tak mohutný. Přesto bylo do atmosféry vyvrženo 18 km krychlových skalního podkladu a na západní Jávě zahynulo 36 000 lidí. Tedy obrovská, ničivá síla!
Připouští se, že výbuch podmořské sopky Myoin-sho nepatřil k nejsilnějším. Byl však natolik mohutný, aby zničil loď, která se nacházela v její blízkosti.
V Ďábelském moři zmizela také japonská obchodní loď Fith-Kaiyo-Maru. Tento případ má však podivné pozadí. Na moři ani pod jeho hladinou nebyly totiž nalezeny žádné stopy katastrofy, přestože loď, jak se později potvrdilo, přepravovala ve svých prostorách 30 tun oleje, který by na hladině moře musel nezbytně zanechat mastné skvrny, pokud ovšem šlo o katastrofu.

Podobnost čistě náhodná?
Zvláště markantně se Ďábelské moře předvedlo v letech 1950--1954. V té době zmizelo v oblasti deset lodí a více než sto lidí. Vyprovokovalo to další akci japonské vlády, která vyslala vědeckou expedici na lodi Kaio Maru V. Tato výprava skončila naprostým fiaskem. Loď s celou posádkou i vědci beze stopy zmizela.
Oblast Ďábelského moře byla velice podrobně zkoumána pomocí amerických letadel. Bylo potvrzeno, že má v podstatě stejnou rozlohu jako oblast smrtícího Bermudského trojúhelníku. Společné mají ještě to, že v obou oblastech leží magnetický a geografický pól na 80. poledníku, který tvoří západní hranici ,,trojúhelníku", a po protnutí severního pólu procházejí jako 150. poledník Ďábelským mořem.
Americký vědec I. Sanderson tvrdí, že takových nebezpečných míst můžeme ve světových oceánech napočítat nejméně deset. Je zajímavé, tvrdí tento muž, že se vyskytují na stejné geografické šířce jako Bermudy. Na severu od rovníku, právě tak jako na jih od něho, a to ve stejných vzdálenostech.
Aleš Hruška, odborník na paralelní světy, se dokonce domnívá, že tato místa mohou přenášet lodě a letadla do jiného bodu v prostoru a čase. Je údajně možné, že rybářská loď Eleventh Myoin Maru vplula do tohoto bodu a byla ,,odmrštěna" do pravěkých dob, kdy se utvářel svět. Zde se stala rybářská bárka s posádkou obětí vulkanické činnosti naší Země. Podle A. Hrušky se takovýto skok v čase udál před několika lety na letišti v Miami. Dopravní letoun National Airlines -- Boeing 727, sledovaný obsluhou pozemní stanice na obrazovce radiolokátoru, náhle zmizel, aby se na ní objevil teprve po dalších deseti minutách. Když přistál, a to bez problémů, cestující byli vítáni, jako by vstali z mrtvých. Posádka zírala na techniky jako hypnotizovaná, co se vlastně děje. Jeden z techniků totiž křikl na pilota: ,,Člověče! Vždyť vy jste už deset minut byli na onom světě!"
Když si cestující porovnali čas na svých hodinkách s letištními, jejich hodinky byly zpožděny o deset minut.

Hippoturtleox

9. května 2007 v 16:23 | Míša |  Lochnesská příšera a jí podobní

Hippoturtleox


V březnu roku 1962 lovili ryby na jezeře Lough Dubh otec a syn Mullaneyovi. Toto jezero leží v hrabství Gallway v Irsku. Na udici chytili velice bizarního tvora. Podle popisu vyděšených rybářů byl velikosti krávy, s krátkýma tlustýma nohama, měl tmavé tělo pokryté krátkými chlupy či štětinami. Nejzajímavější bylo zakončení čtvercového obličeje který byl zakončen nosorožčím rohem. Celou oblast prohledávali dobrovolné oddíly místních mužů vyzbrojené zbraněmi ale již nic nenašli. Oba rybáři se setkání utrpěli značný šok a byli rádi, že se vlasec přetrhl.

Příběh pomalu upadl v zapomnění a byl brán spíše jako výplod fantasie či halucinace pana učitele se synem. Ovšem v září roku 1984 ve zprávě agentury Associated Press byla uvedena podobná příšera obývající odlehlé tibetské jezero Duobuzhe. Zpráva obsahovala informaci že tato příšera v roce 1972 byla zabita čínskými vojáky a donesena do místní vesnice. Její v podstatě dobytčí tělo bylo obaleno hrubou hroší kůží a nohy připomínaly tvarem nohy želví. Hlava byla zakončena krátkými žíhanými rohy. Zvíře popisem velice připomínalo již zmíněného tvora z Irska.
image1


Prackatý červ - Tatzelwurm

9. května 2007 v 15:53 | Míša |  Další tvorové

Prackatý červ - Tatzelwurm

Výzkumné cesty za příšerami a dosud neznámými zvířaty na jiný kontinent jsou velice nákladné a organizačně náročné. Přitom málokdo ví, že za nestvůrou typu obrovského červa zabijáka olgoj chorchoje se nemusíme trmácet až do vzdálené gobijské pouště. Něco podobného a neméně tajemného máme hned za rohem - v rakouských Alpách! Záhadný živočich žije v rakousko - švýcarských Alpách a místní lidé ho zde nazývají Tatzelwurm - prackatý červ.

Poprvé jsem se s tímto dosud vědecky neprobádaným živočichem setkal loni na podzim. Tedy ne přímo s ním, ale s člověkem, který o něm ví pravděpodobně nejvíc. Ivan Mackerle je jeden z našich nejznámějších záhadologů. V jeho soukromém archivu se dnes dá najít nejedno tajemství či záhada. V loni na podzim jsem se tedy dozvěděl, že už několik let Ivan Mackerle do svého archivu shromažďuje svědectví o existenci tatzelwurma. Slovo dalo slovo a v létě 97. roku jsem dostal od Ivana nabídku účastnit se v historii vůbec první expedice, která se bude snažit záhadu prackatého červa prozkoumat.

Do rakouských Alp jsme odjížděli každý zvlášť. Místo setkání s expedicí mělo být nedaleko Salzburgu v městečku Unken na úpatí alpských masívů. Právě Unken je jedním z míst, kde se záhadné zvíře objevilo. V roce 1799 se místní sedlák Hans Fuchs vydal do Thalbruckského průsmyku, který je nedaleko Unkenu, sbírat lesní plody. Podle dochovaných zpráv sedláka tehdy napadli dva tetzelwurmové. Hans Fuchs se tehdy tak vylekal, že na místě zemřel. Příběh dodnes připomíná pomníček kousek za Unkenem. Nepozorný turista by ho snadno přehlédnul. Stojí totiž vedle luxusního zájezdního hostince. Snahou výpravy bylo pokusit se najít co nejmladší svědectví o setkání s tímto záhadným živočichem. Právě proto se také expedice vydala do onoho zájezdního gasthausu stojícího vedle pomníčku. Majitel restaurace Martin Friedel sice legendu o tatzelwurmovi znal, ale na žádného pamětníka, který by se s prackatým červem setkal, si nevzpomněl. "Setkání z tatzelwurmem už dnes nebude tolik jako dříve. Lidé přecijen nechodí tak často do hor, jako tomu bylo v minulosti. Ale uvidíte, třeba na něj právě vy narazíte." řekl nám sympatický muž při našem odchodu.
Jeho poslední slova mohla možná znít trochu ironicky, o setkání s tatzelwurmem ale existuje celá řada svědectví z mnohem mladší doby a také od mnohem důvěryhodnějších zdrojů. Jedním z takových svědectví je i zpráva rakouského tajného rady dr.A.von Drasenowitsche roku 1908. Tento velice vážený muž v novinách Grazer Tagblatt popsal podivný příběh svého přítele, myslivce, kterému plně důvěřoval. Ten se během své pochůzky setkal poblíž Murau ve Štýrsku s neznámým zvířetem asi půl metru dlouhým připomínajícím tlustého červa. Zvíře na něj zaútočilo dvoumetrovým skokem. Myslivec do něj několikrát bodnul nožem a tak se útočníka podařilo zahnat.

Zprávy o podobných záhadných setkáních se v oblasti Alp začaly množit jako houby po dešti. Všechny si byly až příliš podobné a popis záhadné nestvůry se shodoval. Ve třicátých letech tak německý časopis Kosmos provedl anketu, kdy se snažil zmapovat co nejvíce svědectví o setkání s neznámou příšerou. Výsledek byl překvapující. Podařilo se shromáždit 60 svědectví doložených místopřísežným prohlášením. Mezi svědky byla celá řada významných a důvěryhodných osobností. Popis prackatého červa byl až nápadně shodný. Jedná se o zvíře dlouhé asi 60 až 100 cm, s válcovitým tvarem těla. Zvíře je hnědé a má zašpičatělý ocas. U hlavy mají být malé přední končetiny -"pracičky". Podle nich se tedy zvíře nazývá prackatý červ - tatzelwurm.
Cesta expedice vedená Ivanem Mackerlem a jeho kamarádem fotografem Jirkou Skupienem pokračovala do dalších lokalit, odkud pocházely zprávy o podivných setkáních s tatzelwurmem. Několik svědectví mluvilo o výskytu záhadného červa u alpských jezer. Nezbývalo tedy nic jiného, než prozkoumat horská plesa. Výsledek byl ale nulový. Poslední případ, kdy tatzelwurm na člověka zaútočil z jezera byl popsán v roce 1926 v Oberes Murtal. Šlo o dvanáctiletého pastevce. Podle propočtů expedice byla tedy šance tohoto očitého svědka najít. Dnes by mu mělo být něco přes 80 let. Pátrání v této oblasti ale také nepřineslo žádné výsledky. Nikdo o oné příhodě nic nevěděl a nebo možná vědět nechtěl. Síly expedice byly tedy směřována na prověření faktů, které by mohli záhadu alpské nestvůry vysvětlit alespoň trochu racionálně. A to byl právě úkol pro expedičního biologa a speleologa Watera Pavliše.

Podle většiny svědectví Joe pravděpodobné, že jde o jakého si obojživelníka. Walter se tedy snažil získat co nejvíce podrobností o lokalitách, kde se měl tatzelwurm vyskytovat. V Thalbruckském průsmyku jsme zjistili, že místní klima i přírodní podmínky odpovídají lokalitám, kde obojživelníci žijí. Dostatek vodních toků a potravy v podobě drobných korýšů byl pro záhadnou potvůrku, jak jsme jí začali po několika dnech naší výpravy přezdívat, ideálním působištěm. Každý večer se expedice snažila pozorovat místa, kde měl záhadný červ žít. Desítky pročekaných hodin s dalekohledy a teleobjektivy byly na každodenním pořádku. Nezabralo ale ani kladení nejrůznějších návnad na jílovitých březích místních potoků a říček. Po záhadné příšeře ani stopy. Walter coby vědec se samozřejmě snažil alpské tajemství vysvětlit co nejracionálnější. Podle místních zoologů, se kterými mluvil jde o pouhou záměnu s alpským salamandrem, tedy mlokem.

S čím se tedy řada lidí žijících v alpách setkala? Šlo skutečně o záhadné a dosud vědecky neprozkoumané zvíře, nebo jen o jistý druh mloka, ze kterého udělal strach místních opravdovou nestvůru? Marně jsme se snažili najít jediný pozůstatek po mýty opředeném živočichovi. Snad v některém z muzeí budeme mít úspěch. Alespoň jedinou fotografii, nebo kus jeho kosterních pozůstatků. Zkrátka něco, od čeho by se dalo odpíchnout konečné rozluštění této záhady. Výsledkem hledání po nejrůznějších muzeích bylo objevení malé vitríny s expozicí věnované tatzelwurmovi v přírodním muzeu v Salsburgu. Expozice popisuje příběh, který se udál nedaleko Unkenu v zasklené vitríně stojí asi půlmetrový model tatzelwurma, jak by měl podle popisů jednotlivých svědků vypadat. Jak se později dozvídáme, kostru tatzelwurma se lidem podařilo objevit jednou a to ve třicátých letech. Byla odeslána k vědeckému prozkoumání na universitu do Haidelbergu. Tady ale veškeré stopy po tomto nálezu končí. Jediným přímým svědectvím je fotografie švýcara Balkina, kterému se podařilo při jedné z mnoha alpských výprav zachytit hlavu záhadného živočicha vyčuhující z houštiny.
Fotografie byla sice řadou vědců označena za podvod, podoba zvířete na ní zachyceného ale odpovídá řadě popisů tatzelwurma. Díky skvělým známostem Ivana Mackerleho s předními světovými kryptozoology se expedici podařilo získat fotokopii jednoho vydání německých novin, kde byla jediná fotografie záhadného prackatého červa otištěná. Měli jsme tedy před sebou obrázek s nejpravděpodobnější podobiznou tatzelwurma. Snímek nebyl příliš kvalitní a tak poznat rozpoznat jakékoliv podrobnosti bylo nesnadné. Walter Pavliš s Martinou Fialovou, studentkou paleontologie se snažili najít sebemenší podrobnosti s některým dosud vědecky popsaným obojživelníkem. Po několikahodinové debatě, kdy se díky nepříznivému počasí sešla celá výprava v jediném stanu si Martina s Walterem vzpomněli, že něco podobného, jako máme před sebou na fotografii už někdy předtím viděli. Zbývalo jen si vybavit, kdy a kde se s něčím podobným setkali. Netrvalo dlouho a záhada byla téměř odhalena.
V padesátých letech komunistický pohlavár Číny přivezl tehdejšímu prezidentovi K. Gottwaldovi jako dar dva živé velemloky bahenní. Zvířata neskončila na talíři tehdejších vladařů, ale v akváriu přírodovědecké fakulty UK v Praze. Dodnes prý jeden z obou velemloků žije. Oči všech členů expedice se rázem rozsvítili jako plamínky svíček. Že bychom snad objevili záhadu prackatého červa? Okamžitě následovala smršť nejrůznějších otázek, jak živočich podobný alpské nestvůře vypadá, jak se chová a co vlastně žere. Všechny údaje, které Walter a Martina věděli se dali snadno aplikovat na život záhadného červa. Možnému rozluštění záhady by odpovídala i skutečnost, že podle vědeckých záznamů v oblastech, kde byla hlášena setkání s tatzelwurmem, se vyskytovaly živočišné druhy příbuzné obojživelníkovi z akvária pražské přírodovědecké fakulty.

Přestože se expedici nepodařilo tatzelwurma najít nebo vyfotografovat, informací, které výprava pod vedením Ivana Mackerleho a Jiřího Skupiena během cesty v Alpách získala, byla spousta. Možná že se skutečně v roce 1799 nedaleko Unkenu alpský sedlák hans Fuchs setkal s obřím druhem mloka, který ho dokázal vyděsit k smrti. Možná, že sklepení pražské přírodovědecké fakulty skutečně skrývá v jednom z akvárií rozluštění záhady, která alpské horaly trápí desetiletí. Záhada prackatého červa - tatzelwurma nebyla tedy znova zcela objasněna. Co bude dál. To ukáže teprve další čas. Nezbývá nic jiného, než výsledky celé výpravy pečlivě spracovat a vyhodnotit. Alpy opouští expedice po týdnu bádání. Jsou stejně tajemné, jako když jsme poprvé přijížděli. Zahaleny do husté mlhy valící se z vrcholků i nadále skrývají tajemství prackatého červa. Kdo bude dalším z těch, který se s alpským přízrakem setká. Podaří se ho někdy polapit, nebo alespoň pořádně vyfotografovat?
Autor: Pavel Hájek
image1
Jediná fotografie tatzelwurma od švýcara Balkina vzbudila mnohé pochybnosti