Březen 2007

Lamie

28. března 2007 v 16:15 | Míša |  Démoni
Lamie
Lamie byla Diovou milenkou, za což ji Héra (Diova žárlivá manželka)zaklela do podoby hada, ale nesměla ji zabít. Od té doby se traduje kult Lamií - žen, které mají schopnosti upírů a z nic netušících mužů vysávají životní sílu a zabíjejí je. Dodnes takové sekty existují a aktivně provozují svou činnost.

Harz Mountainský vlkodlačí příběh

26. března 2007 v 21:03 | Míša |  Vlkodlaci
Harz Mountainský vlkodlačí příběh:
Považovaný Breber a hraběnka Hilda byli na dovolené v Harz Mountains v Německu. Jednu noc, kterou strávili v hostinci, mluvili se šenkýřem. Řekli mu otom, jak měli během cesty hrozné potížě přejet potok. Šenkýř poznal potok a řekl páru, že by z něj nikdy neměli pít. Hilda se zděsila, jelikož z potoka pila. Brzy poté, co tak učinila, začala mít noční můry. Také se tehdy začaly kolem ztrácet děti. Jedné noci přišla do kanceláře Counta žena a prosila ho, aby ji následoval prohlašujíc, že viděla zvíře, které jí vzalo dítě. Žena běžela rychleji, než on, a honila zvíře do domu. Venku Count slyšel křik smíšený se zvířecími zvuky. Když se dostal dovnitř, uviděl v rohu mrtvou ženu a zvíře mající kapuci. Mělo tvar ženy, ale celé tělo mělo porostlé srstí. Zvíře zamířilo k oknu, tak na ně vystřelil. Když sehnall světlo, zřetelně viděl, že osoba, kterou zastřelil byla hraběnka.


VISUM ET REPERTUM - jeden z nejlépe zdokumentovaných případů!

26. března 2007 v 18:24 | Míša |  Upíři

VISUM ET REPERTUM

Jedním z nejlépe zdokumentovaných, nejznámějších a zároveň nejzáhadnějsích je případ z vesnice Medvědija v Srbsku, o kterém se zachoval úřední dokument, který budu citovat. Název zní:
VISUM ET REPERTUM stran tak zvaných upírů, čili vysávačů krve v Medvědiji v Srbsku na turecké hranici 1.ledna 1732.

Na opětná udání, že ve vesnici Medvědija v Srbsku tak zvaní upíři mnoho osob bídně sprovodili ze světa vysávavše jim krev, byl jsem na rozkaz zdejšího vrchního velitelství spolu s pány důstojníky a dvěma vojenskými ranhojiči k tomu ustanovenými vyslán, abych věc podrobně vyšetřil. Vyšetřování toto konali jsme za přítomnosti velitele setniny hajduků, kapitána Goršice Hadnaka barjaktara a starších hajducké vesnice. Tito, byvše vyslechnuti, udali jednohlasně, že asi před pěti lety jeden tamní hajduk, jménem Arnold Paole, který si pádem z vozu zlomil vaz, za svého života často vypravoval, že byl za svého pobytu u Gosovu v tureckém Srbsku často velmi prudce soužen upírem a že teprve, kdyz pojedl hlíny z hrobu takového upíra a potřel se jeho krví, byl jeho pronásledování zbaven.

Zmínění hajduci vypověděli dále toto:

1. Dvacet až třicet dní po smrti uvedeného Arnolda Paola stěžovali si někteří obyvatelé vesnice, že jsou v noci krutě trýzněni; z nich pak skutečně čtyři osoby zemřely. Aby tomu zlu učinili přítrž, vykopali zmíněného Arnolda Paola asi za čtyřicet dní po jeho smrti z hrobu a shledali, že jeho mrtvola jest úplně neporušená, že mu tekla zcela čerstvá krev z očí, uší a nosu, že rubáš a prostěradlo v rakvi byly veskrze zkrvavené atd. Poněvadž z toho poznali, že zde běží o skutečného upíra, probodli mu podle obyčeje srdce špičatým kůlem, přičemž
2. vydal zcela dobře slyšitelné steny a vyšla z něho hojnost čerstvé krve. Spálili tudíž mrtvolu ještě téhož dne a popel hodili do hrobu. Všichni, kdož byli upírem usmrceni, stali prý se rovněž upíry. Vykopali proto svrchu zmíněné čtyři osoby z hrobu, vyšetřili je stejným způsobem, propíchli jim srdce kůly a spálili je rovněž na popel. K tomu připojili svědci, že Arnold Paole útočil též na dobytčata a vysával jim krev. Poněvadž pak
3. lidé požili z těchto dobytčat maso, ukázalo se brzy, že jsou v obci noví upíři, a skutečně v době tří měsíců zemřelo sedmnáct mladých i starších osob, a to většinou bez předchozí nemoci ve dvou až třech dnech. Při tom hlásil
4. hajduk Jovíra, že jeho snacha Stanjoska před patnácti dny se odebrala svěží a zdráva na lůžko, o půlnoci však se strašným křikem za velkého zděšení naříkala, že syn hajduka, jménem Miloe, zemřelý před čtyřmi nedělemi, ji rdousil, a že cítí velkou bolest na prsou. Od té doby chřadla, až osmého dne zemřela.

Potud vypověděli svědci. V úředním spisu se pokračuje dále:

Ještě téhož dne odpoledne odebrali jsme se v průvodu uvedených hajduků na hřbitov, abychom dali otevříti hroby, podle udání podezřelé, a plníce vysoký rozkaz, prohlédli mrtvoly v nich pohřbené. Při tom se ukázalo podle výsledků pitvy toto:

1. Mrtvola ženy jménem Stana, dvacetileté, která zemřela před třemi měsíci po třídenní nemoci, byla úplně neporušená, bez veškeré stopy hniloby. Po otevření mrtvoly se ukázalo in cavitae pectoris množství čerstvé krve. Cévy, a to arterie i veny, nebyly naplněny sraženou krví, nýbrž byla v nich nalezena právě tak, jako v plicích, játrech, žaludku a ostatních vnitřnostech, čerstvá a tekutá krev, jako u zdravého člověka. Na nohou a rukou byly nalezeny čerstvě narostlé nehty a čerstvá kůže.
2. Mrtvola ženy, jménem Milica, asi šedesátileté, zemřelé po tříměsíční chorobě a před devadesáti dny pohřbené. V dutině prsní bylo nalezeno mnoho tekuté krve. Vnitřnosti byly v témže stavu, jako pod číslem 1. Při pitvě mrtvoly vyslovili všichni přítomní hajduci podiv nad otylostí zemřelé, kterou všeobecně od mládí znali jako velmi hubenou a vyzáblou, takže její otylost nastala až po smrti. Stala se upírem, poněvadž jedla maso z ovcí, zahubených upíry.
3. Osmileté dítě, ležící v hrobě již devadesát dní, bylo shledáno zcela ve "stavu upírském".
4. Mrtvola šestnáctiletého syna hajduka, jménem Miloe, pohřbená před devíti nedělemi po třídenní nemoci, se podobala ve všem ostatním upírům.
5. Totéž bylo shledáno u sedmnáctiletého syna hajduka, jménem Jáchym, jenž zemřel po třídenní nemoci a byl v hrobě osm neděl a čtyři dny.
6. U mrtvoly ženy, jménem Ruša, pohřbené před šesti nedělemi po desetidenní nemoci, bylo nalezeno velké množství čerstvé, tekuté krve nejen v dutině prsní, nýbrž též in fundo ventriculi.
Totéž bylo shledáno u jejího dítěte, pohřbeného před pěti nedělemi ve věku osmnácti dnů. 7. Mrtvola desetiletého děvčete, zemřelého před dvěma měsíci, byla shledána zcela ve "stavu upírském". V dutině prsní měla mnoho čerstvé krve.
8. Vykopané mrtvoly jisté ženy hajdukovy, zemřelé před sedmi nedělemi, a jejího, před jednadvaceti dny zemřelého děcka byly nalezeny v pokročilém stupni hniloby, ač byly pohřbeny v téže půdě a v přímé blízkosti ostatních otevřených hrobů.
9. Mrtvola třiadvacetiletého sluhy jistého hajduckého desátníka, jménem Rhade, pohřbená před pěti nedělemi, byla nalezena rovněž v pokročilém stupni hniloby.
10. Totéž bylo shledáno u ženy zdejšího barjaktara, zemřelé před pěti nedělemi, a jejího dítěte.
11. Mrtvola šedesátiletého hajduka Stanka, zemřelého před šesti nedělemi, byla nalezena neporušená, bez stopy hniloby s množstvím čerstvé krve.
12. Rovněž ve "stavu upírském" byla nalezena mrtvola dvacetipětiletého hajduka Milca, zemřelého před šesti nedělemi.
13. Stanjoska, dvacetiletá žena hajdukova, zemřelá před osmnácti dny po třídenní nemoci, byla nalezena v obličeji úplně červená a živé barvy; je to táž, která byla - jak svrchu vylíčeno - zemřelým synem hajduka Miloem o půlnoci rdoušena. Na pravé straně pod uchem měla dlouhé, krví podlité místo. Při otevření rakve proudila jí z nosu čerstvá krev, jakož byla nalezena i v dutině prsní. Též její vnitřnosti byly neporušené.

Po vykonané prohlídce byly mrtvolám, u nichž byly shledány příznaky upírství, přítomnými cikány zutínány hlavy a s jejich těly spáleny, popel byl pak vržen do řeky. Ostatní mrtvoly byly vloženy zase do svých hrobů.

Actum ut supra.

Jan Flickinger v.r., plukovní ranhojič slavného pěšího pluku z Fürstenbuchu
Jan Jindřich Siegell v.r., ranhojič slavného morulského pluku
Jan Bedřich Baumgartner v.r., ranhojič téhož pluku

Dole podepsaní potvrzujeme, že vše, co plukovní ranhojič slavného pluku Fürstenbuchova se svými oběma pomocníky stran svrchu uvedených upírů zjistil, ve všem souhlasí s pravdou, že vyšetřování se konalo v naší přítomnosti a bylo námi řádně zkoumáno.
Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy.

Büttner v.r., podplukovník slavného pluku Alexandrova
J.H.von Lindenels v.r., praporčík téhož pluku

V Bělehradě 26.ledna 1732

Netvor z jezera Glenade

24. března 2007 v 20:42 | Míša |  Lochnesská příšera a jí podobní

Netvor z jezera Glenade

V listu Irish Press vyšel v prosinci roku 1969 článek Patricka McGeoye, podle nehož v jezeře Glenade ve stínu pohoří Keelogue žije obrovský netvor. Patrick, který žije nedaleko, velice dobře zná legendu o děsivé příšeře přezdívané Dobherchu, která jednoho dne v roce 1722 vylezla z jezera a sežrala Grace Connollyovou, manželku muže jménem MacLochlinn. Legenda praví:

A se svou ženu Grace Connollyovou
žil prostý život bez starosti
celé roky v míru až do toho dne
kdy z jezerních vod vyšlo to
co zničilo všechno jejich štěstí
a jejich sny a plány další
vodní netvor a duše černá
ten obávaný Dobherchu…

Na poli mezinárodního folklóru si tato legenda už dávno zajistila nesmrtelné první místo a mnohý průmyslový magnát a učený doktor zavítal na ono proslulé místo. Snad nejproslulejším návštěvníkem, kterého Pat na břehu jezera seznamoval s pozadím legendy, byl švédský korunní princ Gustav. Pat přitom tvrdí, že netvor byl na březích jezera nedávno znovu spatřen.
O něco dříve v roce 1969 napsal pan Desmond Rushe o Lough Nahooin poblíž zálivu Clifden:

"Odpoledne dvanáctého února roku 1968 pan Albert Coyne, který pracuje v místní továrně na zpracování mramoru, vzal na procházku k jezeru svých pět dětí. Slunce právě zapadalo, ale obloha byla čistá a všude bylo dost světla. Pan Coyne se svými dětmi (a později i paní Coyneovou) zahlédli ve vodě tvora, kterému trčela hlava asi šedesát centimetrů nad hladinou. Přiblížil se k nim na několik metrů, otevřel tlamu a ukázalo jim hrozivé zuby."

Pan Coyne nezahlédl žádné oči, a kdykoli se při plavání hlava zanořila pod vodu, vynořila se záda. Odhadoval, že tvor měřil zhruba čtyři metry. Ani paní Coyneová neviděla žádnou stopu po očích, ale všimla si dvou malých výstupků, které pokládala za uši. Na těle nerozeznala žádné údy a řekla, že tvor byl "černý, lesklý a bez ochlupení jako úhoř, a jeho ocas byl plochý a zakulacený jako list lopaty."

Vraťme se na závěr zpět k příšeře z Loch Ness - David James, bývalý člen britského parlamentu a předseda úřadu pro vyšetřování fenoménu Loch Ness prohlásil následující:
"Udělejme si v jedné věci jasno. Neexistuje žádná "Lochnesská příšera", která by tam žila po desítky tisíc nebo milióny let. To je naprostý nesmysl. Cílem našeho vyšetřování je stádo nebo hejno tvorů, kteří plodí další jedince a vyvíjejí se jako každý jiný živočišný druh v těchto vodách, odříznuti od moře po dobu nějakých pěti nebo sedmi tisíc let. Jedna věc je naprosto jasná: něco tam je. Příliš mnoho spolehlivých osob vidělo příliš mnoho přesvědčivých věcí a možnost náhody, shody okolností a klamu je tak malá, že celý fenomén nemůžeme odbýt jako pouhou něčí představivost." Pan James prohlásil, že ve vodách Loch Ness a pravděpodobně i v jiných jezerech na celé zemi žije nějaký druh vodního živočicha, kterého moderní věda zatím stále ještě nezná. Věří v to, že před mnoha tisíci lety byly během období geologického neklidu od moře odříznuty pobřežní zálivy podobné fjordům, které vytvořily jezera se slanou vodou. Postupem času se tato jezera změnila ve sladkovodní a s proměnami jezera se vyvíjely i živočišné druhy, které v nich žily.

Z knihy: IRSKÉ DUCHAŘSKÉ HISTORKY (Patrick Byrne, 2006)

Telefonáty zesnulých

24. března 2007 v 20:29 | Míša |  Duchové

Telefonáty zesnulých

Lidé odpradávna věřili, že život nekončí smrtí, ale pokračuje dál v nějaké jiné dimenzi. Existují záznamy o různých způsobech, jak lze navázat kontakt s mrtvými, například prostřednictvím telefonních přístrojů. Přitom pozůstalí v žádném případě netrpěli halucinacemi, jelikož mnozí si hlas zemřelého bez problémů nahráli.



Před pár lety zasáhla do života čtyřicetileté Jiřiny z České Lípy tragédie. Její manžel, řidič z povolání, usnul za volantem a při srážce s kamionem přišel o život. Žena zůstala s dvěma dětmi v malém domku sama a jen s vypětím všech sil zvládla zařídit pohřeb a ostatní formality dědického řízení. Zhruba po týdnu ji však ve třináct hodin zneklidnil podivný telefonát. Ještě když muž žil, měl ve zvyku své ženě kolem jedné hodiny odpoledne zavolat, říci jí pár milých slovíček a sdělit, kdy se v ten den vrátí domů. Není tedy divu, že paní Jiřinu zvonění vylekalo. To ještě netušila, kdo bude na druhém konci aparátu.

Zájem o rodinu

Žena velmi opatrně zvedla sluchátko a vtom prý uslyšela, jak její manžel říká: "Ahoj, miláčku, tak copak bude dnes k večeři? Vrátím se asi v šest večer. Zatím pa." Neznámý na druhém konci zavěsil a paní Jiřina se polomrtvá hrůzou sesula do křesla. Hlas v telefonu prý nade vši pochybnost patřil jejímu muži. Ten už byl ale přece déle než týden po smrti. Podruhé se telefon rozdrnčel o víkendu. Tentokrát ho zvedl patnáctiletý syn Petr a z druhé strany na něj promluvil mrtvý otec. Nakázal mu, aby se staral o maminku, a ptal se ho na známky ve škole. Nakonec prý jeho hlas zanikl v praskotu a šumění. Bledý chlapec se málem zhroutil.

Volal zesnulý muž skutečně ze záhrobí? Anebo obtěžoval nešťastnou rodinu nějaký vtipálek? Rozhodně podobných telefonátů z říše mrtvých se dočkalo i mnoho dalších pozůstalých, kteří přísahali, že slyšeli mluvit svého blízkého.

Volání odnikud

Je nesporně zajímavé, že v počátcích budování telefonní sítě k úkazu hovorů ze záhrobí nedocházelo. Počet těchto případů začal narůstat až v době, kdy jednotlivé státy zaváděly automatické ústředny. Už z této skutečnosti je zřejmé, že se nejedná o skutečný rozhovor se zesnulým, nýbrž o dosud neobjasněný mimosmyslový fenomén.
Řadu navzájem velice podobných případů prozkoumali v 70. letech minulého století američtí parapsychologové Scott Rogo a Raymond Bayless. Své výsledky shrnuli v knize Telefonáty zesnulých, v níž mimo jiné poukazují na mnoho styčných bodů, jimiž se jednotlivé události vyznačují.

Například postiženými jsou téměř výhradně lidé, kterým v nedávné době zemřel někdo velmi blízký. Zároveň musí být splněna podmínka, aby dotyčný o smrti milované osoby věděl. Barva a intonace hlasu v telefonu přesně odpovídá zesnulé osobě. Volající zná také všechny drobné detaily ze života mrtvého. Na přímý dotaz, kde se teď nebožtík nachází, však tajemný neznámý nikdy neodpoví. Buďto otázku přejde bez povšimnutí, nebo odpovídá "no přece tam", "ty víš kde", "kde bych asi byl?" a podobně. Pokud pak volaný navrhne schůzku či setkání, účastník na druhém konci to zdvořile, ale rezolutně odmítne.

Záznam na pásce

Doba hovorů je podle badatelů také velmi krátká. Většinou mrtví řeknou jen několik málo vět a hlas pak zanikne v praskání a šumu. Byly sice zaznamenány i půlhodinové rozhovory, ty jsou ale opravdovou výjimkou.

Pozoruhodné je rovněž to, že k některým lidem se jejich údajní zesnulí dovolali i tehdy, když dotyční změnili svá telefonní čísla. Rogo a Bayless se dokonce pokusili pomocí policejní techniky identifikovat stanici, odkud hovor přišel. Výsledek však skončil fiaskem. Jinak dokonale fungující aparatura hlásila, že sítí žádný telefonát neproběhl.
Autoři knihy jsou si přitom jisti, že pozůstali v žádném případě netrpěli halucinacemi, jelikož mnozí si údajný hlas zesnulého bez problémů nahráli na magnetofon.

Přání otcem myšlenky

Lze vůbec telefonáty ze záhrobí nějak exaktně vysvětlit? Parapsychologové opatrně připouštějí, že řešení může spočívat v zatím neprozkoumaných schopnostech lidského mozku.

Extrémně silný stres ze žalu patrně vyvolá fenomén podobný poltergeistovi. V tomto případě však uvolněná psychokinetická energie nepůsobí létání a destrukci předmětů, ale vybíjí se jako hlas zesnulého v telefonu. Proto se nedá identifikovat volající stanice a proto také po vyčerpání mentální síly dochází k postupné přeměně hovoru na praskot a šum.

Způsobili si tedy paní Jiřina a její syn šokující zážitek svou silnou podvědomou touhou znovu slyšet milovaného manžela a otce? Možná ano. Nikdo z odborníků ale přesnou odpověď nebude znát asi nikdy.


Ing. Vladimír Červinka

Kdo jste?

24. března 2007 v 19:49 | Míša |  Ankety
Hlasujte prosím.

Jaký je den?

24. března 2007 v 19:48 | Míša |  Ankety
Hlasujte prosím.

Jaké je roční období?

24. března 2007 v 15:12 | Míša |  Ankety
Hlasujte prosím.

Kolik je vám let?

24. března 2007 v 15:05 | Míša |  Ankety
Hlasujte prosím.

Stalo se vám taky?

24. března 2007 v 14:31 | Míša |  Ankety
Hlasujte prosím.

Prožitek blízkosti smrti

24. března 2007 v 14:12 | Míša |  Ankety
Hlasujte prosím. Váš názor je pro mě důležitý!

Dějí se zázraky?

24. března 2007 v 14:06 | Míša |  Ankety
Hlasujte prosím.

Co bude po smrti?

24. března 2007 v 14:04 | Míša |  Ankety
Zajímal by mě váš názor na život po životě. Hlasujte prosím.

Textilní duch

24. března 2007 v 13:58 | Míša |  Duchové

Textilní duch

V pondělí 21. ledna 2002 se na Klub psychotroniky a UFO obrátili obyvatelé jistého bytu v Ostravě a další jejich příbuzní, všichni rozrušeni velmi podivnou událostí.

Dne 19. ledna 2002 asi ve 3. hodiny ráno, šla mladá matka nakrmit svojí přesně tříměsíční dceru. Po vstupu do místnosti si všimla, že je v ní nápadně chladno, ačkoli radiátory hřály. Po odkrytí peřinky bylo na dítěti oblečení potrhané, ačkoli to spokojeně spalo. Totéž se stalo i o den později, 20.1.2002.

V tomto bytě v panelovém domě, byla tato matka s dítětem právě na návštěvě u své sestry. Bylo doporučeno, aby se s dítětem okamžitě navrátila zpět domů, což učinila.

V pondělí 21.1.2002 majitelka bytu při otevření skříně zjistila, že má roztrhané džíny. Když našla potrhané kapesníky, ze strachu z bytu na čas odešla. Když se navrátila, našla další rozervané rifle. Po dobu návštěvy je měl půjčeny manžel její sestry.

V bytě není žádné zvíře. Před dvěma malými dětmi majitelky bytu událost utajili, v jejich chování nebyla zjištěna žádná změna ani averze vůči návštěvě.

Při prohlídce dětského oblečení poškození neodpovídá mechanickému roztržení, k čemuž je nutné podle vykonané zkoušky, značné síly dospělého muže. Poškození spíše vypadá jako rozpad látky po potřísnění nějakou chemikálií a následném vyprání. Obyvatelé tvrdí, že oblečení bylo před použitím v pořádku, vypráno bylo i s jinými věcmi stejného charakteru a složení, a se kterým se nic podobného nestalo.

Při zkoumání historie bytu, ve kterém majitelé bydlí 1,5 roku, bylo zjištěno, že předtím byl byt delší dobu neobydlen, neboť v něm prý došlo k zastřelení jakési dívky. Jednu stěnu bytu má vymalovanou na černo. Vzhledem k delšímu časovému období od události se to dosud nepodařilo ověřit, sousedů se ptát nechce ani není z pochopitelných důvodů zvědavá na podrobnosti.

Od 24.1.2002 se nic dalšího již nestalo.


Klub psychotroniky a UFO - Ostrava

Kdo se to ozýval?

24. března 2007 v 13:50 | Míša |  Duchové

Kdo se to ozýval?

V pražském Podskalí a v Uhříněvsi v roce 1874 strašilo.

Jde o historickou skutečnost: začátkem prosince 1874 se začaly v podskalské ohradě "U Turků", ozývat tajuplné zvuky, připomínající hlas dětské trubky. Zjev tehdy vyvolal mnoho hluku a každého večera se tu shromažďovaly stovky zvědavců. Zasáhla i policie, ale nic nevypátrala. Strašidlo zmizelo stejně záhadně, jak se objevilo. Zbyly jen písničky a dohady, jak řádění strašidla nějak racionálně vysvětlit.

Velmi podobně a kupodivu téměř ve stejných dnech se "strašidlo" objevilo i v Uhříněvsi, v tamním starém mlýně. První zprávu o uhříněveském strašidle najdeme v "Pokroku" z 6. prosince 1874. To se však již jistě strašidlo projevovalo po několik dní, lépe řečeno nocí:

"v noci prý ozývá se bouchání a praskání, nebo slyšáno žalostivé a úpěnlivé vzdychání... nájemníci ve mlýně prý mluví o hrozném vidění nočním, jiní mají za to, že jde o skučení větrů nebo svévolné zpívání, třetí myslí, že to nepokojné svědomí."

O další čtyři dny později další zpráva: "Strašidlo ve zdejším mlýně pana Kolihy řádí pořád ještě a celá věc působí mnoho křiku v městečku našem. Posud nepodařilo se vypátrati divné spády strašidla, nájemníci jsou celí poděšení a hlídači na hlídky vyslaní nemají pokoje."

Dopisovatel si v dalším neodpouští málo zakryté útoky na majitele mlýna, který byl současně uhříněveským starostou - ze zpráv máme dojem, jako by strašení vyvolal kdosi, kdo má zájem na novém využití mlýna, - "an prý se o tom mluví, aby byl zde zřízen velikolepý obchod s kůžemi z domácích výrobků."

V Podskalí i v Uhříněvsi ustaly tajuplné jevy stejně náhle, jak začaly.

Badatelé hledali mezi oběma jevy nějakou logickou souvislost. Jedna z hypotéz, kterou vyslovil univ. prof. dr. Jiří Král, vysvětluje tzv. "podskalské strašidlo" jako tzv. Aelovu harfu. To je strunný hudební nástroj, který se rozeznívá dutím větru nebo umělým průvanem. Je to úzká dutá skříňka, kterou je napjato několik střevových strun, a to i přes dolní i horní kobylku; rozeznívá se, je-li postavena kolmo proti směru silnějšího vzduchového proudu. Prof. Král se domýšlí, že se s ní seznámil některý z podskalských plavců, kteří se pravidelně dostávali hluboko do Německa a přišli ještě dál. Upozorňuje také na zprávu P. Šebesty v cestopise "Svítání nad pralesem", z oblasti kmene Jakudů na Malajském poloostrově. Jejich čarodějové upevňují na stromy v pralese duté díly bambusů, do nichž navrtali otvory. Vítr, který do nich vniká, vyluzuje pak z těchto »varhan« rozmanité tóny, které se za silnějšího větru spojují v mohutný koncert, jenž za noci působí skutečně strašidelně, jako hudba duchů.

Další spojení mezi Podskalím a Uhříněvsí viděli badatelé také v tom, že starosta pan Koliha byl stavitelem, a ne stejném čísle Pokroku se píše, že stavěl např. v Dubečku vížku na kostele. Dřevo z podskalských ohrad šlo tehdy z velké části na stavby. Badatelé se domnívali, že uhříněveský starosta a stavitel se zřejmě znal s majitelem ohrady "U Turků" panem Procházkou. Jeden nebo druhý mohl znát »tajemství« Aelovy harfy a uplatnili je k strašení. Buď šlo o nějaké ekonomické pohnutky, anebo jen o taškařici.

Je otázkou, zda by podobné jevy mohly být využity k nějakému ekonomickému prospěchu, spíše naopak. Čím větší rozruch, tím více problémů a nežádoucí pozornosti na podnikatelské aktivity. Pokud zvuky z Podskalí by bylo možné svést na Aelovu harfu, v uhříněveském mlýně se mluví i o dalších zvucích a dokonce i o "vidění". Je také otázkou, proč se "harfa" ozývala jen večer. Jindy vítr nevál? A co je na těchto místech dnes?


Podle : Pulec, M.: Uhříněveské strašidlo. Svobodné slovo, 1965 (L. Čermák)

Podivná postava

24. března 2007 v 13:38 | Míša |  Příběhy z různých zdrojů

Podivná postava

Vždycky jsem se snažila vše si logicky vysvětlit. Také má výchova byla spíše materialistická, jako asi většiny lidí mého věku. Až jednou...

Můj bývalý manžel byl sportovec, průmyslovák a jezdil závodně na kanoi. Každý den chodil na trénink do loděnice, někdy si po něm zahrál s přáteli ping-pong a domů vždy běhával stejnou trasou podél řeky na Slovany, pak kolem bývalých kasáren na Bručnou, kde bydlel. Jednoho dne v létě před půlnocí; když přibíhal na konec kasáren, objevila se před ním na Nepomucké silnici ohromná postava, která kráčela proti němu. Manžel odhadoval její velikost na 5-6 metrů. Říkal, že se ho v tom momentě zmocnil takový děs, jako kdyby se setkal s něčím ze záhrobí. Postava se pohybovala přímo proti němu, jako kdyby ho chtěla chytit. Manžel se rozběhl, těsně pod jejími lokty proběhl a utíkal k domu tak vyplašený, že ani neodemykal. Branku přeskočil a tloukl na dveře jako šílený.

Tomuto vyprávění jsem zpočátku nevěnovala příliš pozornosti; spíše jsem je brala z humorné stránky. Ale manžel se zlobil a tvrdil, že zažil skutečný děs, který nemohl vzniknout vůči jakkoli přestrojenému člověku. Začala jsem se vyptávat, jestli slyšel kroky. Tvrdil, že ne, že pohyb toho tvora byl natolik podivný, že mi to neumí vysvětlit. Po mnoho večerů jsme se k této záhadě vraceli, ale nic jsme nevyřešili.

Po několika letech jsme sledovali v televizi přistání amerických kosmonautů na Měsíci. Seděli jsme jako přilepení před televizní obrazovkou, aby nám nic z těchto historických okamžiků neuniklo, když tu při prvních krocích na Měsíci amerického kosmonauta manžel vykřikl, že to je ten pohyb, ta chůze toho obra, kterou mi neuměl vysvětlit ani popsat.

Na jedné přátelské sešlosti jsem dávala k dobru manželův podivný zážitek. Jaké bylo mé překvapení, když se ozval jeden z přátel, že o tom nechtěl mluvit, aby ho ostatní nepodezírali, že měl halucinace. Totéž prý spatřil jednou v noci, když jel autem.

Po těchto dvou svědectvích jsem vše začala brát vážně a o podivné záhadě vyprávěla svému strýci, přesvědčenému materialistovi a "osvícenému" inženýrovi: Nestačila jsem se divit, když se mi svěřil, že něco podobného spatřil jako sedmileté dítě: Jeho babička měla ve Stodůlkách u Prahy hospodu, chlapce dali spát do prvního patra, když najednou začal křičet, že se mu někdo obrovský dívá oknem do pokoje.

Lidé vyběhli, hledali žebřík, ale nikoho nenašli. Žádný mu to prý nikdy nevěřil. Popis záhadné bytosti odpovídal údajům z manželova a přítelova vyprávění.

Nina N., Plzeň

Byl to incubus?

24. března 2007 v 13:26 | Míša |  Démoni

Byl to incubus?

Před časem jsme obdrželi dopis o záhadném příběhu z věznice…

Předně se omlouvám za gramatiku, ve škole jsem nevynikal. Chci napsat ne o UFO, ale pro mě záhadné události, která se mě přihodila. Nikdy jsem o tom nechtěl s nikým mluvit, natož psát, ale chci spíše znát názor nějakého odborníka, nebo jestli se podobný zážitek také někomu přihodil.

Tak tedy, přibližně před 5ti roky jsem jel do Německa, kde jsem se dostal do vězení. První tři neděle jsem byl na samotce a dost jsem tam psychicky strádal. Nechal jsem se přeložit k jednomu Němci na dvoucelu a tam to začalo. V noci mě něco zbudilo, někdo vedle mě ležel. Vyskočil jsem s postele a vidím, že spolubydlící klidně spí, znovu jsem zalehl a pomyslel sem si, že se mě něco zdálo. (Při psaní mě opět mrazí jako před 5ti léty.)

Jen sem zavřel oči, opět se mě to začalo dotýkat a já, aniž bych řekl něco nahlas, tak v mozku jsem zaznamenal: "Jsem žena a chci se s tebou milovat."

Začal jsem s ní automaticky komunikovat (zřejmě telepaticky) a souhlasil jsem. Připadal sem si jako blázen, ale vše jsem prožíval i cítil fyzicky. Nechci podrobně popisovat sexuální hrátky, ale tato setkání se opakovala pravidelně každý večer a já už z toho byl vyčerpán.

Jednou jsem jí řekl, že jí už nechci, i když mě to bylo příjemné. Ona mě řekla, že si mě vezme s sebou, ale já to nebral vážně. Můj parťák se mě jednou ptal, co že mě je, že nevypadám dobře. Nic jsem mu ještě neřekl, až déle.

Musím ještě podotknout, že mě hrozilo 5 let, takže jsem stále myslel na to, že si vezmu raději život a krátce na to přišlo první setkání - s osobou? - nebo jak tomu mám říkat?

Zkrátka jednoho večera po odmítnutí z ničeho nic se ozvala rána, zablesklo se a ze stropu spadla zářivka. Lekl jsem se, kamarád také vstal a ptal se - co se stalo? Řekl jsem, že nemám potuchy, že jsem zahlédl záblesk a pak třesk padající zářivky. To jsem měl potom klid až do rána.

Jenže ráno při snídani jsem jí opět fyzicky ucítil, že sedí na mé židli a já jí na klíně. Tak jsem vyskočil a kamarád po mě koukal, co to dělám. Já se rozhodl, že se mu svěřím, i když jsem musel slíbit, že nic říkat nebudu.

Ještě ten večer to zase bylo u mě v posteli. Řekl jsem kamarádovi, že si má lehnout do mé postele, jestli něco cítí, ale on řekl že ne, i když si tam na chvíli lehl.

Začal jsem z toho už mít nahnáno, protože už mě to začalo obtěžovat ve dne i v noci. Vůbec už se mě to nelíbilo a měl sem pocit, že se s toho zblázním a nebo že už blázen jsem.

Ještě pár dní se to opakovalo. Na druhé straně jsem také musel přemýšlet o trestu. Byl jsem na pokraji zhroucení. Nechci popisovat den za dnem, mrazí mě ještě dnes při těchto vzpomínkách.

Dva dni před soudem jsem měl ten nejhorší zážitek. Opět v noci jsem musel obdařovat tuto - zřejmě ženu? - jelikož jsem jasně rozpoznával, že má vagínu, a v tom jsem cítil, jak mě hrozně začalo tlouct srdce a já už měl za to, že už je to moje poslední hodina. Pamatuji se ještě, že jsem sáhl na rám postele a než jsem se ho dotkl, tak mě z prstů vyšlehl blesk a hrozně mě začalo brnět celé tělo. Promítl se mě také celý život a já si řekl, že je to konec, když se moje myšlenky zastavily u mých dvou synů a také mě napadlo prosit Boha. Když jsem se začal modlit, tak jsem cítil, že se začínám opět vracet do těla. Při tom el. výboji jsem vůbec nevnímal tělo a měl jsem pocit, že jsem někde mimo tělo.

Na to osoba zmizela a já se bál už usnout a do rána sem seděl a nespal. Ráno jsem jí opět cítil ale už nebyla agresivní. Přesto stále chtěla rozmlouvat, ale já se snažil jí ignorovat, ovšem bylo to těžké.

U soudu jsem dostal podmínku a ujížděl jsem domů, jak to nejrychleji šlo. Ještě pár dnů mě to strašilo, ale nakonec jsem se toho zbavil. Cítím se naprosto normální, ale měl bych zájem vědět, jestli je nějaké vysvětlení pro tento jev. Kromě toho chci ještě dodat, že jsem abstinent, takže alkohol můžete vyloučit.

Jirka

Z archivu KPUFO - Cesty psychotroniky
Můj komentář:
Mám jen jednu připomínku: Pokud se skutečně jednalo o démona, tak jistě ne o Inkuba, nýbrž o Sukubu. Inkubus je totiž démon mužského pohlaví.

Rusko

24. března 2007 v 12:57 | Míša |  Vlkodlaci
Osoba hodlající proměnit se ve vlkodlaka odejde do lesa, zabodne do stromu měděný nůž a tančí oko něj, pronášeje přitom příslušná zaříkání. Poté se její duše zmocní duch Vlka.

Portugalsko

24. března 2007 v 12:49 | Míša |  Vlkodlaci
V Portugalsku jsou vlkodlaci obecně nazýváni lobis-homems. Ve 14. stol. byl jeden z druhů lobis-homem velmi rozšířen. Na rozdíl od většiny ostatních národů představoval portugalský vlkodlak kupodivu zdvořilého a přátelského tvora. Když se nějaký člověk dostal pod vliv kouzla, stačilo mu k proměně na ve vlkodlaka pouze přijít na křižovatku (ono tradiční ohnisko zlých sil) a začít se plazit po zemi. Poté se coby lobis-homem potuloval krajinou a hlasitě vyl, nikomu však neubližoval. Tato politování hodná bytost byla snadno rozpoznatelná od vlka, neboť její ocas byl kratší než vlčí a porostlý žlutou srstí.

Kromě něj se však v Portugalsku vyskytoval ještě jeden, zcela odlišný druh. Byl to jakýsi démonický protipól výše zmiňovaného vlkodlaka. Nebyl zdaleka tak obvyklý a měl přímou spojitost s černým uměním. Zlí lobis-homemové mohli být rozpoznáni podle tvaru očí, či přítomnosti ďábelského znamení na nějaké části těla.