Paranormální: Kouzelný dědek

24. února 2007 v 20:36 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Kouzelný dědek
Vladimír je to, čemu dnes máme zvyk říkat úspěšný mladý podnikatel. Ve svých ani ne pětadvaceti letech je majitelem obchodu s výpočetní technikou, vývojového studia softwaru a malého vzdělávacího centra. Má asi pět zaměstnanců, externě spolupracuje s dalšími deseti lidmi. Není velký boháč, ale je na dobré cestě se jím stát.
Kdybyste ho viděli přede dvěma roky, pravděpodobně byste ho nepoznali. Byl to, čemu obvykle říkáme "socka". Špinavý klient úřadu práce se potloukal po hospodách a mimo občasné brigády načerno nedělal nic. Ovšem pouze do okamžiku, než potkal pohádkovou postavu. Možná.
Bylo 3. března 1999. Sociálka byla daleko, takže Vladimír neměl skoro žádné peníze. Po poledni se byl projít ve městě, pak se stavil na pivo v nádražní restauraci. Bylo tam totiž nejlevnější.
"Nádražka", jak se onomu podniku důvěrně říká, byl pajzl té nejhorší kategorie. Zakouřená místnost s výčepem na jedné straně a s ventilátorem u stropu. Bylo kolem druhé odpoledne, sál byl skoro prázdný. Vladimír seděl u stolu, pomalu usrkával teplý Ostravar a četl si noviny. Pak ho do nosu udeřila vůně jemného tabáku. Ohlédl se.
U sousedního stolu seděl starší muž. Od pohledu byste jej považovali asi za bezdomovce. Ještě špinavější a v ještě roztrhanějších šatech než náš hrdina. Pil čaj s rumem a kouřil cigaretu, kterou si před chvílí ubalil. Přesto ale na něm bylo něco divného. První, co Vladimíra zaujalo, totiž nebyl vzhled toho člověka, ale jeho pohled. Černé oči byly jako dva uhly mezi světlým plnovousem a šedými vlasy. Stařec se díval přímo na něj, jako kdyby se usmál. Pak mu rukou naznačil, aby si k němu přisednul.
Protože až do tohoto okamžiku seděl Vladimír u stolu sám a noviny ho už stejně nebavily, vzal své pivo a změnil židli. Dali se do řeči. Jak plynuly minuty, Vladimír si uvědomoval, že na jeho společníkovi je více podivných věcí než jen pohled. Byly to spíše detaily, takové, jakých si na první pohled nevšimnete, ale které jsou důležité. Měl velice jemný tabák, který nosil v sametovém váčku. Těžký benzínový zapalovač, na kterém bylo zlaté plastické písmeno J. Stejné písmeno bylo na každém z kovových knoflíků jeho vesty. Dědek s sebou nosil cibulové hodinky na řetízku připevněném k vestě ve stylu počátku minulého století. Mluvil pomalým a hlubokým, téměř hrdelním hlasem. Na bezdomovce byl, jedním slovem, zvláštní.
Mluvili spolu asi hodinu. Když Vladimír dopil své pivo a chtěl odejít, dědek mu objednal čaj. A tak tam, v zakouřené nádražce, seděli a hovořili o všem možném. Politice, sportu, vědeckých objevech... Právě díky poslednímu tématu se dědek najednou podíval Vladimírovi přímo do očí a zeptal se ho: "A proč jsi vlastně tady?" Vladimír mu pověděl o tom, jak vychodil školu a jak už roky hledá práci. Řekl mu, co by chtěl dělat, kdyby na to měl. Že jeho snem je podnikat. Dědek zakýval hlavou. "Chceš dostat šanci?" Vladimír této otázce zcela nerozuměl, ale dědek pokračoval dál. "Jestli ano, počítej s tím, že bude jen a přesně jedna. Nesmíš ji promarnit, protože už žádnou další nedostaneš. Rozumíš?" Zakýval hlavou.
"Máš desetikorunu?" zeptal se dědek. Vladimír zašátral v peněžence, poslední tam skutečně byla. "Dej mi ji." Dědek sebral desetikorunu. Pak vytáhl z kapsy kožený měšec na mince. Ještě dřív, než do něj peníz vhodil, vytáhl jinou kovovou desetikorunu a posunul ji po stole k Vladimírovi. Ten se usmál, nerozuměl tomu, co dědek udělal. Druhá mince byla také obyčejná desetikoruna, ovšem až na to, že byla úplně nová. Leskla se ve světle zářivky u stropu. Vypadala, jako kdyby ji ještě nikdo v ruce nedržel. "Běž a hoď ji tam do toho," řekl děda, ukazuje přitom na hrací automat v rohu místnosti. "Mačkej všechny liché." Vladimír poslechl a za méně než deset minut měl tisícovku v drobných. Když je měnil u pultu za bankovku, dědek už stál vedle něj a zaplatil útratu. "Teď půjdeš se mnou." Následující události vypadají jako sen. Dědek s Vladimírem prošli celkem čtyři kasina a hráli. I když hrát je v tomto případě slabé slovo. Byla to nekončící řada výher a při každé se množství Vladimírových peněz prudce zvětšovalo. Přestože oba dva vypadali otrhaně, ochranka je vždy bez problému pustila dovnitř i ven. Mezi hrami seděli u čaje a Vladimír musel dědkovi říkat, co s penězi udělá. Jak si zařídí živnostenský list, jak se odhlásí z úřadu práce, jak pronajme bývalou cukrárnu a jak ji přestaví za pomoci svého strýce, jak začne podnikat. Když už bylo pozdě, řekl dědek Vladimírovi, ať zavolá domů, že nepřijde. Nasedli na noční vlak, ráno byli v Praze. Tam se celý den opakovala historie minulého odpoledne a večera. Nakonec měl Vladimír z původních deseti korun skoro dva miliony. Byl to příjemně velký štos bankovek v novém kufříku. Zašli do spořitelny a Vladimír si tam všechny peníze uložil na do té doby prázdné sporožiro. Nasedli do večerního vlaku a jeli zpátky domů. Vladimír cestou usnul. Když se probudil, dědek byl pryč.
Dnes je z něho šťastný podnikatel. Ne všechno mu sice vycházelo a jednou o svůj podnik dokonce málem přišel. Přesto se vzpamatoval. Dědka už neviděl, v nádražní restauraci se prý před tím dnem ani po něm neobjevil. Přesto má čas od času dojem, že k němu do obchodu čas od času vejde někdo, kdo ho připomíná. Možná se přichází podívat, jak Vladimír využil příležitosti...
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 14.2.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

ZDROJ:

Text - Novinky.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama