Únor 2007

Posílejte!

25. února 2007 v 20:08 | Míša |  Vaše příběhy
Zatím jste minic neposlali, tak posílejte! Ať tu něco je!


Paranormální: Výpadek

24. února 2007 v 20:37 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Výpadek
Ze všech zatím vydaných dílů našeho miniseriálu o paranormálních jevech tak říkajíc "za humny" mne osobně zní příběh, který vám budu vyprávět dnes, nejneuvěřitelněji. Přesto právě o dnešním tématu bylo napsáno již několik knih a natočeno filmů. Je totiž o jevu, kterého se všichni bojíme asi více než všech mimozemšťanů a duchů dohromady.
-------
Byl pozdní večer na přelomu listopadu a prosince loňského roku. Otřískaným žigulíkem se domů z oslavy narozenin vracela veselá společnost asi pěti přátel jednoho soukromého zemědělce z jižní Moravy. Hrálo rádio, prozpěvovaly se budovatelské písně a jediná střízlivá osoba v autě, řidič Mirek, nadával na ostatní, že je v kabině příliš zahuleno.
Světla žigulíku najednou osvítila výstražný trojúhelník postavený na silnici. Kus před ním se rýsovaly obrysy jiného, neosvětleného vozidla. Mirek si řekl, že má asi někdo poruchu a krátce zapřemýšlel, zda zastavit a pokusit se pomoci. Vzezření jeho spolujezdců totiž vyvolávalo dojem, že se z auta každým okamžikem rozutečou a už je nikdy nikdo v okolních lesích nenajde.
Ještě dříve, než však stačil dokončit myšlenku, jeho vozidlo zaškytalo a motor se zastavil. Světla Lady 2101 pohasla a v kabině bylo najednou zvláštní ticho prožírané skřípáním kol. "Tak to je v háji," řekl si.
Žigulík ještě ujel z mírného kopce samospádem asi padesát metrů, než se definitivně zastavil. Společnost uvnitř najednou utichla. Stáli těsně před autem, které bylo označeno přenosným trojúhelníkem. Byla to nová Oktávie tmavé, nejspíše vínové barvy. Dalších přibližně sto metrů před nimi stálo ještě jiné vozidlo.
Mirek vystoupil z vozidla. Následovali jej další dva spolucestující, kteří náhle jakoby rázem vystřízlivěli. Došli k Oktávii. Měla otevřenou kapotu a u ní stáli dva muži. Nyní si všichni uvědomili, co bylo na celé situaci nejzvláštnější, a sice tma. Světlomety všech aut byly vypnuté, nebyla zde žádná montážní lampa, žádné světlo v kabině, nic. Okolo bylo zvláštní šero způsobené odlesky cárů sněhu, ale nic vyloženě umělého. U otevřené kapoty stáli dva muži.
Mirek se zeptal, co se jim stalo. Jeden z mužů pokrčil rameny. "Prostě to nejede. Najednou se mi zastavilo a nic. Nejde elektřina, nefunguje mi mobil. Nemůžu nastartovat, nesvítí mi hodinky." Mirka tato odpověď trochu dostala. Najednou se za ním ozval trochu kvičivý výkřik Petra, jednoho ze spolujezdců ze žigulíku: "Ty vole, on má pravdu!" Martin držel svůj mobilní telefon a mával jim ve vzduchu. Displej, ani klávesy nesvítily. Mirek vytáhl z náprsní kapsy kožené bundy svou motorolu a stiskl klávesu. Nic. Podíval se zpět na ty dva muže: "Jak dlouho tu stojíte?" Jeden z nich strčil ruce do kapes: "Nevím, asi tak půl hodiny." "A poslali jste třeba někoho do vesnice? Je to tak čtyři kilometry zpátky," odvětil Martin. "Jo, už tam šel ten, co mu patří ta škodovka tam vepředu." Mirek si matně vzpomněl, že asi v polovině cesty mezi poslední vesnicí a tímto místem skutečně jakousi osobu míjeli. "Tak to je divný."
Debatu vyrušilo rychlé škrtání. Pavel, jiný ze spolucestujících z oslavy, si pokoušel zapálit cigaretu plynovým zapalovačem. Zapalovač škrtal jiskry, ale nechtěl vzplát. "Doprd. co tomu je? Ještě před chvilkou fungoval." Druhý z mužů u kapoty Oktávie na něj odsekl něco jako: "Kašli na to." První z nich si hluboce oddechl. "Nebojíte se?" zeptal se trochu naivně Mirek. "Ne, už jsem to jednou zažil. Nefungovalo nic. Vůbec nic. Dva dny v kuse." Mirek matně tápal v paměti po místě dostatečně odlehlém, že by mohlo být tak dlouhou dobu odříznuto od světa. "A kde se to stalo?" Odpovědí bylo nové oddechnutí si: "V pětasedmdesátým. V Moldávii. Dva dny se k nám snažili dostat autem, vrtulníkem. Dva chlapi se kvůli tomu málem zabili."
Tato věta dodala celé situaci ještě větší a obrovitější punc hrůzostrašnosti. Naštěstí byla přerušena pozitivním vývojem událostí. V kabině Oktávie se rozsvítila stropní lampička. Svítila tak jen na půl vlákna asi pět sekund a pak zase docela zhasla. Okolí se ponořilo do šera na další dvě minuty.
Pak se najednou rozezněl hukot větráku v žigulíku. Lampička v nejbližším autě se opět rozsvítila a vzápětí nato potkávací světlomety. Člověk s rukama v kapsách vstal z kapoty, zabouchnul ji a podíval se na Mirka. "No, myslím, že je čas jet." Vzápětí se na silnici vzadu objevilo světlo. "Tak už to funguje?" zeptal se hlas. Byl to řidič přední škodovky. Všichni spěšně nasedli do svých vozidel, dva chlapi s Oktávií si sbalili výstražný trojúhelník a jejich auto zmizelo velikou rychlosti někde ve předu. I Mirek se svými kolegy nastoupili do otřískaného vraku ruské výroby a rozjeli se.
Byla to zvláštní událost. Nejen svým průběhem, ale i později. Od okamžiku, kdy se auto zastavilo, do momentu, kdy zase bylo schopné jízdy, uběhlo asi půl hodiny. Jak je však možné, že se řidič škodovky, který šel do vesnice, objevil bez jakéhokoliv vozidla už za půl hodiny zpátky na místě? Vždyť šel do relativně vzdálené vesnice. Proč ti dva nezpanikařili? Proč nikdo nezpanikařil? Proč se přinejmenším dva z Mirkových spolucestujících, kteří byli cestou předtím totálně namol, najednou chovali klidně a rozumně? Otázky zůstávají. Ať si každý na ně odpoví sám za sebe.
-------
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 11.4.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Kouzelný dědek

24. února 2007 v 20:36 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Kouzelný dědek
Vladimír je to, čemu dnes máme zvyk říkat úspěšný mladý podnikatel. Ve svých ani ne pětadvaceti letech je majitelem obchodu s výpočetní technikou, vývojového studia softwaru a malého vzdělávacího centra. Má asi pět zaměstnanců, externě spolupracuje s dalšími deseti lidmi. Není velký boháč, ale je na dobré cestě se jím stát.
Kdybyste ho viděli přede dvěma roky, pravděpodobně byste ho nepoznali. Byl to, čemu obvykle říkáme "socka". Špinavý klient úřadu práce se potloukal po hospodách a mimo občasné brigády načerno nedělal nic. Ovšem pouze do okamžiku, než potkal pohádkovou postavu. Možná.
Bylo 3. března 1999. Sociálka byla daleko, takže Vladimír neměl skoro žádné peníze. Po poledni se byl projít ve městě, pak se stavil na pivo v nádražní restauraci. Bylo tam totiž nejlevnější.
"Nádražka", jak se onomu podniku důvěrně říká, byl pajzl té nejhorší kategorie. Zakouřená místnost s výčepem na jedné straně a s ventilátorem u stropu. Bylo kolem druhé odpoledne, sál byl skoro prázdný. Vladimír seděl u stolu, pomalu usrkával teplý Ostravar a četl si noviny. Pak ho do nosu udeřila vůně jemného tabáku. Ohlédl se.
U sousedního stolu seděl starší muž. Od pohledu byste jej považovali asi za bezdomovce. Ještě špinavější a v ještě roztrhanějších šatech než náš hrdina. Pil čaj s rumem a kouřil cigaretu, kterou si před chvílí ubalil. Přesto ale na něm bylo něco divného. První, co Vladimíra zaujalo, totiž nebyl vzhled toho člověka, ale jeho pohled. Černé oči byly jako dva uhly mezi světlým plnovousem a šedými vlasy. Stařec se díval přímo na něj, jako kdyby se usmál. Pak mu rukou naznačil, aby si k němu přisednul.
Protože až do tohoto okamžiku seděl Vladimír u stolu sám a noviny ho už stejně nebavily, vzal své pivo a změnil židli. Dali se do řeči. Jak plynuly minuty, Vladimír si uvědomoval, že na jeho společníkovi je více podivných věcí než jen pohled. Byly to spíše detaily, takové, jakých si na první pohled nevšimnete, ale které jsou důležité. Měl velice jemný tabák, který nosil v sametovém váčku. Těžký benzínový zapalovač, na kterém bylo zlaté plastické písmeno J. Stejné písmeno bylo na každém z kovových knoflíků jeho vesty. Dědek s sebou nosil cibulové hodinky na řetízku připevněném k vestě ve stylu počátku minulého století. Mluvil pomalým a hlubokým, téměř hrdelním hlasem. Na bezdomovce byl, jedním slovem, zvláštní.
Mluvili spolu asi hodinu. Když Vladimír dopil své pivo a chtěl odejít, dědek mu objednal čaj. A tak tam, v zakouřené nádražce, seděli a hovořili o všem možném. Politice, sportu, vědeckých objevech... Právě díky poslednímu tématu se dědek najednou podíval Vladimírovi přímo do očí a zeptal se ho: "A proč jsi vlastně tady?" Vladimír mu pověděl o tom, jak vychodil školu a jak už roky hledá práci. Řekl mu, co by chtěl dělat, kdyby na to měl. Že jeho snem je podnikat. Dědek zakýval hlavou. "Chceš dostat šanci?" Vladimír této otázce zcela nerozuměl, ale dědek pokračoval dál. "Jestli ano, počítej s tím, že bude jen a přesně jedna. Nesmíš ji promarnit, protože už žádnou další nedostaneš. Rozumíš?" Zakýval hlavou.
"Máš desetikorunu?" zeptal se dědek. Vladimír zašátral v peněžence, poslední tam skutečně byla. "Dej mi ji." Dědek sebral desetikorunu. Pak vytáhl z kapsy kožený měšec na mince. Ještě dřív, než do něj peníz vhodil, vytáhl jinou kovovou desetikorunu a posunul ji po stole k Vladimírovi. Ten se usmál, nerozuměl tomu, co dědek udělal. Druhá mince byla také obyčejná desetikoruna, ovšem až na to, že byla úplně nová. Leskla se ve světle zářivky u stropu. Vypadala, jako kdyby ji ještě nikdo v ruce nedržel. "Běž a hoď ji tam do toho," řekl děda, ukazuje přitom na hrací automat v rohu místnosti. "Mačkej všechny liché." Vladimír poslechl a za méně než deset minut měl tisícovku v drobných. Když je měnil u pultu za bankovku, dědek už stál vedle něj a zaplatil útratu. "Teď půjdeš se mnou." Následující události vypadají jako sen. Dědek s Vladimírem prošli celkem čtyři kasina a hráli. I když hrát je v tomto případě slabé slovo. Byla to nekončící řada výher a při každé se množství Vladimírových peněz prudce zvětšovalo. Přestože oba dva vypadali otrhaně, ochranka je vždy bez problému pustila dovnitř i ven. Mezi hrami seděli u čaje a Vladimír musel dědkovi říkat, co s penězi udělá. Jak si zařídí živnostenský list, jak se odhlásí z úřadu práce, jak pronajme bývalou cukrárnu a jak ji přestaví za pomoci svého strýce, jak začne podnikat. Když už bylo pozdě, řekl dědek Vladimírovi, ať zavolá domů, že nepřijde. Nasedli na noční vlak, ráno byli v Praze. Tam se celý den opakovala historie minulého odpoledne a večera. Nakonec měl Vladimír z původních deseti korun skoro dva miliony. Byl to příjemně velký štos bankovek v novém kufříku. Zašli do spořitelny a Vladimír si tam všechny peníze uložil na do té doby prázdné sporožiro. Nasedli do večerního vlaku a jeli zpátky domů. Vladimír cestou usnul. Když se probudil, dědek byl pryč.
Dnes je z něho šťastný podnikatel. Ne všechno mu sice vycházelo a jednou o svůj podnik dokonce málem přišel. Přesto se vzpamatoval. Dědka už neviděl, v nádražní restauraci se prý před tím dnem ani po něm neobjevil. Přesto má čas od času dojem, že k němu do obchodu čas od času vejde někdo, kdo ho připomíná. Možná se přichází podívat, jak Vladimír využil příležitosti...
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 14.2.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Dovolená

24. února 2007 v 19:44 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Dovolená
Boříkovi jsou úplně normální rodina. Žijí na severu čech, mají dvě děti ve věku dvanáct a čtrnáct let, průměrný plat, průměrné auto... A přece se jim koncem loňského léta stalo něco, co lze označit za paranormální.
Byla polovina června roku 2000 a rodinka Boříkovic se vydala na dlouho a toužebně očekávanou dovolenou u moře, přesněji řečeno v Chorvatsku. Měla trvat čtrnáct dnů. Odjezd i průběh pobytu na pobřeží zalitém sluncem a omývaném vlnami se sice neobešly bez problémů, ale byly to všechno jen malé a dalo by se říct běžné potíže. Pravé problémy začaly až při návratu, kdy se ještě na chorvatském území pokazil autobus. Výprava, čítající asi třicet lidí s průvodcem a dvěma řidiči, zůstala stát na dálničním odpočívadle. Neplánovaná zastávka trvala téměř deset hodin. Pan Bořík začínal pomalu zmatkovat, protože už druhý den musel být v práci (je zaměstnán jako mistr u jedné zámečnické firmy). Zavolat do práce nebylo komu, protože v neděli tam pochopitelně nikdo nebyl a šéfové byli známí tím, že si vypínají mobil. Podobný problém měli i někteří další účastníci zájezdu, a tak atmosféra utěšeně houstla.
Nakonec se kolem páté hodiny odpoledne podařilo pokažený autobus opravit. Řidiči se snažili, seč mohli, dohnat zpoždění, takže otřískaná Karosa uháněla dálnicí místy až nelidskou rychlostí.
-------
Domů dorazili s "pouhým" šestihodinovým zpožděním někdy nad ránem. Pan Bořík vypil několik káv zvaných "smrťák" a vypravil se do práce prakticky ihned poté, co dovezli zavazadla a děti do bytu. Paní Boříková, které zbývaly ještě dva dny dovolené, se šla natáhnout a obě děti usnuly, jen co ulehly do postelí. Bylo ráno.
Pan Bořík dorazil do práce s mírným zpožděním, aby zde našel jen zamčenou budovu. Sídlo firmy bylo prázdné, jako kdyby byla neděle, a to přesto, že se mělo již téměř hodinu intenzivně pracovat. Pokus o telefonát nadřízenému skončil hlášením operátora o malém kreditu. A tak se nešťastný mistr odbelhal do nedaleké otevřené kavárny, aby zde chvilku počkal.
Asi o půl hodiny později se už do budovy firmy trousili první zaměstnanci. Přestože bylo devět ráno, všichni vypadali, jako kdyby právě vstali. Ale pan Bořík si toho nějak nevšímal. Usednul do své improvizované kanceláře, rozložil materiály, které měl k právě rozdělané práci, a začal do nich psát poznámky. Pak se šel podívat na dílnu, jak pracují jeho podřízení, předal do schránky na příkazy nové pokyny a šel na oběd. Odpoledne pilně rešeršoval rozpis materiálu pro další zakázku, až byly už tři hodiny, a tudíž čas jít domů.
Cesta domů byla nezajímavá. Ani když pan Bořík dorazil zpátky domů, nesetkal se s ničím zvláštním. Když se ho žena zeptala, jak reagovali šéfové na pozdní příchod a únavu, vlastně ani nedokázal odpovědět. Šel spát.
Druhý den ráno vstal už mnohem čipernější a vydal se do práce. Už za vchodem do firmy ho čekal ředitel a strašlivý kravál. "Proč jste včera nepřišel? Hledali jsme Vás všude, měl jste vypnutý mobil a u Vás doma telefon také nikdo nezvedal." Pan Bořík se na to díval jako u vytržení. V počítačovém docházkovém systému u něj nebylo z minulého dne ani zmínky, veškerá práce, kterou včera udělal, vypadala, jako kdyby na ni ani nesáhl. Nikdo si jej v práci nevšiml. Pana Boříka polil studený pot.
Cestou domů se stavil v kavárně, kde strávil těch asi třicet minut. Přestože zde byla stejná číšníce, nepamatovala si na něj. Největší překvapení ale čekalo doma.
Zde seděla manželka za stolem nad nějakým papírem. Vypadala velmi zahloubaně. "To je zvláštní, já jsem myslela, že jsme ten kotlet včera snědli. A on je zatím pořád v lednici. To není možné..."
-------
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 2.5.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Duchové?

23. února 2007 v 15:05 | kity |  Vaše fotografie
Takže konečně první, a snad ne poslední, fotka od čtenářky mého blogu.
Článek obsahuje anketu!
E-mail autorky: Nezverejnuj.
Text autorky:
"Tuhle fotku sem wyfotila minuly mesic z okna svyho pokoje. Napadlo me, ze to vypadáza jako fotky, na kterých ma byt duch. Nak sem narazila na tvuj blog, a tag me napadlo, ze ti to pošlu.
Ps.: Dys to nezverejnis, preziju to."
S povolením autorky jsem ty nejviditelnější duchy(?) trochu zvětšila (pravý horní roh fotografie)

Svatozář

22. února 2007 v 18:36 | Míša |  Vaše fotografie
Takže tuhle rubriku zjevně začnu já.
Článek obsahuje anketu.
Tyto fotky mi darovali přátelé, kteří je vyfotili na hradě ve Strakonicích během naší společné "výpravy".
První fotka je normální, na druhé je tak trošku něco navíc. V době focení se žádná zář kolem Ježíšovy hlavy nevyskytovala!
Osobně se můžu zaručit, že svatozář nebyla vytvořena svícením baterky, či něčím podobným, stejně, jako se nejedná o fotomontáž.
Foceno obyč. fotoaparátem v rozmezí několika min.
Na internetu jsem našla obrázek anděla. No posuďte sami, nepodobá se?

Paranormální: Babička

19. února 2007 v 17:00 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Babička
Bydlel jsem již na svobodárce ve větším městě, kde jsem také pracoval. Na víkendy jsem jezdil k našim do asi 15 km vzdáleného menšího města. Bylo to asi rok po maturitě, víkendy jsem si představoval po svém, a tak když naši odjížděli na chatu a já s nimi nemusel, bylo to více než příjemné. "Jen aby nepřijela babička na kontrolu," honilo se mi hlavou. Občas to totiž na požádání rodičů dělala (morálka byla tehdy tvrdší, psal se rok 1986).
Sobota probíhala podle plánu, koncert kapely v místním kulturáku, návštěva kamarádky, trochu vína atd. Příjemně unaven (avšak ne opilý) jsem se vydal na cestu domů a těšil se na pořádnou koupel. Jelikož jsem celkem "požitkář", napustil jsem si opravdu plnou vanu horké vody s pěnou, nalil si skleničku vína s ledem, vzal si k vaně pár jednohubek, knížku a kazetový magnetofon Grundig s nahrávkou starší desky P. McCartneyho - McCartney 2. Kazeťák jsem postavil na pračku, která stála vedle vany, zapojil ho do sítě, pustil hudbu a zvolna se vnořil do horké vody.
Vychutnával jsem si pocit horka, prostupujícího celým mým tělem, navíc kombinovaný s ledovým vínem a dobrým počteníčkem, když tu najednou... BABIČKA! Zřetelně jsem uslyšel během jedné rychlejší skladby mého oblíbeného Paula její hlas, který volal moje jméno, avšak takovým zvláštním způsobem - důrazně, až úpěnlivě: "Martine!"
Spustil jsem tedy knihu z očí a zmrznul. Oči se zastavily na opačném konci vany, přesněji na hladině vody ve které jsem byl celý ponořen a nad kterou se asi ve vzdálenosti 5 cm houpal vypadlý konec síťové šňůry od magnetofonu. Druhý konec této šňůry vězel samozřejmě v zásuvce. Od té doby vím, co to znamená zůstat jako přimrazený. Když jsem si uvědomil, že stačila malá vlnka.
Pomalu jako lenochod, aby se hladina nepohnula, jsem vylézal z vany a uvědomil si, že magnetofon hraje dál, neboť jsou v něm baterky - po vytažení šňůry se tak automaticky přepnul na ně. Jen jsem si říkal, kde je pořád ta babička! S pocitem obrovské úlevy jsem vešel do bytu a začal ji hledat. Marně. V zámku byly moje klíče zevnitř, babička nikde. Taky už bylo dost hodin, ale to mi v té chvíli nedošlo. Vrátil jsem se do koupelny, vzal magnetofon a přetočil ho zpět na onu píseň P, zda tam nebude v textu alespoň náznak volání "Martine!" - nic.
Když pak naši v neděli přijeli z chaty, hned ve dveřích mi vzkazovali moc a moc pozdravů od babičky, u které se po cestě stavili a která mi vzkazuje, že na mne pořád myslí a že už jsem u ní dlouho nebyl na návštěvě. Je to už asi 15 let, babička je již hodně stará a já se ji snažím stále navštěvovat co nejvíce. Alespoň trošku se jí snažím oplatit to, o čem ani neví. I když...
-------
Dnešní příběh se stal panu Martinu Kaděrovi. Já pak musím dodat, že podobné věci se dějí i dnes. Do relativně známého zvukového jevu, jako je například stopa magnetofonu, se je schopna vloudit informace pro posluchače mnohem podstatnější než ta původní. Krásný je třeba příklad jistého pana Jarka Milenského. Když v roce 1998 pracoval jako pokrývač na stavbě, poslouchal walkmana, ve kterém měl tvrdou rockovou hudbu. Jedna skladba mu začala vyluzovat zvuky, jako kdyby se navíjel pásek. Najednou se hudba zcela přerušila a v tichu sluchátek se (stejným hlasem, jaký měl zpěvák oné kapely) ozvalo anglické: "Check out the rope!" Volně přeloženo: "Zkontroluj lano!" Jarek se podíval na bezpečnostní lano, kterým byl přivázán ke konstrukci na střeše přesně v okamžiku, kdy se uvolnilo. Konec ho minul, aby vzápětí zmizel v hloubce šesti pater. Protože byl na šikmé střeše, dolezl velmi opatrně na hřeben. A právě v tom okamžiku se hudba opět rozezněla. Nikdy předtím ani potom na té kazetě žádný podobný text nebyl. Jarkovi možná zachránila život kapela Aerosmith. Ale možná také jen jeho vlastní podvědomí, které mělo na moment hlas zpěváka Taylora.
-------
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 16.5.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Taková malá bouřka

19. února 2007 v 14:47 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Taková malá bouřka
Byly prázdniny roku 1999. Tehdy třináctiletý Martin trávil nedobrovolnou dovolenou se svým otcem u prarodičů v Jeseníkách. Nedobrovolnou proto, že si letní radovánky představoval docela jinak, než jako nikdy nekončící procházky po lese. Byla to pro něj nuda a hloupost a bez kamarádů si připadal trochu osamělý. Pak ještě přišla definitivní rána.
Ten den se zase konala asi desetikilometrová túra. Martin poslušně kráčel po boku svého otce po vyznačené turistické trase. Nebe bylo bez mráčku, slunce svítilo, ale okolní les poskytoval dostatek stínu. Kolem poledne se zastavili v jakési chatě na oběd, chvíli ještě seděli na lavičkách před onou chatou a pak pokračovali dál.
Přibližně po půl druhé si Martin svému otci začal stěžovat na nepříjemný chlad. Byli právě uprostřed lesa, ale počasí bylo nádherné - mohlo být okolo pětadvaceti stupňů. Otec si nejdříve myslel, že má Martin zase nějaké výhrady k průběhu prázdnin a že mu pouze dělá problémy. Nebylo tomu tak. Martin se jej zeptal, zda by neměli jít rychleji, když se začíná tak zatahovat. Otec se podíval - obloha byla stále bez mráčku - a vlepil synkovi jeden výchovný políček.
O několik minut později Martin prohlásil, že hřmí a že se začíná silně blýskat. Za to sklidil další pohlavek. Téměř plačky řekl znovu něco o tom, že je mu zima.
Náhle si Martinův otec všimnul něčeho velmi zvláštního. Z jeho syna kapala voda. Zastavil. Martin se třásl zimou a byl zcela promočený. Nikoliv potem, ale skutečnou vodou. Přitom nespadla ani kapka. Otec jej posadil na kámen u cesty. Martin byl v jakémsi šoku, téměř nereagoval. Až o několik minut později se podíval na otce a prohlásil něco v tom smyslu, že ta bouře už konečně přechází. V ten okamžik mu obličej ozářil paprsek slunce. Martin vypadal, jako kdyby skutečně před chvílí došlo k prudké bouřce a dešti. Byl promoklý a studený. Jenže žádná bouře se ten den nekonala.
Dnes si na celou událost pamatuje již jen velmi mlhavě, a tak to, co se tenkrát stalo, zná spíše z otcova vyprávění než z vlastních vzpomínek. Byla to taková malá bouřka. Dalo by se říct, že úplně soukromá, z čistě lokálního mraku. Inu, stane se.
-------
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 30.5.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Volání ze tmy

19. února 2007 v 14:30 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Volání ze tmy
Dnešní příběh se stal poměrně dávno, v roce 1986. Pan inženýr František Šterclovský tehdy pracoval jako konzultant při sanaci starých důlních děl. Byl emigrant a v nové vlasti, kterou se pro něho stala Anglie, se teprve snažil o vybudování profesionální pozice.
Přibližně od konce června pracoval tým, v němž byl i náš hrdina na posouzení starých důlních děl v severní Anglii. Mělo se stavět nové sídliště a součástí jeho budování bylo i zhodnocení a sanace štol, které nebyly nikdy pořádně zmapovány a o kterých se vědělo pouze to, že v dané lokalitě opravdu existují. V průběhu zhruba desátého dne oznámili dělníci, kteří stavěli příjezdovou cestu, nález nové štoly. Při výkopových pracích se prostě propadla země a pod vrstvou krycí hlíny zela snad několik desítek metrů hluboká propast.
Tým dorazil na místo asi hodinu po ohlášení. Krátce nato byla do štoly spuštěna malá kamera, aby výzkumníci nahoře získali alespoň přibližnou představu o tom, s čím se vlastně setkali. Sonda v hloubce objevila pozůstatky chodeb, snad z devatenáctého století.
Práce na silnici byly pochopitelně okamžitě přerušeny. Pan František a dva další pracovníci zůstali na místě, aby se s pomocí sondy pokusili zjistit další informace o nalezeném díle. Pak se stalo něco zvláštního.
Mikrofon, který byl součástí aparatury, spuštěné na laně do inkriminované díry, začal zachytávat podezřelý zvuk. První reakce všech přítomných samozřejmě byla, že se vyděsili, zda do štoly někdo nespadl. To bylo ovšem vyloučeno. Celý prostor byl ihned po objevení ohraničen, nablízku bylo neustále několik lidí a práce na silnici ustaly. Nikdo si navíc nepamatoval, že by se v okolí pohybovalo jakékoliv zvíře.
Celé desítky minut poslouchali muži zvláštní zvuky ozývající se tam dole, v hloubce kolem deseti metrů. Bylo to něco jako skřípění, navíc provázené velmi tlumenými údery. V každém případě se nejednalo o přirozený zvuk ani o průnik z povrchu. Pak nastala změna.
Z kulisy zvláštních zvuků začaly vystupovat lidské hlasy. Byly nejméně dva a hovořily spolu tlumeně a artikulovaně jazykem, který nikdo z přítomných nikdy dříve neslyšel. Toto úžasné zvukové divadlo trvalo dalších nejméně deset minut. Pak se ozvala silnější rána a všechny zvuky náhle ustaly.
Druhý den dorazil tým, který měl objevenou štolu podrobněji prozkoumat. Bylo použito několik modernějších sond, které na jejím dně neobjevily nic zajímavého. Žádné chodby, žádná jiná díla. Nic. Štola byla zasypána a zajištěna, na jejím místě dnes vede silnice. Pan Šterclovský ovšem získal životní zážitek.
-------
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 27.6.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Lampy

19. února 2007 v 14:28 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Lampy
To zvláštní byla tma. Zatímco všechny lampy kolem chodníku svítily, ta, která byla nejblíže, zhasla. To pouliční lampy, jak známo rády dělávají. Na chvíli zhasnou, pak zase chvilku svítí, jen tak aby se neřeklo, a po několika desítkách sekund se zase rozzáří. To je úplně normální, ale Karlovi se zdálo, že v šeru vypnuté lampy jde už nějak dlouho.
Přemýšlení nad zvláštností lamp bylo ten den na Karla intelektuálně trochu náročné, a tak se na něj zastavil. Když ale došel k názoru, že v jedenáct večer a v té zimě, co panovala všude okolo, je o nějakých lampách opravdu hloupé uvažovat, jal se pokračovat dál. Ušel asi deset metrů, když - blik. Lampa, která předtím jen tak pomrkávala, se vzadu za ním rozzářila do plné síly a ta, ke které se již téměř blížil, náhle pohasla. Karla v ten okamžik napadnul princip světelného hada. Znovu se zastavil a řekl si, že udělá pokus. Rozběhnul se dopředu nevídanou rychlostí. Když byl těsně před další, na úseku před poslední lampou následovalo to, co čekal. Svítilna za ním se rozsvítila a před ním pohasla. Karel si pomyslil, že ho má někdo za úplného idiota. Otočil se a zcela nesmyslně šel zpátky. Co se stalo v momentně, kdy byl téměř pod předchozí, nyní jasně zářící lampou, mu připadlo komické. Kousek chodníku, na kterém stál, se ponořil do temného šera, zatímco všechny ostatní kousky byly oslnivě osvětlovány. Karel se rozesmál.
Tak jako někdo může mít svůj osobní mrak, který i za jasného dne zůstává přesně nad jeho hlavou, Karel měl svou, ryze osobní tmu. Zdálky to vypadalo, jako když nějaká šílená postava běhá parkem sem a tam a jak běhá, přesvědčuje lampy, aby se rozsvěcovaly a zase zhasínaly. Karel si takhle, běhaje po chodníku jedním a druhým směrem, hrál dobrých patnáct minut. Úžas nad tím, že právě ta lampa, pod kterou stojí nebo která je mu nejblíže, nesvítí, se postupně změnil ve veselou zábavu. I to sebepřihlouplejší divadlo však musí jednou skončit, a tak si Karel řekl, že na lampy kašle. Nasměroval svou osobu ven z parku a vyrazil kupředu. Když míjel poslední zhasnutou lampu a opustil inkriminovaný chodník, stala se další nečekaná věc. Blik. A všechny lampy zhasly. Okolí se ponořilo do skutečně tmavé formy šera. Osobní tma byla vždy předtím ohraničena okolním světlem, ale teď se temné až ponuré nic rozhostilo i tam, kde předtím bývaly rozsvícené lampy.
Karel šel domů, kde se s příhodou druhý den svěřil. Myslel, že ho manželka a dvanáctiletý syn budou mít za blázna, ale kupodivu neměli. Oběma se na stejném místě stala podobná příhoda. A nikdo nevěděl, co to vlastně bylo.

Vylepšil si snad někdo pouliční osvětlení, aby spáchal veselou recesi? Kdo by to dělal. A nebo si snad zařádil neviditelný šotek? Těžko říct. Může se něco podobného stát komukoliv a kdekoliv? Nevíme.
-------
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 4.4.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Vznášedlo

19. února 2007 v 14:27 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Vznášedlo
Pan Jaromír Libner je obyčejný malý podnikatel v obyčejném malém městě. Se svou ženou žije v paneláku a do obchodu, který má asi tři kilometry od domova, denně dojíždí. Když se koncem dubna letošního roku srazil s paranormálním jevem, připadal si jako v jiném světě. A to ačkoliv byl prokazatelně v tom našem.
-------
Všechno začalo jedním obyčejným zaspáním. Když žijete v denním režimu, který se více méně nemění, časem si zvyknete dělat některé věci automaticky. Tak například ráno vstát, umýt se, koupit noviny, odjet do práce. Ten den ale pan Jaromír zaspal. Není důležité proč, ale že je ráno, si uvědomil asi o půl hodiny později, než měl. Nejdříve si hlasitě zanadával, pak vyskočil z postele. Bleskově vykonal všechny důležité ranní "rituály", vypil kafe z překapávače a vyběhl z bytu.
Výtah nejezdil, a tak pan Jaromír musel utíkat šest podlaží až dolů pěšky. Měl k tomu důvod. Žáden ze dvou zaměstnanců jeho firmy totiž neměl klíč k obchodu ani k dílně a nechat je ráno stát před vlastní zavřenou prací mu jako správnému šéfovi připadalo trochu hloupé a netaktní.
Auto pana Jaromíra, pár let stará Felície, stálo na svém místě přímo pod lampou kousek od vchodu. Její majitel právě zasunul klíčky do dveří, ty se po otočení poslušně otevřely. Pan Jaromír nastoupil do vozu, a v tom okamžiku mu připadalo něco zvláštní.
Bylo to, jako by byl opilý, ale to on nebyl. Auto se přesně v okamžiku, kdy dosednul do sedadla, silně zhouplo. Ne tak, jako se prohne každé vozidlo, když si do něj sednete. Bylo to velmi silné zhoupnutí, řádově o desítku centimetrů. Pan Jaromír zpozorněl.
Protože ale spěchal a doufal, že autu nic není, stáhnul ruční brzdu a nastartoval. Reflexivní spojka, rychlost, přidání plynu… a nic. Felície se ani nepohnula. Motor skučel, auto jemně vibrovalo, ale stále zůstávalo na stejném místě. Panu Jaromírovi přejel po zádech studený pot.
Vystoupil z vozu, aby zjistil, co se stalo. Co viděl, mu vzalo dech. Felície nestála na vozovce, ale vznášela se asi deset centimetrů nad povrchem ulice. Pohupovala se na neviditelném a také nepochopitelném polštáři tvořeném tajemnou silou. Když Jaromír do auta znovu nastoupil, pokleslo, snad jeho tíhou koly jen kousíček nad zem, ale stále bylo ve vzduchu. Kola se po nastartování volně protáčela, přední nápravou šlo otáčet bez jakéhokoliv odporu. Byla to velice zvláštní situace a Jaromír byl na ni naprosto nepřipraven.
Asi po pěti minutách experimentování se vznášejícím se autem se jeho majitel rozhodl to, co se stalo, ukázat manželce. Zavřel své nové a nechtěné vznášedlo, otočil se a šel zpátky domů. V tom okamžiku se za jeho zády ozvalo hlasité žuchnutí.
Felicie stála všemi koly na zemi, tak jak se na osobní vozidlo sluší a patří. Nechala se otevřít, dokonce se dalo rozjet. Prostě se chovala tak, jak se auto chovat má.
Od té doby se panu Jaromírovi nic podobného nestalo. Denně jezdí do práce a denně kontroluje, zda se jeho auto nevznáší nad ulicí. Nevznáší. Třeba ho jen bolela kola a chtělo si odpočinout. Kdo ví.
-------
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 23.5.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Náraz

19. února 2007 v 14:25 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Náraz
Pan Ladislav Křeček je dnes již osm let v důchodu. V roce 1989 byl ale zaměstnán u jednoho národního podniku jako řidič. Většinu času trávil tím, že jezdil s avií, naloženou dřevěnými paletami a jinými podobnými náklady. Mimo už zmíněnou (celkem nudnou) pracovní náplň mu ale příležitost čas od času naskytla něco mnohem lepšího. Fungoval totiž zároveň jako občasný šofér "firemního tanku", čili ředitelovy nablýskané černé volhy (typ Cadillac, asi všichni ji známe). Vozil šéfa po celé republice a kromě toho si už zmíněné vozidlo občas půjčoval a jezdil s nim na svatby, pohřby, promoce a podobné akce. Byl to zajímavý melouch, který jeho nadřízení tiše tolerovali. Až do jednoho osudného odpoledne na začátku listopadu.
Když se o několik dnů později probudil v nemocnici z bezvědomí, lékaři mu říkali, že se podruhé narodil. Zlomené obě ruce, levá noha, žebra. Těžký otřes mozku a dalších asi dvanáct zranění. Jak pan Ladislav velmi rychle pochopil, měl s podnikovým vozem havárii. A zatímco on se po čase ze svých zranění dostal, dříve nablýskané auto bylo zralé do šrotu.
O pár dnů později, když již byl schopen mluvit a reagoval na své okolí, za nim přišli příslušníci tehdejší VB. Kupodivu se ani nezajímali o to, proč s autem jel načerno, tedy bez cestovního příkazu, a proč byla volha oficiálně ve firemní garáži. Hlavním předmětem jejich zájmu byly detaily samotné nehody a na pana Vladislava v tomto smyslu velmi naléhali. Postupem času se ze zjištěných skutečností a z toho, co si nešťastný řidič pamatoval, povedlo sestavit přibližný obraz o tom, co se tehdy vlastně stalo. Velmi přibližný. Posuďte sami.
-------
Bylo osmého listopadu 1989 kolem páté hodiny odpoledne. Pan Vladislav se vracel z pohřbu, na kterém dělal něco jako černého taxikáře rodině svého známého. Měl v plánu ještě natankovat benzín, vrátit auto a pak jet autobusem domů. Když přijel na rovný, asi kilometr dlouhý úsek okresní silnice, který z jedné strany lemovaly stromy a z druhé řeka, začalo mrholit. Zapnul stěrače, rozsvítil světla a ubral plyn. I přes déšť byla silnice přehledná a hlavně - prázdná. Když byl asi v polovině rovného úseku, ztratil vědomí. Probral se až v nemocnici.
O patnáct minut později projížděla stejným úsekem (ovšem v opačném směru) škodovka, jejíž posádka si všimla nehody. Panu Ladislavovi poskytla první pomoc a dojela do blízké vesnice, odkud pro něj zavolala sanitku a také bezpečnost.
Ta se ihned pustila do vyšetřování nehody. Už od počátku bylo jasné, že havárie ke které došlo, je mírně řečeno zvláštní. Volha se v rychlosti asi šedesát kilometrů za hodinu čelně srazila s něčím, co bylo na silnici. I přes dobrou viditelnost nebyla za vozidlem žádná brzdná dráha. Auto po srážce prakticky nevybočilo ze své trasy, zůstalo prostě stát na silnici v podstatě ve směru jízdy. Jediným, co se nepodařilo zjistit, bylo, do čeho vlastně pan Ladislav narazil.
Nikde okolo nebyly žádné stopy po jiném vozidle nebo nárazu do stromu či zvířete. Podle zjištěných stop a expertizy se vůz střetnul čelně s objektem pravidelného tvaru, v bodu srážky širším, než bylo auto, nejméně dva metry vysokým a rovným. Přestože šlo o nebrzděný náraz, auto tlačilo věc, se kterou se střetlo, nejspíše několik metrů po silnici. Kdyby totiž šlo o dokonale nepružný objekt, pan Ladislav by náraz zcela jistě nepřežil. Do čeho však narazil, zůstává záhadou.
Sám řidič si nevzpomněl na nic. Silnice byla, jak již bylo řečeno, přehledná a v celém rovném úseku byla volha jediným vozidlem. Pan Ladislav byl řidič z povolání a svou práci dělal přes třicet let. Nikdy před jízdou nic nepil a nebyl ani unavený natolik, že by upadl do mikrospánku. Zdá se, že se před autem prostě objevila pružná, neviditelná zeď.
Protože se nikdy nepodařilo zjistit, co bylo příčinou nehody, a nebyla nalezena jediná stopa po objektu, se kterým se tenkrát auto s panem Ladislavem za volantem střetlo, zůstává otevřena asi nejpalčivější otázka. Pokud se srazil s objektem, který neviděl a ani nemohl vidět, může se to stát znovu? Komukoliv? Kdykoliv? Kdo ví.
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 21.2.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Živý sen

19. února 2007 v 14:22 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Živý sen
Na lavičce uprostřed parku seděla mladá dívka. Oblečena v květovanou sukni a s mašlí ve stylu hippie ve vlasech. Usmívala se na něj. Chtěl jít blíž, bohužel to nešlo. Přesto ji upřeně sledoval. Uchopila svou pletenou tašku, která až do tohoto okamžiku ležela vedle ní. Vytáhla z ní malou, plochou věc. I přes vzdálenost, která je dělila, poznal kreditní kartu v plastikovém obalu lesknoucím se na slunci. Uchopila kreditku do pravé ruky. Zvedla ji nad hlavu. Levou rukou si položila tašku do klína a pustila její popruh. Pak uvolněnou paži zvedla také do výše. Ukazováčkem levé se několikrát dotkla karty, jakoby chtěla něco naznačit. Pak ruce spustila. Vzala svou tašku, přehodila si ji přes rameno, vstala z lavičky. Ještě dříve než spěšným krokem odešla, upustila kartu i s obalem do štěrbiny mezi dřevěným sedadlem a opěrátkem.
Probudil se, bylo ráno. Byl to zvláštní sen. Trochu jako reklama na banku, pousmál se. Je sobota, je jaro. Je čas se trochu rozveselit.
Přítelkyně přišla na oběd jako vždy se zpožděním. Čekal na ni už čtvrt hodiny. Šli spolu do restaurace, kde si dali dobré jídlo. I když pak chtěl i s ní jít domů, ženský faktor si prosadil procházku. Že prý je po obědě zdravá.
Koupili si zmrzlinu a usedli na lavičku v parku nedaleko jezírka s lekníny. Konečně se mu podařilo ji přesvědčit, že jít domů zase nebyl tak špatný nápad. Zrovna, když ale chtěli vstát a odejít, kdoví odkud se přihnal veliký pes. Měl sice košík, ale ne vodítko a přítelkyně se tak vyděsila, že vyskočila na lavičku a tvrdošíjně odmítala slézt. Pes začal náhubkem prudce dorážet na jeho nohy. Prudce vstal a přitom narazil hýžděmi do spodní části opěradla. Odření bylo bolestivé a vztek na psa nezměrný. Prudce ho popadnul za obojek. To už si pro svého miláčka utíkal majitel. Převzal ho s mnohými omluvami. "Pojď, tady už nebudu," řekl přítelkyni. Ta, když se ujistila, že ji nehrozí žádné další nebezpečí, slezla s lavičky, uchopila svého zachránce za ruku a společně s ním kráčela do bezpečnějších míst.
Ušli jen pár metrů. Na křižovatce dvou chodníků zabočila do směru proti nim jiná dvojice. Mladík v kostkované košili si vedl dívku. Vypadala přesně stejně jako ta ze snu. Cosi mu problesklo hlavou. Otočil se. Šel prudkým krokem zpět k lavičce. Pod štěrbinou ležela jeho peněženka. Měl v ní peníze, doklady a samozřejmě i kreditní kartu. Vypadla, když musel vstát kvůli zdivočelému psu. Náraz do opěradla mu roztrhl zadní kapsu kalhot. Všiml si toho až teď.
Sebral peněženku, šel už pomaleji směrem k přítelkyni, která zůstala na cestě. Když dnes již podruhé míjel onu dvojici, dívka v květovaných šatech a mašlí ve vlasech se na něj zeširoka usmála. Její úsměv mu v tu chvíli připadal známý.
Varování ze snů. Jsou skutečností, nebo jen výplodem naší fantazie? Tento příběh se skutečně stal, byť od něj už uplynuly téměř dva roky. Snění je procesem, kdy se podle moderní psychologie setkává naše vědomí s freudovským podvědomím. Těžko říct, co vše může vzniknout z jejich zkratu. Ale možná nám to někdy může být i užitečné.
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 29.7.1999
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Výtah

18. února 2007 v 12:17 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Výtah
Paranormální jevy se dějí každý den. Dějí se nám všem a je možné, že si jich občas ani nevšímáme. Přesto jsou zde. Dnes bych chtěl hovořit o člověku, který je snad nadán schopností telekineze. Asi není sám.
Bylo léto 1998. Seděl jsem v jakési hospodě (či přesněji řečeno výčepu), jehož jméno si již nepamatuji. Bylo to někde uprostřed sídliště kdesi na okraji Brna. Bylo asi kolem desáté hodiny večer, už byla téměř tma.
Zatímco mí dva kolegové toho dne popíjeli opravdu mohutně, já srkal teprve druhé pivo. Bylo teplé a nedobré. A tak jsem se místo zlatavého moku soustředil na probíhající debatu. Prošli jsme politickou situaci, Internet, kvalitu zdejšího alkoholu i ženy. Až se jeden z těch dvou, již notně alkoholově opojen začal chvástat tím, že má zvláštní schopnosti. Je samozřejmé, že následoval bujarý posměch. Cítil se uražen, ba přímo zneuctěn. A tak slovo dalo slovo, my opustili výčep a vydali se do změti naprosto neznámých potemnělých chodníků. V banku podivné sázky bylo, kdo zaplatí všem zítřejší pobyt v brněnských restauracích.
"Támhle!" ukázal jsem na vchod do asi šestipodlažního podlouhlého domu. Dveře byly odemčené. Otevřeli jsme je. Pomalu se vydali po schodech do jakéhosi prvního mezipatra. Šel jsem napřed, vyzývatel sázky za mnou. Mezi vchodem a mezipatrem mohlo být tak deset schodů.
Ještě dříve, než se moje nohy dotkly posledního schodu, ozvalo se z drátěné klece výtahu po pravé straně zahučení a cvaknutí. Výtah dorazil do mezipatra, které zde bylo nejnižší stanicí. Ale chodby domu a schodiště zely až na dva přiopilé zjevy a mou (poněkud vyděšenou) osobu prázdnem pozdního večera. Právě o tom byla naše sázka.
Celkem desetkrát během asi jedné hodiny jsme takovým způsobem vnikli do zcela náhodně vybíraných paneláků. Dvakrát v přízemí právě někdo stál. Dvakrát se nestalo nic. Ale šestkrát už za několik okamžiků po našem příchodu dorazil výtah do přízemí, ve kterém jsme se právě nacházeli, a to bez toho, aby ho kdokoliv z nás přivolal. Po posledním (desátém) pokusu se šťastný vítěz sázky začal bít v hruď a vyrážet ze sebe cosi jako oslavný pokřik.
Mezitím jsem prošel všechny možnosti, jak mohl dotyčný přivolat výtah, aniž bychom si toho (nebo alespoň já, jakožto nejstřízlivější člen kolegia) všimli. Přiznávám se, že jsem nepřišel na žádnou možnost.
Snad byl vybaven schopností, jež mu umožňovala stisknout tlačítko bez nutnosti se ho fyzicky dotknout. Snad měl pouze štěstí. V každém případě zaujal čestné místo ve sbírce kuriozit, každodenních malých zázraků. Kontaktů s paranormálnem (nebo jak to nazvat). Se světem vzdáleným, ale přece tak blízkým.
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 21.7.1999
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: nepřímý pohled

18. února 2007 v 4:01 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: nepřímý pohled
Zkuste se podívat na nějaký předmět vzdálený nejméně tak dva metry od vás. Za dobrého světla ho uvidíte jasně a ostře ve všech barvách. Jenže, uvidíte opravdu jen ten předmět?
Na sítnici každého oka se nachází skvrna. Právě ona je tím místem, kde je nejvyšší hustota světelných a barevných receptorů. Pokud zaostříte na nějakou věc, světlo z ní dopadá přímo na skvrnu a věc vidíte ostře. Vjemy z ostatních částí sítnice pak přijímáte jako vedlejší a nepodstatné. Možná, že ale právě "nepřímým" pohledem lze někdy vidět to, co přímým nedokážete.
Asi před půl rokem se jednomu Ostravákovi přihodila zvláštní věc. Ačkoliv ji původně považoval jen za svou soukromou halucinaci, po přečtení některých statí o parapsychologii si dnes myslí, že snad mohla být i reálná.
Ten člověk jel svým autem po silnici mezi Ostravou a Karvinou. Byl už večer, rádio hrálo a cesta z práce ubíhala relativně vesele.
Náhle, podle svých vlastních slov, ucítil závan jakoby studeného vzduchu ze sedadla spolujezdce. Ohlédl se, zda nenechal otevřené okénko, ale to bylo vysunuto až nahoru a sedadlo zelo prázdnotou. Jel tedy dál. Asi po několika minutách se ho zmocnil pocit, jako by na vedlejším sedadle kdosi seděl. Ohlédl se tím směrem, neuviděl nic zvláštního. Když se však podíval opět před sebe, zdálo se mu, jako by koutkem pravého oka viděl siluetu postavy. Seděla vedle něj a nejevila známky pohybu. Udělal tedy pokus. Zapnul lampičku, kterou má v autě na stropě v úrovni škvíry mezi předními sedadly, ale vzadu. Slabá žárovka ozářila interiér škodovky. Při pohledu na čelní sklo řidiče zamrazilo. Odraz postavy jakoby sedící na místě spolujezdce byl až příliš zřejmý, než aby si ho bylo možné nevšimnout. Její rysy byly jakoby zamlžené, více než kolik zkreslí umělé zrcadlo ozářeného skla. Prudce otočil hlavou doprava. Sedadlo bylo prázdné.
Zhasnul tedy lampičku, a pocit, že není ve vozidle sám, se po několika kilometrech vytratil. Kdo byl jeho zvláštní spolucestující? Přízrak? Duch? Souhra náhod a vlastní unavený mozek? Nebo někdo, kdo si prostě nepřál být viděn přímým pohledem?
Vojtěch Bednář (avesoft@grendel.cz) - 26.7.1999
Autorův archiv článků naleznete na vojtech.omnis.cz.

Paranormální: Spolužák

18. února 2007 v 1:10 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Spolužák
Chtěl bych předeslat, že příběhu, který vám budu vyprávět, sám nevěřím. Člověk, jenž ho prožil, mi dal dost důvodů myslet si, že je skutečný. Avšak já si odmítám připustit, že něco podobného je ve skutečnosti opravdu možné. Něco, o čem už bylo natočeno mnoho filmů a napsáno nesčetně brakových "paranormálních" knížek. Protože by bylo nefér hovořit o někom, kdo sám sebe považuje za blázna, změnil jsem jméno. Místa však nikoliv.
Asi před rokem mne díky článku, který mi vyšel na Novinkách, oslovil člověk, který o sobě tvrdil, že je můj spolužák ze základní školy. Říkejme mu třeba Tomáš. Porovnáním míst, osob a událostí, které jsme mohli prožít opravdu jen za ty tři roky, po které jsem chodil na ZŠ Bohumín - Pudlov, jsem nabyl přesvědčení, že ten člověk je asi skutečně mým spolužákem, na kterého jsem si navíc velmi dobře pamatoval. Přesto si myslím, že si ze mě dělá celou dobu legraci. Nebo ne? Měl by totiž být dnes už přes dva a půl roku mrtvý. Přejel ho autobus, když stopoval na dálnici někde v Rakousku.
Když se mí rodiče odstěhovali a já opustil onu školu, život šel dál. Tomáš vychodil naši zlatou "základku" (jezdilo se do ní mimochodem zvláštním autobusem z centra města) a pak byl přijat na obchodní akademii. Nikdy nepatřil k elitě studentstva. Byl spíše rád, že ho po každém dalším ročníku nevyhodili. Pak odmaturoval (za 12, to je jeden z horších výsledků) a v akademickém roce 1998/99 byl přijat na vysokou.
Na den, kdy mu z Prahy přišlo lejstro o přijetí, si velmi dobře pamatuje. Bylo to v pátek o prázdninách, týden před tím, než měl odjet na brigádu do Rakouska. Řekl si, že přijetí na vysokou školu je dobrým důvodem k oslavě, aby koneckonců nebylo. Obtelefonoval pár kamarádů a svou přítelkyni a všichni vyrazili do hospody. Za večer vypil nespočetně piv a tvrdého alkoholu bylo také dost. Po půlnoci se mu začala motat hlava, a tak raději zaplatil a vyšel ven. Chtěl jít domů co možná nejdelší cestou, aby vystřízlivěl alespoň natolik, aby svým příchodem neprobudil rodiče. Nakonec nad ránem dorazil do paneláku, ve kterém bydlel od narození. Byly asi čtyři hodiny.
Zalehl do postele s tichým předsevzetím, že dříve než v jednu nevstane. Usnul. Netušil, k čemu dojde v nejbližších hodinách. Dodnes průběh událostí minimálně několika následujících dnů zcela nechápe.
Když se vzbudil, bolelo ho doslova celé tělo. Pouhé otevření očí mu způsobovalo těžkou fyzickou námahu a posadit se na posteli bylo skoro nemožné. Trvalo desítky minut, než byl schopen vstát, než byl schopen zajít si na záchod. Nevěnoval příliš pozornosti dění a věcem okolo sebe. I tak mu ale již připadaly divné.
I přes motající se hlavu a bodavé ozvy především v bocích a na hrudi přečetl několik řádků z textu kalendáře, přilepeného k vnitřní straně dveří na toaletě. Proboha, vždyť to jsme dávno vyhodili, říkal si. Kalendář byl z roku 1994 a ciferník vietnamských hodin pod ním ukazoval osm ráno. Řekl si, že půjde ještě spát. Dobelhal se do svého pokoje, a jen tak mimoděk si prohlížel jeho vybavení. Sbírku angličáků, časopisy Bravo, plakát Michaela Jacksona. Artefakty doby dávno minulé. Věci, které měly být dávno zničeny. Opět se svalil do postele a usnul.
Okolo jedenácté ho budila matka. Dělalo jí starost, že její syn, přestože byla neděle, ještě spí. Pomalu vstal. Stále ho bolelo celé tělo, ale už o poznání méně. Přemýšlel o událostech rána o nichž se domníval, že jsou jen snem. Nebyly. Vitrína s papírovými "déčky" z časopisu ABC, ano ta, která již dávno uvolnila místo počítači, byla tam, kde před lety. Jako ve snu poslouchal lamentováni matky o tom, že není uklizeno a že by se měl starat, když bude od září ten středoškolský student.
Prakticky celý den prožil jako ve strašlivém snu. Když se chtěl v koupelně oholit, zjistil, že není co, protože mu nerostly žádné vousy. Jako mávnutím kouzelného proutku byl on sám a všechny věci i lidé okolo něj o čtyři roky mladší. V obývacím pokoji hrála televize bez dálkového ovládání, jídlo se vařilo na sporáku, který měl být revizí o dva roky později označen jako nebezpečný, a na místě myčky na nádobí bylo akvárium s křečkem. S Tomášem se motal svět.
Večer byl už v devět hnán do postele. Přesněji řečeno, šel tam dobrovolně s tím, že celý tento den je pouze zlým snem a že se z něj ráno probudí do "skutečné" reality. Nestalo se tak. O dva týdny později odjel na letní tábor. Přestože dobře věděl, že kvůli epidemii salmonely na něm zůstane pouhé tři dny. V září začal chodit na obchodní akademii.
Přestože byl vždy tak trochu lempl, nyní se začal učit. Ani to ale nepotřeboval. Všechno už jednou věděl a stačilo si jen osvěžit vědomosti. Studoval s výborným prospěchem, což u něj na základní škole nikdy neexistovalo. Časem se přizpůsobil novým okolnostem i tomu, že se některé události v jeho životě opakují do drastických detailů a že on sám ví, co se stane. Podruhé zažil pohřeb svého dědečka i to, když mu auto přejelo milovaného jezevčíka. Se svou první středoškolskou lásku se nerozešel jako poprvé už po dvou dnech, ale vydrželi spolu skoro půl roku. O rok později na dovolené s rodiči věděl přesně, kdy přivolat z budky policii k jejich prázdnému bytu. Zloději byli chyceni při činu a všechno, co by jinak ukradli, zůstalo na místě.
Ve školním roce 1997/98 odmaturoval. Podruhé ve svém životě, poprvé s vyznamenáním. Dostal se na vysokou školu do Brna a když mu přišlo potvrzení o přijetí nešel nikam slavit. Rodiče mu celé prázdniny vyčítali, že nešel na žádnou brigádu. Dnes studuje a připadá si nějak starší než jeho kolegové. Fyzicky není, ale někde tam uvnitř je cosi, co jako kdyby opustilo zaběhnutý rytmus našich životů a prožilo cosi neskutečně zvláštního. Něco, co mu dalo možnost zopakovat si část svého mládí. A pak - v kritickém okamžiku - přehodit vyhybku mimo stanici smrt. Byla to skutečnost? Byla to jen iluze? Divoký sen jedné noci? Krutá realita mnoha let?
Já to neposoudím. Připadá mi absurdní podobnému příběhu věřit. Ale třeba jste právě vy zažili něco podobného, něco zvláštního. Pokud ano, podělte se o své zkušenosti. Možná jste blázni, možná nikoliv.
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 31.1.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: U.F.O.

17. února 2007 v 21:36 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: U.F.O.
Jmenuje se Jindřich Šindl. Není důležité, kde žije a čím se živí. V roce 1980 byl na vojně. Byl svobodníkem na základně železničního vojska. Sloužil si druhý rok, do civilu mu zbýval necelý metr.
-------
Jedné noci pískli ostrou. Mužstvo naběhlo na dvůr v plné polní. Taková cvičení nebyla neobvyklá, ale toto ani omylem jako cvičení nevypadalo. Soudruh velitel předstoupil před nastoupenou posádku. Nebývalo časté, aby sám nejvyšší přednášel rozkaz, většinou jen nadával vojákům za pomalé vstávání a neupravenost. Tentokráte to bylo jiné. A znělo to zvláštně:
"Soudruzi. Byli jste vybráni k ochraně zvláštního vlaku. Zajistíte určený úsek trati, bude to velmi nebezpečné, můžete přijít do kontaktu s nepřítelem. Pro ten účel budete vyzbrojení ostrými. Když přijde rozkaz, nebo pokud váš prostor naruší nepřítel, okamžitě střílet!" Nic takového nepamatovali ani ostřílení mazáci.
-------
Rota, ve které byl Jindřich, byla ihned poté naložena na náklaďáky a vyrazila. Auta uháněla nocí k železniční trati z východního Německa. Zde, v polích, jejich cesta skončila.
Trať už byla obsazená paragány. Železniční vojsko mělo jen dělat strážní a technickou službu nebylo to tak horké, jak říkal velitel. Jeden z paragánů stál přímo mezi kolejemi a zapaloval si cigaretu. Jindřich chtěl vědět, co se děje, a tak k němu v nestřeženou chvíli přistoupil a zeptal se, co se děje. Paragán, podle insignií četař, se k němu otočil: "Ty vole. Rusáci dělaj transport z Německa k nim domů. Bude to něco velkýho, je tu půlka armády a po zbytku trati taky. Nikdo neví, kdy to pojede, nikdo neví, kudy přesně. Každopádně tu za chvíli bude jeden supertajnej expres do Moskvy."
Čekání bylo sžírající. Po silnici jezdily vojenské, české i ruské, náklaďáky se ztlumenými světlomety. Daly se poznat jen podle burácení motorů. Nad hlavami asi třikrát přeletěl vrtulník. Uplynuly čtyři hodiny.
-------
Vtom se v dáli objevil vlak. Jel velmi pomalu, ale byl velmi hlasitý. Řval tak, že všechno zatemnění bylo zbytečné. Kdyby ho nepřítel chtěl, stačilo by poslouchat, a to asi i z letadla. Vlak tvořila mašina, dva osobní, dva obrněné a jeden velký valníkový vagón. Když projížděl asi dvě stě metrů od místa, kde hlídala rota pana Jindřicha, najednou zastavil. V mašině se rozsvítilo světlo. Strojvedoucí se hlasitě dohadoval s vojákem v důstojnické uniformě. Dohadovali se rusky. Pak světlo zhaslo a vlak se opět rozjel, snad ještě pomaleji. Vtom si Jindřich všiml něčeho zvláštního. Na valníku, pod plachtou, byl nějaký předmět. Byla tma, ale předmět byl jasně viditelný. Vydával totiž, skrze plachtu, tlumené, přesto viditelné modré světlo. Zdálo se, jako by pod plachtou byl obrovský, modře zářící objekt, diskového tvaru. Objekt, který z jedné strany přesahoval profil vagónu o půl metru a nahoře tvaroval převázanou plachtu do tvaru zvláštní, malé kopule.
-------
Jindřich byl od vlaku asi deset metrů daleko a nemohl své stanoviště opustit. Přesto díky světlům viděl v osobním vagónu zařazeném ihned před valníkem několik mužů, zdálo se, že jsou v bílých pláštích a s čapkami, jaké nosili ruští lékaři. V době, kdy vlak míjel rotu, přestala fungovat vysílačka, jen z ní syčelo. Podél krokem jedoucího vlaku šel důstojník, který se předtím hádal se strojvůdcem. Něco si rusky mumlal asi sám pro sebe. Jindřich některé z jeho vět slyšel. Byly "A tyhle poruchy máme furt. Zatracený náklad. Proč to nevezou letadlem ? Ono by spadlo, ale ve vlaku je taky elektryka. Pitomí mimozemšťani!". Trochu se potácel, vypadal, že něco vodky už v sobě má.
-------
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 29.8.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Kolem nás

17. února 2007 v 17:09 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Kolem nás
Při pohledu na sympatické mimozemšťany ze seriálu Akta X si průměrný divák TV Nova řekne, že setkání s nimi je ve skutečnosti hloupost. Vždyť je to jen hra, jakou s námi média provozují každý celý den našeho života.
Dokonce ani když se neméně sympatičtí agenti FBI honí za maniakem, který pohledem zapaluje své spoluobčany, nezůstává divák vytržen ze svého klidu. Prostě a jednoduše, zázraky se nedějí, a kdo si myslí, že ano, je hlupák nebo cvok. Je to jen televize. Ano. Televize.
-------
Jste průměrný divák? Taky nevěříte, že by všechny ty obludy a bubáci dokázali prostě vystoupit z obrazovky a najít si vás? Abyste nebyli překvapeni.
Toto Paranormální je jubilejní jedenácté. Když jsem někdy téměř před dvěma roky psal první dva články, bylo to, přiznám se, trochu impulzivně na základě vlastních zážitků (jsem se prostě potřeboval vykecat). Výsledek byl celkově vzato o ničem, a tak jsem původní příběhy trochu zaostřil, přikápl do reality něco fantazie, aby byla zvýrazněna podstata, a některé detaily si vymyslel. Vzhledem k fantastickému tématu mi to nepřipadalo nijak podvodné.
Jenže pak se, po dlouhé odmlce, začala hromadit témata již ne z vlastní zkušenosti, ale vyprávěná lidmi, kteří skutečně prožili cosi, co bylo dalece za jejich vnímáním. A pravdou zůstává, že přestože se lidské znalosti stále rozšiřují, podobných událostí neubývá. Paranormální. Něco, co bychom považovali za výplod scénáristů televizní obrazovky, prochází, jak se zdá, běžným životem a nepřeje si to být rušeno. Všechny díly vyšlé od konce roku 2000 jsou přepisem skutečných událostí prakticky bez dramatizace. Událostí skutečných a zvláštních.
-------
Zvláštní věci, záhady, jež se stávají, nejlépe řečeno v běžném životě, nemají povahu konce světa, vraždícího maniaka a nebo tisíci lidmi pozorovaným přistáním mimozemšťanů. Spíše jde o malé0 události relativně omezené časem, prostorem a především počtem lidí, kterých se dotýká jejich efekt. Jsou tací, kteří se s paranormálnem naučili žít. Tací, kteří se ho naučili ignorovat. A také lidé, které například skutečnost, že kolem sebe emitují viditelné světlo nezjistitelného původu, přivedla téměř k branám psychiatrické léčebny a v konečném důsledku z nich učinila příslušníky jedné sekty. Přitom jsme ale ztěží schopni třeba jen definovat, co je a co není paranormální.
-------
Přesto, jak se zdá, pokus o definici již byl učiněn. Podle jednoho e-mailu, který mi přišel s odpovědí na minulé Paranormální a přinutil mne k napsání této úvahy, jsou zmíněné události vlastně jen produktem lidské neschopnosti zavést do souhrnu poznání vzorec, který se neslučuje s jiným, již vžitým vzorcem. Jinak řečeno, prostor pro nevysvětlitelné vytváří naše vlastní neochota vysvětlovat něco, co by mohlo popřít zažité vnímání světa. Umělého blikajícího světa bezstarostných večerů u televizních obrazovek a pro ty šťastnější tvrdé fyzické nebo duševní dřiny v práci.
Přesto si ale myslím, že je nutné ve sbírání tak zvaně paranormálních jevů pokračovat. Možná to rozsvítí jiskřičku schopnosti změnit své myšlení a pozorovat děj kolem sebe novýma očima v mnohých z nás.
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 7.3.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.

Paranormální: Chata

17. února 2007 v 16:53 | Míša |  Paranormální na Novinkách.cz
Paranormální: Chata
Moravskoslezské Beskydy na konci loňského roku. V chatě blízko česko-polských hranic se konala soukromá akce" několika mladých lidí, především studentů.
Elektrický teplomet příjemně hřeje, na stole leží několik otevřených lahví alkoholu, je večer. Jedna z přítomných slečen, studentka Masarykovy univerzity z Brna Ivona vypráví strašidelný příběh. Figurují v něm ufoni, vlkodlaci a nakonec vše vyřeší upír. Je to prostě takový globalizační horor se vším všudy.
-------
O několik hodin později se přítomní, vytrácejí (většinou v párech) do jednotlivých místností chatky přespat. Dva z nich, Michal a vypravěčka Ivona spí v improvizovaném obýváku". Přejí si dobrou noc, dopíjejí zbytky z lahví, dva kluci ještě chvíli diskutují před vchodem s cigaretou v ruce. Akce pro tento den pomalu končí.
-------
Je noc, která v zimě zde na horách vypadá trochu jinak než ve městě. Žádné veřejné osvětlení, minimální odraz světla od mraků. Je zde prostě tma a v ní září hvězdy tak trochu jako gigantický perský koberec.
Michal se probudil asi ve tři hodiny ráno. Bylo mu zle z vína, které vypil, chtělo se mu zvracet. Vstal, překročil ležící Ivonu, došel do předsíňky a obul si tam boty. Zvracení nebylo tak urgentní, jak si původně myslel, ale stejně vyšel před chatu. Opřel se tam o stěnu, zhluboka dýchal a díval se do tmy...
Ta se najednou nezdála tak temná. Michal se rozhlédl kolem sebe. Nebyl zde žádný viditelný zdroj světla kromě hvězd na černém nebi a jejich slabého odrazu ve sněhu. Přesto se zdálo, že prostor kolem chaty je vyplněn mdlým bílým až namodralým světlem. Bylo to velice zvláštní.
Michal popošel několik metrů po cestičce, proházené ve sněhu před chatou. Ještě jednou se zhluboka nadechl a roztáhl ruce. Najednou mu už téměř vůbec nebylo zle, zdálo se, že čerstvý vzduch na jeho organismus zapůsobil pozitivně. Pak se otočil.
Jeho zorničky se roztáhly úžasem. To sama chata zářila tím podivným a namodralým světlem, které se jako závoj táhlo podél jejích stěn. Nebylo to žádné fosforeskování, žádný přelud, bylo to plné, byť velmi slabé světlo. Michal téměř oněměl úžasem.

Pak se vzpamatoval. Vběhl do chaty, aby probudil Ivonu. Během několika minut byli na nohou ještě další dva kamarádi. Všichni vyšli před chatu, otočili se a také spatřili onen zvláštní jev. Asi nejlépe ho charakterizoval budoucí technik Honza. Při pohledu na podivný spektákl barev a světla pronesl cosi ve smyslu „ta chata má svatozář".
Stáli tam několik dalších minut a pozorovali podivné světlo. Najednou se zdálo, že se svítící oblak okolo chaty pomalu rozpohyboval. Ještě několik sekund svítil a pak najednou a prudce zhasnul. Tma byla najednou mnohem větší. Všichni čtyři se v ní dobelhali zpátky ke dveřím. Ještě asi hodinu debatovali o tom, co viděli, ale nic kloudného je nenapadlo. Dokonce ani vypravěčka Ivona nenabídla žádné řešení, žádnou příčinu jevu, se kterým se setkali. Jevu, který lze nazvat paranormálním.
-------
Vojtěch Bednář (aveius@seznam.cz) - 25.4.2001
Autor je novinář na volné noze. Jeho archiv článků najdete na adrese http://vojtech.hyperlink.cz.